Jen tak. Srpen.

Jen tak. Srpen.

Tenhle článek už doopravdy vznikal „jen tak“ . Vypadá to, že to není úplně vhodný styl k blogování. Nedává to moc smysl, zápisky na sebe navazují jen minimálně, vlastně to celé vypadá jak stránky vytržené z deníčku.

První půlka je dost zubařská, vprostřed se zmíním o anime a ke konci je to dost knižní. A ještě malá hudební vsuvka. Perfektní článek. No ne?

Mám nějakou ironickou náladu.

A vůbec. Srpen byl divný. 😀 Celé tohle léto. Obviňuju zubaře.

Pokračovat ve čtení „Jen tak. Srpen.“

Reklamy
(2) Snově.

(2) Snově.

„Co se děje?“
Co chceš na to odpovědět?
Jakou odpověd chceš slyšet?
Upřímnou?
Neděje se nic. A zároveň všechno. Nic a přitom všechno. Na ničem nezáleží. A přesto všechno má svůj smysl. Všeho je prostě tak nějak moc… a zároveň málo. Nic. A všechno.

Tohle cítím.
Nic a všechno.
Pochopil jsi?

Ne, ty nechceš slyšet upřímnou odpověď. Chceš slyšet konkrétní věc, která spustila reakci. Chceš slyšet „umřelo mi zvířátko,“ chceš slyšet „v práci mám energetického upíra,“ chceš slyšet „nedaří se mi psát.“ Proč? Protože na to můžeš odpověďět, „to je mi líto, ale čas to zahojí,“ a „tak to neřeš, jsou důležitější věci,“ a „to bude zase dobrý, uvidíš“ … poplácat po rameni a říct si: „Tohle jsem vyřešil, tak nemá právo být dál smutný. Logicky!“
Jak. Snadné.
Jak. Prosté.
Jak.
Vzdálené.
Na míle daleko od pochopení skutečných pocitů. Nechceš pochopit. Proč bys měl chtít? Co získáš za svou obětavost? Stejnou nemoc? Mohl by ses nakazit. Mohl by ses zranit. Mohlo by to bolet. A proč to podstupovat?
Kdo na sebe rád přebírá cizí bolest? Radši se posílá pryč. Daleko. Ututlat, ukrýt, zamáčknout, zatlačit, zazátkovat, zapečetit, zaklít.
Nech si, co je tvé, a jdi.

Nic a všechno.
Chápeš?
Nechápeš.
A pokud chápeš, tak také víš, že ti, jež zasahují zvenčí, mají své pokusy dopředu prohrané…

Pokračovat ve čtení „(2) Snově.“

Yuri!!! on Ice.

Yuri!!! on Ice.

Ostřím nože seškrábaný led se stává sněhem. V překládání, v obratech, v piruetách, v trojitých Axelech…

Ten chladný vzduch zimního stadionu dopřeje ledový dotek každému stejně. Jak moc si jej člověk ale pustí k tělu záleží čistě jen na něm. Až na jednu drobnost – led je návykový.

To mi zapomněli říct. Pokračovat ve čtení „Yuri!!! on Ice.“

Zaklínač.

Zaklínač.

Dva meče na zádech; ocelový, ten na lidi, a stříbrný, na příšery. Bílé vlasy svázané do copu, jehož nositel – navzdory té barvě – nebyl starý. Nepřirozeně světlé oči odrážející nezkrotného ducha. Zadek rozbolavělý dlouhou cestou strávenou v sedle. Klepna občerstvující se u korýtka před vchodem. 

Hlasité hovory protkané neovladatelnými výbuchy smíchu v krčmě se pomalu měnily v tichý šepot až nakonec ticho, přerušované jen odkapáváním piva z výčepu. Pohledy všech přítomných štamgastů spočinuly na příchozím.

To je normální lidská reakce. To jen zaklínač vešel.

Pokračovat ve čtení „Zaklínač.“