Rozhovor z nitra: „Otevři novou kapitolu.“

Rozhovor z nitra: „Otevři novou kapitolu.“

Tak jo. Tohle jsem vůbec nechtěla zveřejnit.

Věděla jsem, že to musím zveřejnit, od prvního okamžiku. Intuice mi to řekla.

Ale nechtěla jsem. Byla jsem rozpolcená a myslela, že to neudělám. Je to všechno prostě… příliš osobní. Příliš. Příliš.

Ale načala jsem to téma tím, že jsem vám řekla o své černé tečce. A nechci jej nechat otevřené. Ráda dokončuju věci. I když se mi to často nedaří. Taky proto je to pro mě asi tak výjimečné. A cenné.

Měla jsem strach. Přečetla jsem si to po sobě cizíma očima a věta, která mě na konci napadla, zněla: „Ta holka je magor.

Ale co už. Slíbila jsem to. Že tu kapitolu otevřu. Že budu silnější. A tohle je ten první krok. Nehledat a nevidět ty bubáky ve tmě. Nebo tam, za obrazovkami monitorů.

Asi byste měli vědět, co má vůbec následující rozhovor znamenat. Je to na déle a já už ten článek nechci dělat delší, ale tohle, myslím si, musím objasnit.

Renjirou Kimura a Keiji Takizawa. To jsou dvě hlavní postavy příběhu (Book of Wishes, měl se jmenovat), který jsem kdysi plánovala, ale vlastně nikdy nenapsala. Je mezi nimi speciální pouto. Keiji si Renjiho vymyslel. Jako svého psychického zachránce. Duševního anděla. Z osamělosti. A natolik si přál, aby byl skutečný, že se mu to nakonec splnilo. Zhmotnil si jej. To je základ příběhu, který jsem stvořila.

Ale přestože jsem jej nikdy doopravdy nezačala psát, v hlavě mi proběhly stovky jejich rozhovorů, desítky jich mám i zaznamenaných, až mi nakonec přirostli k srdci. Oba dva. Příliš těsně.

… Stali se mnou.

A tak někdy, když je mi těžko, sednu si a nechám slova plynout. Nepřemýšlím nad tím, co píšu, jen ty dva nechávám spolu hovořit. A když si to pak zpětně přečtu, zjistím, že mám na své otázky odpovědi. Na otázky nikdy nevyřčené. A že je mi lépe.

Ano. Je mi lépe.

Pokračovat ve čtení „Rozhovor z nitra: „Otevři novou kapitolu.““

Reklamy
WRITING no.4: Zpověď o psaní.

WRITING no.4: Zpověď o psaní.

Pohodlně se usaďte, dnes to bude trochu delší.

Nemohla jsem to rozdělit ani pokrátit, aniž bych narušila něco, co jsem vám potřebovala sdělit. Proto vy, kdo nemáte zrovna moc času, čtení, prosím, odložte na později. Tento článek sice pojednává vcelku a jen o mém životě a je tuze osobní, ale přesto si myslím, že vám i tak může něco předat. Že lekce, jaké jsem dostala já, vám mohou být jakousi inspirací. A možná varováním. A nebo prostě jen ukrácením dlouhého, tmou příliš brzy zahaleného, listopadového odpoledne.

Každopádně vězte, že do dnešního článku jsem vložila své srdce a poskytla vám tak jeho malý kousek. A jsem vděčná všem, kteří se rozhodnou tuto váhu se mnou nést.

Mé nejupřímnější díky.

Pokračovat ve čtení „WRITING no.4: Zpověď o psaní.“

WRITING no.2: Platonic Love Complex & Empty období.

WRITING no.2: Platonic Love Complex & Empty období.

Dnes bych vás chtěla seznámit se svými dvěma vymyšlenými pojmy. Ne, že bych si myslela, že jsem tak chytrá, abych vymýšlela svá slova. Ale nemohla jsem najít to pravé pojmenování pro své pocity a nebavilo mě je vždycky složitě popisovat, když jsem věděla, že ten pocit je vždy jeden a ten samý… a tak jsem si vytvořila vlastní pojmenování.

Pokračovat ve čtení „WRITING no.2: Platonic Love Complex & Empty období.“

Tisíc myšlenek a žádná slova.

Tisíc myšlenek a žádná slova.

V poslední době jsem chtěla hodně psát. Chtěla. Témata by se našla – útočila na mě ze všech stran! Vířila mi v hlavě jedno za druhým a sála ze mě produktivitu, přestože jsem chtěla, ať jsou opakem, ať jsou mi inspirací. Ale přinášela jen chaos a zmatení.

Byly to myšlenky:

  • O čase a dnešní generaci, o věku, o děkování a o protekci.
  • O sebevraždách. O smutných seriálech a písničkách. O lidech, jenž po sobě zanechávají nahrávky, poslední slova, než odejdou.
  • O zabíjení. O masožravých šelmách a hadech. O mase a kořistech. O pokrytectví.
  • O knihách a příbězích, o zvířatech a jejich nezměřitelné a bezpodmínečné lásce a taky o jejich příliš, příliš krátkém čase stráveném s námi. O jejich vůni a doteku a teplu a oddanosti. O důvěře.
  • O Koiře. O reaktivitě u psů, o životě s těmi, jenž jsme k sobě navždy připoutali zodpovědností. O důslednosti a vytrvalosti.
  • O agility. O nově objevené ctižádosti, která se mi moc nezamlouvá.
  • O celém dni na dešti a následné nedocenitelné chuti horkého čaje a roztávajícím pocitu v teple voňavé koupele.

To je vše, co teď dokážu. Sepsat, na co myslím, ale ne to rozepsat, i když ve mně hýří pocity, do písmen se utvořit nedokážou.

Přála bych si zařízení, které by zaznamenávalo tok mých myšlenek, bez psaní a bez hlasitě vyřčených slov.

Pokračovat ve čtení „Tisíc myšlenek a žádná slova.“

Pohádka o papírnictví

Pohádka o papírnictví

Potřebovala jsem nutně do papírnictví. Tento obchod mě opět nezklamal a zajistil mi zase zážitek na dlouhou dobu… no i když možná ne tak dlouhou. Dovolila jsem si z toho vytvořit jakýsi příběh, protože všichni musíte vidět, jak podlé je zboží v téhle prodejně, a dát si pozor! 😀

Pohádka o papírnictví

Jednoho krásného pondělka Keiji vyrazila do jedné pro ni velmi neodolatelné prodejny, kam ji svedla touha po žrádle pro koně (tedy sponky do sešívačky). Možná i nějaká deska s klipem by se hodila… ale jen pokud by byla opravdu výjimečná!

Pokračovat ve čtení „Pohádka o papírnictví“