Vlna pokémonní nostalgie.

Vlna pokémonní nostalgie.

Come with me, the time is right,
there’s no better team.
Arm in arm, we’ll win the fight,
it’s always been our dream.

It’s you and me,
I know it’s my destiny!

Pokračovat ve čtení „Vlna pokémonní nostalgie.“

Reklamy
(3) Nic a všechno.

(3) Nic a všechno.

Minulý rok, už od února, kdy jsem pocítila, že sluneční paprsky začínají hřát, mě zaplavila vlna nezadržitelné energie. Snad i proto, že ta minulá zima byla jiná. Plná mnoha hodin odklouzaných na ledovém ostří a tedy plná něčeho, čemu se dá říkat smysl.

Tato zima byla zrádnější. Když jsem na ni čekala s otevřenou náručí, ona nepřicházela a já stále čekala; bylo mi z toho smutno. Že tady není skutečně, jen v mých představách a článcích a přehrávaných zimních písničkách. A když jsem to čekání konečně vzdala a začala se těšit na okolnosti jarní, objevila se. Už dávno nechtěná, vysála ze mě život. No, a co tak pozoru, tak vlastně – z nás. Mnohých.

Pokračovat ve čtení „(3) Nic a všechno.“

Návštěva dob dávno uběhlých. [Song no.6]

Návštěva dob dávno uběhlých. [Song no.6]

Ať už je slunečno, déšť bubnuje do oken či je krajina zahalena v mléčné mlze; připadáte si jako při dobrodružství. Ranní cesta do školy či práce běžnými dopravními prostředky vám najednou přijde fantastická, volant se změní na otěže, tvrdé sedadlo v autobuse v drncající dřevěný povoz. Sledujete ty políčka s alejemi opadaných stromů a připadáte si jako v dávných dobách, kdy ještě svítili lucernami. A když krajina přechází v městské domy a stavby, přemýšlíte, jak moc se svět změnil a zároveň zůstal stejný. Kde se vzalo najednou takové množství lidí a civilizačních problémů.

Vidíte příběhy. Slyšíte. Cítíte je.

A já vás dnes chci k dalším pozvat.  Pokračovat ve čtení „Návštěva dob dávno uběhlých. [Song no.6]“

Ledová. [Song no.4]

Ledová. [Song no.4]

Patřím mezi ty dětinské lidi, kteří když spatří zamrzlou kaluž, hned jdou zkoušet její tvrdost. Zda se proboří ihned, zda žbluňknu do mokré měkké hmoty nebo zda se led s křupnutím zlomí na kry, otevírající mi vrata k vodní hladině. Zbožňuju praskání ledových bublinek! A pokud je opravdu mrazivo a kaluž se, i přes několik namáhavých pokusů, nepoddá, pak se na ní sklouznu. Na každé, co potkám. Vždycky.

(A pokud mám k sobě připoutaného psa, o to víc si to užívám. Stačí vyřknout: „Běž!“ a z klouzání setrvačností je ihned klouzání závodní. Taky trochu boj o rovnováhu, pravda.)

„Ty se budeš divit, až skončíš na zadku,“ říká mi vždycky Miňa.

Nebudu se divit. Zasměju se, otřepu bordel z kalhot a půjdu se klouzat dál. Musím si to přece užívat, dokud nemám zkřehlé kosti stářím, ne? (I když někdy si tak připadám. 😀)

Pokračovat ve čtení „Ledová. [Song no.4]“