Záře hvězd, jež plyne nekonečně.  [Song no.7]

Záře hvězd, jež plyne nekonečně. [Song no.7]

Hvězdy, které ještě svítí, už mohou být dávno mrtvé.

Pokračovat ve čtení „Záře hvězd, jež plyne nekonečně. [Song no.7]“

Reklamy
(3) Nic a všechno.

(3) Nic a všechno.

Minulý rok, už od února, kdy jsem pocítila, že sluneční paprsky začínají hřát, mě zaplavila vlna nezadržitelné energie. Snad i proto, že ta minulá zima byla jiná. Plná mnoha hodin odklouzaných na ledovém ostří a tedy plná něčeho, čemu se dá říkat smysl.

Tato zima byla zrádnější. Když jsem na ni čekala s otevřenou náručí, ona nepřicházela a já stále čekala; bylo mi z toho smutno. Že tady není skutečně, jen v mých představách a článcích a přehrávaných zimních písničkách. A když jsem to čekání konečně vzdala a začala se těšit na okolnosti jarní, objevila se. Už dávno nechtěná, vysála ze mě život. No, a co tak pozoru, tak vlastně – z nás. Mnohých.

Pokračovat ve čtení „(3) Nic a všechno.“

Návštěva dob dávno uběhlých. [Song no.6]

Návštěva dob dávno uběhlých. [Song no.6]

Ať už je slunečno, déšť bubnuje do oken či je krajina zahalena v mléčné mlze; připadáte si jako při dobrodružství. Ranní cesta do školy či práce běžnými dopravními prostředky vám najednou přijde fantastická, volant se změní na otěže, tvrdé sedadlo v autobuse v drncající dřevěný povoz. Sledujete ty políčka s alejemi opadaných stromů a připadáte si jako v dávných dobách, kdy ještě svítili lucernami. A když krajina přechází v městské domy a stavby, přemýšlíte, jak moc se svět změnil a zároveň zůstal stejný. Kde se vzalo najednou takové množství lidí a civilizačních problémů.

Vidíte příběhy. Slyšíte. Cítíte je.

A já vás dnes chci k dalším pozvat.  Pokračovat ve čtení „Návštěva dob dávno uběhlých. [Song no.6]“

Ledová. [Song no.4]

Ledová. [Song no.4]

Patřím mezi ty dětinské lidi, kteří když spatří zamrzlou kaluž, hned jdou zkoušet její tvrdost. Zda se proboří ihned, zda žbluňknu do mokré měkké hmoty nebo zda se led s křupnutím zlomí na kry, otevírající mi vrata k vodní hladině. Zbožňuju praskání ledových bublinek! A pokud je opravdu mrazivo a kaluž se, i přes několik namáhavých pokusů, nepoddá, pak se na ní sklouznu. Na každé, co potkám. Vždycky.

(A pokud mám k sobě připoutaného psa, o to víc si to užívám. Stačí vyřknout: „Běž!“ a z klouzání setrvačností je ihned klouzání závodní. Taky trochu boj o rovnováhu, pravda.)

„Ty se budeš divit, až skončíš na zadku,“ říká mi vždycky Miňa.

Nebudu se divit. Zasměju se, otřepu bordel z kalhot a půjdu se klouzat dál. Musím si to přece užívat, dokud nemám zkřehlé kosti stářím, ne? (I když někdy si tak připadám. 😀)

Pokračovat ve čtení „Ledová. [Song no.4]“