Ten slíbený prosincový.
Zdravím. Je prosinec a já vám si slíbila, že zase budu psát. A těšila jsem se na to. Těšila jsem se na … Pokračovat ve čtení Ten slíbený prosincový.
Listopadové jaro.
Ahoj!
Přijde mi to jako celou věčnost, co jsem nenapsala ani řádky. A to jsem toho měla tolik na srdci! Jen jsem nevěděla, jak to přesně uchopit a podat…
…dnes to bude krátké. Musím se nejdřív zase trochu rozepsat.
Fotokniha od Saal Digital.
Miluji hory.
Nevím proč. Nevím, kdy se to stalo. Nebo jestli se to stalo. Jestli to se mnou nebylo pořád, jen jsem o tom nevěděla.
Ta energie, když se mezi vrcholky procházíte, když se jim přibližujete, je nepopsatelná. Musíte ji zakusit. Problém je, že je to návykové.
Jen tak. Září.
S malinkým zpožděním je tu konečně mé září.
Téměř z poloviny je o té mé nově objevené nejoblíbenější knize a o hvězdách na noční obloze.
Pak je taky dost o psech a psích sportech. Protože ty pro mě patří víc k podzimu, než jakémukoliv jinému období.
A pak taky o tom, že vůbec nemám chuť psát. To jsem vám sdělila v tomto článku o téměř tří tisících slovech – že nemám náladu psát. Ha. Ha.
Taškománie.
Tak jsem asi konečně ready jít s tím ven i tady. I když asi většina z vás už to ví.
Venibags.
Od svítání do setmění; za deště i za slunka, ale spíš za toho deště.
Jsou lidi, kteří chodí trénovat každý den, jak jsem se čerstvě dozvěděla. Každý den! Umíte si to představit?! Chápu, že abyste se dostali v něčem na mistrovskou úroveň, je třeba hodně práce. Ale nenapadla mě představa, že si každý den přivstanu, dojedu na cvičák, postavím si překážky kvůli pár proběhnutí a pak je zase uklízím… tomu skládám svůj obdiv. Myslím, že bych to nedokázala. Tedy ne že by to bylo nemožné, ale prostě by se mi nechtělo. Potřebuju čas od času od některých věcí pauzu, aby se mi neznechutily; aby mě pořád bavily… a pak je tu ještě ta myšlenka, co si o tom říká ten pes, když je to tak často.
Pokračovat ve čtení „Od svítání do setmění; za deště i za slunka, ale spíš za toho deště.“
Pszczyna. (fotočlánek)
Trochu to psaní flákám. Je to divné. Je září. Září vždycky nese psavou náladu. Ale já ji teď vůbec nemám.
Přesto je mi záříjově. Nevím, jak to víc přiblížit, je to pocit. Je mi záříjově.
Ale nechce se mi psát.
Ale nechci být ani neaktivní. Vaše články čtu, líbí se mi, ale nevím, co k nim říct. Tak odcházím bez komentářů. Nezlobte se.
Ani tady nechci, aby to stálo.
Tak vám sem hodím alespoň pár fotek z našeho výletu při posledním srpnovém víkendu – do polského historického městečka Pszcyna. (Ani nevím, jak to správně vyslovit.)
the Way is the Goal 