(3) Nic a všechno.

(3) Nic a všechno.

Minulý rok, už od února, kdy jsem pocítila, že sluneční paprsky začínají hřát, mě zaplavila vlna nezadržitelné energie. Snad i proto, že ta minulá zima byla jiná. Plná mnoha hodin odklouzaných na ledovém ostří a tedy plná něčeho, čemu se dá říkat smysl.

Tato zima byla zrádnější. Když jsem na ni čekala s otevřenou náručí, ona nepřicházela a já stále čekala; bylo mi z toho smutno. Že tady není skutečně, jen v mých představách a článcích a přehrávaných zimních písničkách. A když jsem to čekání konečně vzdala a začala se těšit na okolnosti jarní, objevila se. Už dávno nechtěná, vysála ze mě život. No, a co tak pozoru, tak vlastně – z nás. Mnohých.

Pokračovat ve čtení „(3) Nic a všechno.“

Reklamy
(2) Snově.

(2) Snově.

„Co se děje?“
Co chceš na to odpovědět?
Jakou odpověd chceš slyšet?
Upřímnou?
Neděje se nic. A zároveň všechno. Nic a přitom všechno. Na ničem nezáleží. A přesto všechno má svůj smysl. Všeho je prostě tak nějak moc… a zároveň málo. Nic. A všechno.

Tohle cítím.
Nic a všechno.
Pochopil jsi?

Ne, ty nechceš slyšet upřímnou odpověď. Chceš slyšet konkrétní věc, která spustila reakci. Chceš slyšet „umřelo mi zvířátko,“ chceš slyšet „v práci mám energetického upíra,“ chceš slyšet „nedaří se mi psát.“ Proč? Protože na to můžeš odpověďět, „to je mi líto, ale čas to zahojí,“ a „tak to neřeš, jsou důležitější věci,“ a „to bude zase dobrý, uvidíš“ … poplácat po rameni a říct si: „Tohle jsem vyřešil, tak nemá právo být dál smutný. Logicky!“
Jak. Snadné.
Jak. Prosté.
Jak.
Vzdálené.
Na míle daleko od pochopení skutečných pocitů. Nechceš pochopit. Proč bys měl chtít? Co získáš za svou obětavost? Stejnou nemoc? Mohl by ses nakazit. Mohl by ses zranit. Mohlo by to bolet. A proč to podstupovat?
Kdo na sebe rád přebírá cizí bolest? Radši se posílá pryč. Daleko. Ututlat, ukrýt, zamáčknout, zatlačit, zazátkovat, zapečetit, zaklít.
Nech si, co je tvé, a jdi.

Nic a všechno.
Chápeš?
Nechápeš.
A pokud chápeš, tak také víš, že ti, jež zasahují zvenčí, mají své pokusy dopředu prohrané…

Pokračovat ve čtení „(2) Snově.“

Rozhovor z nitra: „Otevři novou kapitolu.“

Rozhovor z nitra: „Otevři novou kapitolu.“

Tak jo. Tohle jsem vůbec nechtěla zveřejnit.

Věděla jsem, že to musím zveřejnit, od prvního okamžiku. Intuice mi to řekla.

Ale nechtěla jsem. Byla jsem rozpolcená a myslela, že to neudělám. Je to všechno prostě… příliš osobní. Příliš. Příliš.

Ale načala jsem to téma tím, že jsem vám řekla o své černé tečce. A nechci jej nechat otevřené. Ráda dokončuju věci. I když se mi to často nedaří. Taky proto je to pro mě asi tak výjimečné. A cenné.

Měla jsem strach. Přečetla jsem si to po sobě cizíma očima a věta, která mě na konci napadla, zněla: „Ta holka je magor.

Ale co už. Slíbila jsem to. Že tu kapitolu otevřu. Že budu silnější. A tohle je ten první krok. Nehledat a nevidět ty bubáky ve tmě. Nebo tam, za obrazovkami monitorů.

Asi byste měli vědět, co má vůbec následující rozhovor znamenat. Je to na déle a já už ten článek nechci dělat delší, ale tohle, myslím si, musím objasnit.

Renjirou Kimura a Keiji Takizawa. To jsou dvě hlavní postavy příběhu (Book of Wishes, měl se jmenovat), který jsem kdysi plánovala, ale vlastně nikdy nenapsala. Je mezi nimi speciální pouto. Keiji si Renjiho vymyslel. Jako svého psychického zachránce. Duševního anděla. Z osamělosti. A natolik si přál, aby byl skutečný, že se mu to nakonec splnilo. Zhmotnil si jej. To je základ příběhu, který jsem stvořila.

Ale přestože jsem jej nikdy doopravdy nezačala psát, v hlavě mi proběhly stovky jejich rozhovorů, desítky jich mám i zaznamenaných, až mi nakonec přirostli k srdci. Oba dva. Příliš těsně.

… Stali se mnou.

A tak někdy, když je mi těžko, sednu si a nechám slova plynout. Nepřemýšlím nad tím, co píšu, jen ty dva nechávám spolu hovořit. A když si to pak zpětně přečtu, zjistím, že mám na své otázky odpovědi. Na otázky nikdy nevyřčené. A že je mi lépe.

Ano. Je mi lépe.

Pokračovat ve čtení „Rozhovor z nitra: „Otevři novou kapitolu.““

Pohádka o papírnictví

Pohádka o papírnictví

Potřebovala jsem nutně do papírnictví. Tento obchod mě opět nezklamal a zajistil mi zase zážitek na dlouhou dobu… no i když možná ne tak dlouhou. Dovolila jsem si z toho vytvořit jakýsi příběh, protože všichni musíte vidět, jak podlé je zboží v téhle prodejně, a dát si pozor! 😀

Pohádka o papírnictví

Jednoho krásného pondělka Keiji vyrazila do jedné pro ni velmi neodolatelné prodejny, kam ji svedla touha po žrádle pro koně (tedy sponky do sešívačky). Možná i nějaká deska s klipem by se hodila… ale jen pokud by byla opravdu výjimečná!

Pokračovat ve čtení „Pohádka o papírnictví“

Okurková voda.

Okurková voda.

Prý by člověk neměl na začátku blogování psát o věcech, které přes den dělal; že šel do obchoďáku, nakoupil, hm, třeba v papírnictví, a pak ještě na e-shopu a teď čeká balíčky a teší se na ně.

Prý by neměl psát o svým obyčejným životě, protože každý si přece žije ten svůj a – pokud tedy nejste slavní – ten váš nikoho nezajímá.

Na chvilku jsem se po této „radě“ zarazila… a zas mě bodl onen pomyslný nůž s nápisem „vzdej to“ na čepeli. Ale pak mi (nezvykle rychle) došlo, že je mi to jedno. Možná to je jen nepříjemná realita, která se snaží házet mi klacky pod nohy, nebo výstřelek jiného blogera, který se snaží ostatní svést na zcestí. Anebo to tak prostě mělo být, abych si uvědomila své hodnoty.

Ale je mi to prostě jedno a budu psát, co chci.

Pravdou je, že založení tohoto blogu beru jako svou záchranu. Jako jakési mé spasení. Abych mohla říct všechno to, co nedokážu, když stojím někomu tváří v tvář. Aby mě ti lidé možná pochopili – možná odsoudili, na tom tak nezáleží – ale hlavně poznali.

Pokračovat ve čtení „Okurková voda.“