Od svítání do setmění; za deště i za slunka, ale spíš za toho deště.

Od svítání do setmění; za deště i za slunka, ale spíš za toho deště.

Jsou lidi, kteří chodí trénovat každý den, jak jsem se čerstvě dozvěděla. Každý den! Umíte si to představit?! Chápu, že abyste se dostali v něčem na mistrovskou úroveň, je třeba hodně práce. Ale nenapadla mě představa, že si každý den přivstanu, dojedu na cvičák, postavím si překážky kvůli pár proběhnutí a pak je zase uklízím… tomu skládám svůj obdiv. Myslím, že bych to nedokázala. Tedy ne že by to bylo nemožné, ale prostě by se mi nechtělo. Potřebuju čas od času od některých věcí pauzu, aby se mi neznechutily; aby mě pořád bavily… a pak je tu ještě ta myšlenka, co si o tom říká ten pes, když je to tak často.

Pokračovat ve čtení „Od svítání do setmění; za deště i za slunka, ale spíš za toho deště.“

Reklamy
Váha rozhodnutí.

Váha rozhodnutí.

Nechtěných psů i koček je všude plno, útulky jsou napráskané. Důsledky vždy odnesou zvířata, i když viníkem je člověk. Mazlíčci zprvu roztomilí, později pouze starosti přinášející či problémoví, končí uvázáni u stromu v lesích, vyhozeni z auta na neznámých dalekých místech, vězněni a týráni či předáváni z jedněch rukou do druhých, jako horký brambor. A ta hloupoučká stvoření nás pořád tolik milují.

Ale tuto problematiku tady nechci tak úplně rozebírat.

Vlastně jsem vždycky byla proti kastracím. Přišlo mi to kruté. Že člověk rozhodne, jaký orgán bude zvířeti dle libosti sebrán. Nechat řezat do zdravého těla se mi jevilo jako zbytečně invazivní, neboť některé nádory a záněty se přece mohou vyvinout i po zákroku… Pokračovat ve čtení „Váha rozhodnutí.“

Středa, daleko za komfortní zónou.

Středa, daleko za komfortní zónou.

Znáte ty motivační rady, třeba například k dokopání se jít běhat, když se vám absolutně nechce a jste samé „od zítra„? Říká se, že se máte pouze převléct do sportovního a vyjít ven. Možná si dát jen cíl, že poběžíte jednu minutu. A ono už to pak sepne samo a najednou jsou za vámi kilometry tři, ani nevíte jak, a jste na sebe hrdí.

Svým způsobem to funguje. Pro mě je právě ta nejtěžší část převléct se do toho sportovního – to mě fakt nebaví. Pak už to jde samo.

Ale tohle není ten případ.

Pokračovat ve čtení „Středa, daleko za komfortní zónou.“

Slunečné ráno.

Slunečné ráno.

Září třináctého to bylo přesně čtyři roky, co jsme s Miňem spolu.

A co jsme si dopřáli za dáreček?

Dobrovolné dostávání se do stresových situacích při agresivních střetech se psy!

(chápejte to tak, že jsme si konečně zaplatili kurz reaktivních psů ve psí škole Koira)

Takže tak, jak jsem se radovala, že nemusím zažívat ty nepříjemné pocity ze září a prvních dnů ve škole, tak to mám zpátky i s úroky.

Pokračovat ve čtení „Slunečné ráno.“

Sychravé ráno.

Sychravé ráno.

Od začátku s Akinou máme trochu problém s jejími vztahy se psy. Postupem času se vyvíjely a vyvíjí, bohužel ne vždy k lepšímu. Až mě to přivedlo na myšlenku o „psím rasismu“ (nic takového samozřejmě existovat nemůže, ale o tom chystám článěk někdy příště).

Nemám moc v lásce sychravá rána. Podzim je fajn, ani ten odpolední či večerní déšť mi nevadí, ale když vám mokne do bot už z rána, dokáže to pořádně zmařit veselý start do dne.

Obzvlášť, pokud se to protne s nějakou nepříjemnou, pejskařskou zkušeností.

Vodítko mi vypadlo z ruky. Prostě mi vypadlo, jen tak, jako by to byl papírek, co potom zvednete a hodíte do koše. Ale v téhle chvíli to vodítko už nezvednete. Uteče vám.

Pokračovat ve čtení „Sychravé ráno.“