Jen tak. Září.

Jen tak. Září.

S malinkým zpožděním je tu konečně mé září.

Téměř z poloviny je o té mé nově objevené nejoblíbenější knize a o hvězdách na noční obloze.

Pak je taky dost o psech a psích sportech. Protože ty pro mě patří víc k podzimu, než jakémukoliv jinému období.

A pak taky o tom, že vůbec nemám chuť psát. To jsem vám sdělila v tomto článku o téměř tří tisících slovech – že nemám náladu psát. Ha. Ha.

Pokračovat ve čtení „Jen tak. Září.“

Reklamy
Od svítání do setmění; za deště i za slunka, ale spíš za toho deště.

Od svítání do setmění; za deště i za slunka, ale spíš za toho deště.

Jsou lidi, kteří chodí trénovat každý den, jak jsem se čerstvě dozvěděla. Každý den! Umíte si to představit?! Chápu, že abyste se dostali v něčem na mistrovskou úroveň, je třeba hodně práce. Ale nenapadla mě představa, že si každý den přivstanu, dojedu na cvičák, postavím si překážky kvůli pár proběhnutí a pak je zase uklízím… tomu skládám svůj obdiv. Myslím, že bych to nedokázala. Tedy ne že by to bylo nemožné, ale prostě by se mi nechtělo. Potřebuju čas od času od některých věcí pauzu, aby se mi neznechutily; aby mě pořád bavily… a pak je tu ještě ta myšlenka, co si o tom říká ten pes, když je to tak často.

Pokračovat ve čtení „Od svítání do setmění; za deště i za slunka, ale spíš za toho deště.“