Procházkování – naše Afrika.

Procházkování – naše Afrika.

Někteří nacházejí Narnie uvnitř skříně, jiní dostávají kouzelné dopisy… my našly svou Afriku!

Pokračovat ve čtení „Procházkování – naše Afrika.“

Reklamy
Smysl života.

Smysl života.

Snad už od počátků věků si lidé kladli otázky na tohle téma a hledali na ně odpovědi. Dostal je někdo? Zjistil v průběhu své cesty, jakým směrem se měl skutečně vydat a zda se vydal správně? Nebo alespoň na konci své cesty?

Pokračovat ve čtení „Smysl života.“

Houpačka.

Houpačka.

Duben mám moc ráda. S květnem a září dohromady úplně nejradši. Toho nej favorita z těch tří bych si asi nedovedla vybrat. Ale proč bych měla, vždyť nemusím. Nic už nemusím.

Sedím tady, protože chci. Přiznám se, že se cítím tak nějak nepatřičně. Byť je měsíc krátká doba, cítím se, jako by vody stihlo protéct příliš mnoho. I když i řeky někdy zamrznou. Na povrchu.

Pokračovat ve čtení „Houpačka.“

(3) Nic a všechno.

(3) Nic a všechno.

Minulý rok, už od února, kdy jsem pocítila, že sluneční paprsky začínají hřát, mě zaplavila vlna nezadržitelné energie. Snad i proto, že ta minulá zima byla jiná. Plná mnoha hodin odklouzaných na ledovém ostří a tedy plná něčeho, čemu se dá říkat smysl.

Tato zima byla zrádnější. Když jsem na ni čekala s otevřenou náručí, ona nepřicházela a já stále čekala; bylo mi z toho smutno. Že tady není skutečně, jen v mých představách a článcích a přehrávaných zimních písničkách. A když jsem to čekání konečně vzdala a začala se těšit na okolnosti jarní, objevila se. Už dávno nechtěná, vysála ze mě život. No, a co tak pozoru, tak vlastně – z nás. Mnohých.

Pokračovat ve čtení „(3) Nic a všechno.“

(2) Snově.

(2) Snově.

„Co se děje?“
Co chceš na to odpovědět?
Jakou odpověd chceš slyšet?
Upřímnou?
Neděje se nic. A zároveň všechno. Nic a přitom všechno. Na ničem nezáleží. A přesto všechno má svůj smysl. Všeho je prostě tak nějak moc… a zároveň málo. Nic. A všechno.

Tohle cítím.
Nic a všechno.
Pochopil jsi?

Ne, ty nechceš slyšet upřímnou odpověď. Chceš slyšet konkrétní věc, která spustila reakci. Chceš slyšet „umřelo mi zvířátko,“ chceš slyšet „v práci mám energetického upíra,“ chceš slyšet „nedaří se mi psát.“ Proč? Protože na to můžeš odpověďět, „to je mi líto, ale čas to zahojí,“ a „tak to neřeš, jsou důležitější věci,“ a „to bude zase dobrý, uvidíš“ … poplácat po rameni a říct si: „Tohle jsem vyřešil, tak nemá právo být dál smutný. Logicky!“
Jak. Snadné.
Jak. Prosté.
Jak.
Vzdálené.
Na míle daleko od pochopení skutečných pocitů. Nechceš pochopit. Proč bys měl chtít? Co získáš za svou obětavost? Stejnou nemoc? Mohl by ses nakazit. Mohl by ses zranit. Mohlo by to bolet. A proč to podstupovat?
Kdo na sebe rád přebírá cizí bolest? Radši se posílá pryč. Daleko. Ututlat, ukrýt, zamáčknout, zatlačit, zazátkovat, zapečetit, zaklít.
Nech si, co je tvé, a jdi.

Nic a všechno.
Chápeš?
Nechápeš.
A pokud chápeš, tak také víš, že ti, jež zasahují zvenčí, mají své pokusy dopředu prohrané…

Pokračovat ve čtení „(2) Snově.“