Jen tak. Červen.

Jen tak. Červen.

O knížkách a koních; o letní náladě a vodě a kimonech; o protipólech Jillian a józe; o překonávání hranic a vystupování na veřejnosti; o netflixové vyhrocenosti.

Pokračovat ve čtení „Jen tak. Červen.“

Reklamy
(2) Snově.

(2) Snově.

„Co se děje?“
Co chceš na to odpovědět?
Jakou odpověd chceš slyšet?
Upřímnou?
Neděje se nic. A zároveň všechno. Nic a přitom všechno. Na ničem nezáleží. A přesto všechno má svůj smysl. Všeho je prostě tak nějak moc… a zároveň málo. Nic. A všechno.

Tohle cítím.
Nic a všechno.
Pochopil jsi?

Ne, ty nechceš slyšet upřímnou odpověď. Chceš slyšet konkrétní věc, která spustila reakci. Chceš slyšet „umřelo mi zvířátko,“ chceš slyšet „v práci mám energetického upíra,“ chceš slyšet „nedaří se mi psát.“ Proč? Protože na to můžeš odpověďět, „to je mi líto, ale čas to zahojí,“ a „tak to neřeš, jsou důležitější věci,“ a „to bude zase dobrý, uvidíš“ … poplácat po rameni a říct si: „Tohle jsem vyřešil, tak nemá právo být dál smutný. Logicky!“
Jak. Snadné.
Jak. Prosté.
Jak.
Vzdálené.
Na míle daleko od pochopení skutečných pocitů. Nechceš pochopit. Proč bys měl chtít? Co získáš za svou obětavost? Stejnou nemoc? Mohl by ses nakazit. Mohl by ses zranit. Mohlo by to bolet. A proč to podstupovat?
Kdo na sebe rád přebírá cizí bolest? Radši se posílá pryč. Daleko. Ututlat, ukrýt, zamáčknout, zatlačit, zazátkovat, zapečetit, zaklít.
Nech si, co je tvé, a jdi.

Nic a všechno.
Chápeš?
Nechápeš.
A pokud chápeš, tak také víš, že ti, jež zasahují zvenčí, mají své pokusy dopředu prohrané…

Pokračovat ve čtení „(2) Snově.“

Yuri!!! on Ice.

Yuri!!! on Ice.

Ostřím nože seškrábaný led se stává sněhem. V překládání, v obratech, v piruetách, v trojitých Axelech…

Ten chladný vzduch zimního stadionu dopřeje ledový dotek každému stejně. Jak moc si jej člověk ale pustí k tělu záleží čistě jen na něm. Až na jednu drobnost – led je návykový.

To mi zapomněli říct. Pokračovat ve čtení „Yuri!!! on Ice.“

Zaklínač.

Zaklínač.

Dva meče na zádech; ocelový, ten na lidi, a stříbrný, na příšery. Bílé vlasy svázané do copu, jehož nositel – navzdory té barvě – nebyl starý. Nepřirozeně světlé oči odrážející nezkrotného ducha. Zadek rozbolavělý dlouhou cestou strávenou v sedle. Klepna občerstvující se u korýtka před vchodem. 

Hlasité hovory protkané neovladatelnými výbuchy smíchu v krčmě se pomalu měnily v tichý šepot až nakonec ticho, přerušované jen odkapáváním piva z výčepu. Pohledy všech přítomných štamgastů spočinuly na příchozím.

To je normální lidská reakce. To jen zaklínač vešel.

Pokračovat ve čtení „Zaklínač.“

Tisíc myšlenek a žádná slova.

Tisíc myšlenek a žádná slova.

V poslední době jsem chtěla hodně psát. Chtěla. Témata by se našla – útočila na mě ze všech stran! Vířila mi v hlavě jedno za druhým a sála ze mě produktivitu, přestože jsem chtěla, ať jsou opakem, ať jsou mi inspirací. Ale přinášela jen chaos a zmatení.

Byly to myšlenky:

  • O čase a dnešní generaci, o věku, o děkování a o protekci.
  • O sebevraždách. O smutných seriálech a písničkách. O lidech, jenž po sobě zanechávají nahrávky, poslední slova, než odejdou.
  • O zabíjení. O masožravých šelmách a hadech. O mase a kořistech. O pokrytectví.
  • O knihách a příbězích, o zvířatech a jejich nezměřitelné a bezpodmínečné lásce a taky o jejich příliš, příliš krátkém čase stráveném s námi. O jejich vůni a doteku a teplu a oddanosti. O důvěře.
  • O Koiře. O reaktivitě u psů, o životě s těmi, jenž jsme k sobě navždy připoutali zodpovědností. O důslednosti a vytrvalosti.
  • O agility. O nově objevené ctižádosti, která se mi moc nezamlouvá.
  • O celém dni na dešti a následné nedocenitelné chuti horkého čaje a roztávajícím pocitu v teple voňavé koupele.

To je vše, co teď dokážu. Sepsat, na co myslím, ale ne to rozepsat, i když ve mně hýří pocity, do písmen se utvořit nedokážou.

Přála bych si zařízení, které by zaznamenávalo tok mých myšlenek, bez psaní a bez hlasitě vyřčených slov.

Pokračovat ve čtení „Tisíc myšlenek a žádná slova.“