Od svítání do setmění; za deště i za slunka, ale spíš za toho deště.

Jsou lidi, kteří chodí trénovat každý den, jak jsem se čerstvě dozvěděla. Každý den! Umíte si to představit?! Chápu, že abyste se dostali v něčem na mistrovskou úroveň, je třeba hodně práce. Ale nenapadla mě představa, že si každý den přivstanu, dojedu na cvičák, postavím si překážky kvůli pár proběhnutí a pak je zase uklízím… tomu skládám svůj obdiv. Myslím, že bych to nedokázala. Tedy ne že by to bylo nemožné, ale prostě by se mi nechtělo. Potřebuju čas od času od některých věcí pauzu, aby se mi neznechutily; aby mě pořád bavily… a pak je tu ještě ta myšlenka, co si o tom říká ten pes, když je to tak často.

Září je můj agilitní měsíc. Nějak jsem si to dřív neuvědomovala, došlo mi to až teď, při tom pocitu i nasazení. Začalo to už kdysi s Abby a znovu to začalo stejně i s Akné – v září. Kdy slunce ještě svítí na parkur, ale v tom chladném vzduchu se dá dýchat a po běhu je moc příjemně. V tuhle dobu bych nejradši opravdu chodila trénovat každý den – táhne mě to tam. Možná je to i obecnější věc – na podzim je po létě naplánovaných hodně závodů, intenzivek, událostí… takové Mistrovství světa, třeba. Ono se přes parné léto i těm psům necvičí úplně nejlíp. Ale pravdou je, že třeba já pak přes zimu upadám do jakési letargie, kdy se mi nechce nic, natož dojíždět běhat parkury. Je to trochu lepší od minulé zimy, kdy jsme získali přístup do skvělé haly s umělou trávou, takže nastal konec zmrzlým prstům a celým nohám od písku z těch koňských…

…proč to píšu. No vlastně jen tak, jsou to myšlenky, které se mi mezi těmito častými dny naplněnými psími sporty honí hlavou. Taky se mi tam víří myšlenky na dogfrisbee, které jsem vždycky chtěla dělat mnohem víc než agility a taky jej mám spojené se zářím, ale zatím jsem vždycky před procházkou ty disky zapomněla vzít. A nebo to, jak strašně je teď Akina protivná na ostatní psy, když hárá. Víc než kdy dřív. Zoufale mě to sžírá, protože předchozí hárání byla na psy naopak střídmější, než normálně. I proto jsem měla tohle období celkem ráda. A teď jsem málem nemohla vystartovat na závodech, protože předváděla něco, co jsem nebyla schopna zastavit. Ale to už moc přeskakuju.

agi

O pohár Naury IV

2.9.2018, neděle

Ještě je tma, když máte vstávat na závody. Je pravda, že čím víc je podzim, tím déle je ráno tma i tak, přesto tento přelom letních prázdnin svítá ještě poměrně brzy. Když ale pořádáte závody, potřebujete dorazit dříve než když se jich jen účastníte. A tak to doprovází takový ten dětský pocit jako když brzo ráno vyjíždíte někde na tábor nebo školu v přírodě.

Akorát Miňa z toho nedělního vstávání 5:15 coby řidič nikdy nemá moc radost.

Celou noc pršelo. Déšť a naše závody, to je noční můra a zároveň dvě neodlučitelné věci. Co by byl Naurácký pohár bez deště?!

Naštěstí to ustalo, než jsme vyrazili, takže zbyl jen chlad a promočený terén. Pořád lepší než celodenní slejvák. Jak den postupoval, dokonce se udělalo na chvíli hezky a zasvítilo na nás slunce… než se pak odpoledne zase rozpršelo za zvuku hromů.

Ty parkury byly nádherné. Dlouho se mi žádné tak moc nelíbily. Těšila jsem se, až je poběžím.

První bylo Open Agility, ve kterém jsme vybojovaly 14. místo z 43 závodníků. Se dvěma chybami, takže nic moc. Měla jsem strach, že mi ten slalom přeletí, protože je při prvním běhu vždycky rozjetá, navíc to tam vedlo trochu krkolomně, takže to hodně psů přeletělo. A pak ta laťka, no. Ale zbytek už byl docela pěkný a dokonce houpačka byla ukázková! Ty houpačky se začínají dost rapidně zlepšovat už obecně. (*klepe na dřevo*)

Následovaly zkoušky, kde jsme se umístily průměrně – 7. místo z 16ti – ale ten parkur pro naši A2 byl božský. Všechno tam navazovalo tak krásně hladce, že jsem věřila, že to musíme zaběhnout pěkně. No, nebyla by to Akina, kdyby nestrčila nohy alespoň do jedné laťky. Druhou bočnici už pak raději celou porazila, těsně před koncem, protože co kdyby náhodou ta laťka nespadla. Ale uvědomuju si, že většina tohoto shazování je zapříčiněna tím, že se nepohybuju jak bych měla, popř. říkám povel ve špatnou chvíli, takže je prostě třeba… trénovat, trénovat. Jo a to, že se piraňa snaží prorazit si svou vlastní díru do tunelů je její celkem běžná praxe i normálně. Jen se divím, že nám to tady na parkuru nemávla jako trestný body za odmítnutí.

Po několika hodinovém čekání přišel na řadu poslední Open Jumping. Takovým naším osobním pravidlem je, že naše úspěšnost v bězích je sestupná. První běh bývá dobrý, druhý se dá a třetí stojí za prd. (Pokud nestojí za prd všechny. 😀 Pak už to poslední většinou nezachrání.) Než jsme přišly na řadu u Jumpingu, třeštila mi hlava, byla jsem promoklá na kost, unavená, chtělo se mi spát a vůbec ne hýbat – představa, že ještě poběžím, mě znechucovala. Takže jsem se asi ani moc nesnažila. Terén byl od deště a kopaček ostatních rozmňáganý a v některých úsecích spíš jako kluziště. Video jsem ani nepřidala ke zveřejnění, nevím už, jak to vypadalo, ale ani se mi na to nechce dívat, protože vím, že strašně. 😀

Dvanáct hodin na závodech. Byl to mazec. Ještě v roli pořadatelů, kdy vlastně celou dobu lítáte, opravujete spadnuté překážky, stavíte parkury, naháníte ostatní závodníky na start, mezitím musíte stíhat venčit psa/psy a připravovat se na vlastní výkon… kdo ví, co je na tom tak návykové. Proč se na tyhle dny pořád tak těším. Co přiměje člověka milovat to. Tak moc.

agi

Hoopers

9.9.2018, neděle

Jde o poměrně nový psí sport – vzpomínám si, jak jsem jeho příchod do Česka sledovala u Lenky Blachové v Koiře někdy minulý – nebo to bylo přeminulý? – rok. Jde vlastně o takové zjednodušené agiltiy. Bezpečnější – na to se hodně hraje – beze skoků, bez kladin a houpaček, ze kterých se dá padat, bez látkových tunelů, do kterých se dá zamotat (ty už jsou i v agility zakázané, ale docela čerstvě). Prakticky se jen probíhá obručemi a tunely a obíhají zástěny a barely. Asi to nebude tak divácky atraktivní, ale ani to není tak jednoduché, jak se zdá – je to totiž hodně o vysílání a ovladatelnosti na dálku. Na rozdíl od agility, kde běžíte se psem po boku a ukazujete mu tělem pořadí překážek, je v hoopers dán čtverec, ze kterého jako psovod nesmíte vykročit. Takže prakticky stojíte na místě a pes kolem vás běhá podle toho, jak mu ukazujete a říkáte. Je to docela zajímavé.

Chtěla jsem se do hoopers pustit hned, jak k nám dorazilo, ale nebyla jsem nadšená z toho cestování do Koiry až do Koblova. Nebaví mě tahat obrovskou brašnu a rozměrnou boudu pro psa a ještě samotnýho divokýho psa tramvajkou půl hodiny a pak ještě přestupovat na autobus na dalších patnáct minut. A po hodince cvičení zase absolvovat tu cestu zpátky.

Ale Iva od nás z Naury ten hoopers kurz v Koiře navštěvovala (ono je to s autem přece jen trochu jednodušší než v MHD) a tohle září otevřela tréninky i pro nás. Takže jsme v neděli večer vyrazili na první trénink a… Akina je šprtka. Věděla jsem, že tohle bude přesně pro ni, ale stačilo jí ukázat jen k čemu jsou ty oblouky a už valila přesně, jak jsem po ní chtěla. Teda, má trochu mezery v tom, že jen probíhat oblouky jí přijde divné. Vždyť je to nějak málo! Takže, jelikož trénujeme v naší agilitní hale a kolem jsou rozestavěné překážky, byť kladina je zaterasená a tunely mají otvory namáčknuté na stěnu a trasa tudy nevede, piraňa je schopna si vždycky prohrabat tu díru do tunelu navíc nebo přeskakovat skočky na úplně opačné straně haly. Vždycky něco vymyslí. Přece to nemůže být jen tak jednoduché, jen běhat!

Ale baví ji to, moc. A mně taky. Pes má možnost rozběhnout se na plnou rychlost bez toho, že se mu člověk pořád motá pod nohy, zbržďuje ho, že si sám musí zpomalovat ke skokům a dalším překážkám… může to dělat teoreticky jakýkoli pes – což se říká i o agility, ale… no… – a je to zdravotně asi nejméně náročné z mnoha psích sportů. Pro agiliťáky to navíc může mít přínos i v naučení se větší ovladatelnosti na dálku a možnosti vysílání. Zatím mi hoopers přijde velice atraktivní, jen je to ještě dost málo rozšířené.

Nemám vlastní video, tak pro představu přidávám alespoň jedno z youtube. Ještě ani tam není moc velký výběr videjí, kdežto v agility nebo dogfrisbee nebo flyballu byste se prokousávali záznamy donekonečna.

agi

Třebovický tunelář

15.9.2018, sobota

Třebovice, Třebovice. Hm. Nevím, jestli se mi tam kdy zadařilo tak, abych měla chuť jít tam znovu. Vždycky odcházím spíš s hořkým pocitem. Problém je, že pořádají asi nejvíc závodů. A hlavně to, že to mám patnáct minut pěšky. To je ten hlavní důvod. Ale vím, že nemůžu obviňovat místo.

Už několik dní dopředu se mi nechtělo. Lezlo na mě nachlazení, takže jsem byla pod vlivem Coldrexu, který mě vždycky dost otupuje, a navíc jsem měla dva dny zpátky vytažený zub – s čímž jsem nepočítala, nemají vás na takový zákrok upozornit dopředu?! – takže zároveň pod vlivem Nalgesinu a se stále citlivou tváří, hlavně když se mnou Akina škube jako s hadrem, když se přetahujeme. Až těsně před závody mi došlo, že to vlastně nejsou zkoušky, ale celodenní závody, takže tam budeme od slunka do slunka. Nebo od deště do deště, jak je spíš zvykem. A navíc – probíhaly zrovna dny NATO, kam chtěl Miňa moc jet a tím pádem bych přišla o řidiče. Auto bych sice měla k dispozici, jen sednout za ten volant, ehm…

Nakonec se ale ráno milostivě obětoval a vstával při sobotě se mnou, opět ještě před východem slunce. Odvezl nás, pomohl mi rozložit boudu a sám vyrazil na kole na tu leteckou show. Opět pršelo celou noc, takže terén byl zase dost mňágavý, ale nakonec bylo krásně – 21°C (to je pomlčka, ne minus 😀) a místy mraky, místy slunce. Úplně ideální den pro agility, když teda nejste pod vlivem různých chemických tabletek a neškrábe vás v krku.

Ten den mi nešlo nic podle plánu. Parkury jsem zaběhla úplně jinak, než jsem je šla na prohlídce. Akina často shodila už jednu z prvních latěk a mě to vždycky vykolejí. Nesnáším ten kovový zvuk padající laťky. Na zlomek vteřiny se nad tím zamyslím a to je při běhu na parkuru strašně dlouhá doba. Takže už nestíhám otočku, tím pádem buď padají další laťky, nebo nestíhám vést na další překážku. A vůbec, mně se ty dnešní sestavy celkově nějak nelíbily. Rozhodčí je stavěla stejná, jako na Nauře, takže jsem myslela, že budou pěkné – ale byly těžké, plné otoček a okolo a bezvýchodných situací. Teda tak to přišlo mně, zkušenému závodníkovi asi už tak moc ne (a odkdy se vůbec člověk řadí ke zkušenému závodníkovi? My oficiálně závodíme už druhým rokem… i když výkonnostní průkaz máme plný „DIS“ … hlavně od toho, co jsem přešla do náročnější A2 kategorie).

V prvním Open Jumpingu jsem už u prohlídky tápala v několika místech a dost se s ostatními radila. Bylo tam příliš mnoho pastí – tj. překážek, kam to psa přirozeně vedlo, ale nebyly v pořadí, tudíž by vedly k diskvalifikaci. Nakonec psisko mé obavy vyřešilo za mě tím, že vynechala tyčku u slalomu a tím nás diskla. Teda, kdybych si toho všimla a opravila to, dalo by se pokračovat, ale já bláhová jsem se ji pro jednou rozhodla věřit, že to zvládne sama, a nepodívala jsem se po ní. Vůbec jsem nevěděla, že vynechala, než jsem uslyšela to nepříjemné písknutí. To mě zase vykolejilo a nestihla jsem se dostat do pozice, kde jsem chtěla být, takže padaly další laťky a točila jsem se tam, kde jsem moc nechtěla. Vtipné je, že od té chvíle, co se diskvalifikujem, už je zbytek běhu docela pěkný. Vtipné.

V druhém běhu, zkoušce A2, jsem to celý pokadila už dávno než se začalo běhat. Totiž – nějak jsem zaspala prohlídku. Zamyslela jsem se, stála a sledovala je, jak si to všichni prochází, ale sama jsem tam nešla. Až půl minuty před koncem (prohlídky parkuru mívají kolem 8 minut) mi docvaklo, že jsem tam měla přece jít taky, ale už bylo pozdě. To se mi stalo poprvé a bylo mi z toho docela nanic. Nevím, k čemu vám přirovnat to, když nejdete na prohlídku. Je to jako když chybíte ve škole na jednu hodinu a když další den přijdete, hned se píše test z té látky. Nevím jak u vás, ale u nás se to moc neomlouvalo. V agility se to taky neomlouvá. Máte si to sami ohlídat, ať látku umíte!

Takže jsem zbytek čekání, než přijdeme na řadu, strávila stresováním se, co to tam předvedeme. Je to docela trapas, když začnete plést překážky. Teda, on to asi nikdo zas tak nehrotí, ale pro většinu závodníků je to vnitřně trapas pro ně samotné. Alespoň co jsem se tak bavila a zažila. A už jen to, že jsem byla ve stresu z tohoto, přidalo dalším událostem.

Ty chvíle před startem jsou pro nás s reaktivní Akinou docela nebezpečné. Ona má problém především s velkými psy – malé a střední tak neřeší – pak s těmi, kteří si hrají s míčky nebo se jinak živě pohybují v její blízkosti, a pak ten největší s těmi, kteří běhají po „jejím“ parkuru, „jejích“ překážkách. Když čekáme v okolí startu, odehrávají se tam všechny tyhle tři věci najednou a já si musím dávat obrovský pozor, abych ji neustále zaměstnávala, protože jakmile se na chvíli otočí k těm ostatním velkým psům, chytí to její pozornost a jí docvakne, že tohle tam nemají právo dělat a za to jim dám za vyučenou, už ji jen těžko přetáčím zpátky. Často se nám tohle těsně před vyběhnutím stane, protože musíte být dost blízko nachystaní, ale zároveň se kolem vás motají další závodníci co se připravují, ale už znám triky, jak piraňu zase zaměřit na sebe. Vím, jak na ni mluvit, co dělat, kam ji nechat se dívat a kam ne. Někdy to jde hůře a někdy lépe, ale v době kdy už kráčíme na start a ona si všimne, že před ní stojí první překážka, už se často soustředí jen na svůj výkon.

Jenomže tentokrát to nešlo. Tentokrát jsem si ji vytáhla z boudy příliš brzy, motala se před startem delší dobu, než jsem myslela že budu, do toho jsem si v hlavě snažila zapamatovat ten parkur jen od pohledu a k tomu ještě její upjatost kvůli hárání… sešlo se to a vypla se mi úplně. Pořád vrčela na napjatém vodítku na všechny kolem s tím svým upřeným, vražedným pohledem a já pro ni neexistovala. Snažila jsem se, zkoušela všechno co dříve zabralo, ale byla úplně mimo. Když za námi přišla jedna z pomocnic na závodech říct, že už jsme na řadě, nebyly jsme ve stavu, kdy bychom mohly odstartovat. Ustoupili milostivě našemu boji a přesunuli nás až na konec (asi o tři psy dále) a já tak získala o trochu víc času ji uklidnit. Nakonec jsem ji na parkur nějak odvedla, bylo to jako krocení divé zvěře, a vyběhla jsem při první možnosti, kdy se Akina mrkla po první překážce.

Vtipné je, že tento parkur jsme zaběhly asi nejlépe.

Neměla jsem to prošlé, takže jsem hodně improvizovala, reagovala za běhu na to, co se přede mnou otevře za výhled. Všude jsem cpala otočky na záda (tj. že přeběhnete před psem na druhou stranu, abyste ho měli po druhé ruce). Dříve jsem tyto otočky nepoužívala moc ráda (na chvíli ztratíte psa z očí, nemusí přeběhnout na druhou stranu, můžete se srazit, Akina taky často shazuje když se před ní takhle motám), ale teď – jak jsem se tak dívala podle videjí – jsem používala jen ty. Možná trochu proto, že jsem potřebovala víc vidět na překážky před sebou, protože jsem trasu neměla uloženou v hlavě. Ale ve skutečnosti nám to vycházelo krásně, mnohem lépe, než bych si to byla naplánovala. Akorát u toho áčka jsem to přecenila, bylo to asi poprvé, co mě napadlo udělat záda když stojí na zóně a ona tam nevydržela – vrátila jsem ji tam a z toho byl disk – ale alespoň vím, co teď trénovat.

Když jsme doběhly, utíkala jsem se s ní schovat dozadu do křoví a snažila se uklidnit nás obě. Seděly jsme tam tak patnáct minut a neměla jsem chuť vylézt. Využívala jsem zkušeností z reaktivních psů a čekala, až se z ní vyplaví všechna ta vzrušivost, ale to byl jen vedlejší účel toho, proč jsem tam tak dřepěla. Měla jsem slzy na krajíčku. Zadržovala jsem je, nechtěla jsem, ať se mě ostatní ptají, ale ve skutečnosti jsem měla sto chutí jít domů. Myslela jsem, že to udělám. Že už to nemá cenu, měla jsem strach, že ten třetí, poslední běh dopadne stejně. Měla jsem chuť odhlásit se ihned i z dalších závodů, které jsme o tři týdny později měly naplánované. Chtěla jsem se vším praštit. Bylo mi strašně.

Do toho jsem věděla, že to celé nejspíš sledovala Lenka – která vedla kurz reaktivců a učila nás, jak tyto situace zvládat. Taky tam ten den závodily, hned ráno jsme ji potkaly (Akina byla tak moc ráda, že ji vidí a dala to najevo tím, že jí vyrazila snídani z ruky do mokré trávy… trapasů není nikdy dost). Přemýšlela jsem, že po tomhle divadle si o nás určitě bude říkat, že jsme se nikam nepohnuly, že se nic nezlepšilo… byly to hloupé, zastřené myšlenky. Není ten člověk, který si něco takového říká, naopak tyhle situace chápe. Ještě mě pak utěšila, že jsou holt lepší i horší dny a příště bude líp. A mně pak bylo o trochu líp.

Třetí běh byl tunelový Special Jumping a další diskvalifikace. Tentokrát jsem si dala větší pozor, abych se na startu neprdolila dlouho, ale až těsně než jsme měly vyběhnout a všechno zatím probíhalo v pohodě, než hodila jedna ze závodnic míček těsně k nám a ten pes proběhl přímo mezi mnou a Akinou. Skoro jako naschvál. Naschvály od osudu. Takže piraňa zase nasadila vražedný výraz. Na běh to ale nemělo vliv – prostě jsem si nepohlídala dostatečně jeden tunel a piraňa jej minula a vběhla do jiného. Co už.

Byla jsem ráda, že je konec. Nikdy dřív jsem nebyla tak ráda, že můžeme jet domů.

A přesto to byl, mimo ty tři diskvalifikace a tu mou chvilku na dně, krásný den. Hodně jsme si popovídaly s dalšími přítomnými členy našeho Naura klubu a moc mě to bavilo. Tyhle chvíle byly perfektní a připomínaly mi ty, které jsem tak moc chtěla zažívat jako menší. Krásný podzimní, slunečný den strávený na agility s ostatními nadšenci. Až na to, že v mých snech jsem vzadu za sebou neměla v bedně zavřenou krvelačnou bestii.

agi

Natáčení Naura promo videa

16.9.2018, neděle

A na závěr – i když září ještě nekončí a naše dny nabité agility taky ne – jsme na druhý den po závodech vyrazili na naši soukromou Nauráckou aktivitu – natáčení klubového promo videa. Nejdřív jsme uklízeli halu (zametali pavouky, rozsypávali granulát do umělé trávy a pak jej rozmetali… dost jsme se zapotili), potom natáčeli hoopers a agility. Pak jsme se přesunuli na cvičák, který je asi pět minut autem (já se musela nechat vozit ochotnými členy klubu a jen to ve mně utvrdilo ten pocit, že už se k těm kondičkám fakt musím odhodlat) a uklízeli boudu s překážkama venku, kde jsme opět našli mnoho pavouků a další havěti, schované v dávno zapomenutých, opuštěných mikinách neznámého původu. Když dorazili ostatní, natáčelo se zase agility (Akina furt shazovala a moc se nám nedařilo), pak dogdancing (což v našem podání je leda tak slalom mezi nohama a otočky 😀 a pořád u toho ječela a štěkala, jako by to nikdy nedělala!) a pak jsme si zaběhali agility ještě v rámci tréninku. Když jsme před šestou skončili, ještě se někteří z nás znovu nechali převézt do haly, kde jsme měli naplánovaný další trénink hoopers. Asi vám nemusím psát, jak pak piraňa ležela doma v hlubokém spánku s tlapkama nahoře. 😀

Taky jsem zjistila, jak moc někteří sledují můj instagram a že třeba naše vedoucí klubu si přeposílají moje stories. 😀 Teď musím být velice ostražitá, jaké myšlenky zveřejňuju. 😀

To jen na závěr, nechtěla jsem to vynechat, protože to byly úžasné dny, hodně jsme se nasmáli a počasí bylo božsky zářijově-agilitní a ani psi nemohli být spokojenější… ale zároveň je ten článek tak strašně dlouhý, že každé další slovo už je přes čáru. Ale moc se těším na to promo video, určitě bude parádní!

Reklamy

2 komentáře: „Od svítání do setmění; za deště i za slunka, ale spíš za toho deště.

  1. Je skvělé mít takovýhle sezónní sport. Vždycky pak jím ta sezóna úplně dýchá. 🙂 Gratuluju k úspěchům a věřím, že drobné neúspěchy přelepí ty krásné vzpomínky na pěkné dny a zážitky s ostatními lidmi. 🙂 Chudák piraňa, takový náročný program, když má své dny. 😀 😀
    A na vaše promo video se potom ráda podívám!

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s