Jen tak. Srpen.

Tenhle článek už doopravdy vznikal „jen tak“ . Vypadá to, že to není úplně vhodný styl k blogování. Nedává to moc smysl, zápisky na sebe navazují jen minimálně, vlastně to celé vypadá jak stránky vytržené z deníčku.

První půlka je dost zubařská, vprostřed se zmíním o anime a ke konci je to dost knižní. A ještě malá hudební vsuvka. Perfektní článek. No ne?

Mám nějakou ironickou náladu.

A vůbec. Srpen byl divný. 😀 Celé tohle léto. Obviňuju zubaře.

velky

srpen01

Připadám si vánočně.

Zrovna dneska jsem si říkala, jak strašně brzo ty studenty děsí vylepováním billboardů „je čas nakoupit do školy!“ , když jsou sotva za polovinou doby, kdy se na školu prostě nemyslí. Měsíc. A já si pak skočím rovnou do prosince. A to ještě když se sama v těch zimních měsících moc vánočně necítím…

Není to jen tak. Má to tři důvody.

Prvním, ne úplně k tématu, bude zubař. Zubař. Zubař. Zubař. Bože. Nemůžu na to přestat myslet. Nemůžu to vyhnat z hlavy. Každou chvílí mě to sžírá, i když to silou zastrkuju zpátky do pozadí. Pořád se to vrací s novou a novou vizí. Není to úplně příjemné. Vůbec to není příjemné. Je to příšerné.

Ale hádám, že překonávání vlastních hranic prostě není tak snadné, jako sníst sušenku. O těch se ještě zmíním.

Teď proč mi zubař připomíná vánoční atmosféru. Vlastně je to úplně pitomé, ale prostě jsem minulé Vánoce strávila s tou stále se vracející myšlenkou na to, že řeším problémy se zuby a ještě je budu muset řešit. Před svátky, po nich. Předtím, potom. Pořád. Dojíždět k ní každý druhý týden, protože ona nestihne více jak jeden desetiminutový úkon najednou. Moc by se vyčerpala. A taky má moc nabitý program. Nebo si ty roztřesené ruce prostě jen potřebují více odpočinout. Co já vím. Prostě zubařka je má zimní symbolika, ze které je mi nanic.

(UPDATE: Byla jsem na pojišťovnu pro výpis výkonů zubařské práce. Už to dává smysl. Většina zákroků se mi děla přes prosinec a další zimní měsíce, každý z těch tří roků nazpátek. (A možná ještě víc, jen oni uchovávají záznamy jen po tři roky.) Je to černý na bílým. Není to jen můj pocit.)

Na druhou stranu, zubař se pomalu začíná stávat i mou letní symbolikou a já začínám mít jemný – nechci ho zakřiknout, vyděsit – pocit, že by jednoho dne mohla přestat být opředena tou zoufalou, vyděšenou, depresivní pavučinou. Jednoho dne. Možná. Pokud to všechno půjde jako v mých představách… anebo by mohlo ještě lépe.

Ani nevím, jestli vám o tom povím víc. Slova bych na to měla – tolik slov! – ale je to příliš osobní. Soukromé. Příliš mnou. A mou nekontrolovatelnou slabou stránkou. A tak nějak nevěřím, že byť bych se to snažila popsat sebelíp, nepochopili byste to. Ne kvůli vám. Ale kvůli tomu, že je to tak moc moje speciální.

(UPDATE: Stejně jsem ten článek sepsala. Ale sebrat odvahu jej zveřejnit…?)

maly

Zadruhé, jsou to ty sušenky. Ale hlavně kombucha.

Tu mi donesla Nika, jedna z mých nejlepších kamarádek a teď už zároveň i trochu „partner in crime“ – spolupachatel – v jiné věci, kreativně pracovní. (UPDATE: Teď už asi většina víte, že jde o Venibags. O tom se vám ještě ozvu víc v samostatném článku.) Už kdysi jsem ujížděla na kefírově-mléčném nápoji, jaký dokázala vytvořit roztomile houbovitá „plíseň“ jménem tibi kombucha, a teď si Nika přivedla domů její bakteriální příbuznou, která roste v čaji. Měla se u ní moc dobře a tak se rychle rozrostla na dvě a pak na tři a pak se Lidunka ani nenadála a už byla u mě ve třílitrovém nálevu Ceylonu. Lidunka je kombucha. A první jsem se tomu jménu smála, ale teď už mi přijde úplně normální a hodící se.

Takže ano, popíjím tu čaj, který přefermentovala kombucha a připomíná mi to trochu ty staré časy, také s nádechem Vánoc. Ale ještě vánočnější jsou ty sušenky, protože ty mi Nika donesla včera s tím, že v kombinaci s Lidunčiným mokem jsou perfektní a měla pravdu. Jde sice o Lotus sušenky které se běžně dávají ke kávě, ale svou intenzivní chutí – a taky v kombinaci s kombuchou – mi připadají hodně vánoční.

DSC05104a

maly

A ten poslední důvod je Probuzení Simona Spiera. Co na to říct – po dočtení Muffinu jsem dostala velkou chuť na podobnou literaturu a databáze knih na mě určitá doporučení prakticky vyplivla proti mé vůli, tak, že jsem se ani nestihla vzpamatovat a už ke mně cestovala další várka knížek. No, takhle asi.

DSC05341a

Chtěla jsem se hned do některé z nich pustit a nemohla se rozhodnout. Nakonec jsem se (opět) nechala inspirovat komentáři na databázi, kde jsem zjistila, že před Nedej se je lepší si přečíst Fangirl, která údajně volně navazuje – takže si chci pořídit i tu – a Aristoteles s Dantem vypadají fakt moc dobře jak po grafické stránce, tak komentářové, takže si ji chci nechat naposled jako takový dezert. Navíc někdo u Simona napsal, že jde o „lehké letní čtení“ , takže bylo jasno.

Až na to, že to letní čtení není. Je to říjnovo-prosincové čtení a já tohle fakt nemám ráda. Číst si příběh v jiném období, než se odehrává. Klidně mě nazvěte upjatou, nebo jaké slovo se na tento stav používá, ale nejvíc se do toho vžiju, když je za okny stejné počasí, stejně spadané listí nebo možnost náhlých vloček z těžkých mraků. Když na sobě mám jen lehké tílko a stejně ze mě teče jako když zmáčknete nasáklou houbu, v těch údajně 33°C (což je reálně spíš asi tak 330°), je mi nějak nepatřičně když si čtu o vánočních světýlkách.

Ale teď je to období prostě celé nějaké divné a tak jsem tomu podlehla.

Hm. Tak veselé Vánoce!

maly

srpen02

Mám pocit, že zítra udělám všechno správně.

Vstanu brzy. Začnu sklenicí vody a jógou.

Zvládnu telefonát na dentální hygienu.

Zveřejním článek. Nastavím další.

A dál už se tím strachem nenechám sžírat. Nepustím k sobě žádnou z těch dotěrných myšlenek. Nenechám je se vůbec utvořit. Budu jen já, krásné počasí, jóga, voda, blogování a… něco kreativního. Kreslení nebo psaní.

Svět bez Adamů. I ten zvuk z elektrického nože na gyros přežiju.

Nebo alespoň ten den.

(Chápete to? Zrovna v tomhle mém zubařském období si v práci pořídili nůž na gyros, který vydává přesně identický zvuk, jako vrtačka u zubaře. Když u mě byla mamka a z ničeho nic uslyšela ten zvuk, úplně ztuhla a zděšeně se ptala, co to je. Přistihla jsem i některé zákazníky, jak poulí oči, když se to ozve. Ale beru to tak, že je to asi pro mé dobro. Desenzitizace, je to slovo. „Snižování (redukování) přecitlivělosti“ .)

(UPDATE: Bohužel, ten den nebyl nakonec takový, jaký jsem si vysnila. Strávila jsem jej stejně skoro celý v panice. Nedařila se mi odehnat. Byla otravná a vyčerpávající. V noci jsem skoro nespala.)

velky

srpen03

Strach.

Ten, který je cítit i fyzicky. Ten, který se plíží za vámi. Nedá vám spát. Pořád vám dýchá na krk, i když se jej snažíte odehnat. Dotěrný a neúprosný.

Strach z nepříjemných sociálních situací. Strach z příliš mnoha lidí. Strach, že se člověk ztratí na neznámém místě. Strach, že člověk ztratí někoho blízkého. Strach z výšek. Strach z malých místností. Třeba i strach z pavouků. Nebo strach ze zubařů.

Co dělat proti strachu? Jak proti němu bojovat?

velky

srpen04

Myslela jsem, že nastal konec světa.

Slunce si kreslilo na oblohu v rudých barvách jen co vykouklo a mraky si s ním hrály stínohru.

Vypadalo to jako konec světa.

Neexistovala představa ničeho potom. Spousta vzpomínek a zážitků, které se odehrály dříve, ale všechny sny a přání a vize budoucnosti zmizely; jako by se před dalším dnem objevila stěna, skrz kterou nešlo pokračovat. A přibližovala se, nezastavitelně. Najednou se tyčila za poslední nocí, posledním ránem, poslední hodinou.

A pak? Co přijde pak? Přece tvrdý náraz a konec, tak to chodí, ne?

Bolí to? Říkají, že jen chvilku.

maly

Ale najednou byla pryč. Jako páska přes oči, kterou strhnete.

Cesta byla otevřená. Svět se opět rozsvítil, utichlé zvuky okolí znovu nabraly na hlasitosti. Zase jsem ucítila, jak natahuju vzduch do plic. Živá.

Náhle byl na obloze nádherný východ slunce, začátek dalšího dne. ZačátekDalšího.

Nebyl to konec světa. Jen další iluze neprostupné stěny, která neexistuje.

Jen další falešný poplach těla, že je teď třeba bojovat na život a na smrt.

Jen další výkřik zbytečné paniky, kterou nedovedu ovládnout.

Zatím.

velky

srpen05

Čistím si zuby.

Ne, že bych si je dříve nečistila. Ale je tady zásadní rozdíl.

Baví mě to.

maly

Dříve jsem čistila a čistila a zuby vypadaly pořád stejně, pořád jsem se v nich cítila stejně. Ne, že by mi to přišlo zbytečný, ale ani mi to extra na pocitu nepřidalo.

To ta dentální hygiena. Úplně mi převrátila pohled na věc. Dodala mi jiných pocitů.

Jaký to bylo? Strašný. Dobrý. Strašně dobrý. Dost dobře strašný.

Za dva týdny jdu znovu.

Ale víte, co je nejlepší? Když jsem napsala „za dva týdny jdu znovu,“ napsala jsem to jako normální větu, bez zalknutí, bez zhoupnutí žaludku, beze strachu.

Normálně. Jako by o nic nešlo.

Vždyť o nic nejde.

Ale nevěřila jsem tomu. Dříve. Nedokázala jsem tomu uvěřit, i když jsem moc chtěla. Nevěděla jsem.

Teď vím.

Přála bych si, abych svému minulému já mohla říct, „tohohle se neboj. tohle bude fakt v pohodě. ze všech těch věcí, které ostatní říkají a nejsou pravda – sama sobě přece můžeš věřit.“ Byla bych se ušetřila křeče přes celou levou půlku zad i krku, která se mi vytvořila z toho stresu a kvůli které jsem nemohla ani otočit hlavu na stranu nebo zvednout ruku do úrovně ramene.

Jenomže sama sobě myšlenku do minulosti nepošlu. A tak to říkám alespoň vám, kteří třeba někdy můžete mít taky obavy…

…je to v pohodě. Nebojte se.

Říká odontofobik. Tak mu věřte.

ps. ano, minulý zápisek vznikl ve spojitosti s cestou na dentální hygienu, tedy v mém podaní – cestou na popravu. Přežila jsem vlastní popravu!

velky

srpen06

Dočetla jsem Černookou. Během dvou dní, na dva tahy.

DSC05345a

Já nevím, mně se to nelíbilo. Tedy… to je docela přirozený. (Tady text zesvětlím, jsou tam spoilery.) Je to knížka o depresi, o sebevraždě, o vraždě. Nejspíš se vám to nemá vůbec líbit. Na úsměv v té knížce narazíte velice ojediněle. Tedy na ten upřímně radostný, nemyslím zákeřné chechotání, toho je tam dost.

Abych nekřivdila, byla napsána skvěle. Takřka perfektně. Těžko byste hledali nějakou dějovou nesrovnalost, chybu v textu, špatně napsanou větu. Zručnost autorky s textem se popřít nedá.

Ale nesedla mi hlavní postava. Rozčilovalo mě, jak je pasivní, jak se nechá snadno vším ovlivňovat, jak neprojevila snad jedinou akci ve vůli něco změnit, jak se tím vším nechávala pozvolna sžírat a i když se jí to nelíbilo, ani se nepokusila tomu vzepřít. Já vím, že tohle deprese dělá, že takhle funguje. Ale asi mi prostě nevyhovuje o takto beznadějném případu číst.

Takže za mě nedoporučuji. Ty, co jsou plní radosti, to může znechutit, ponořit do temnoty. Ty, co jsou v depce, to může potopit ještě hlouběji. A snad i trochu inspirovat k nějakým zoufalým krokům…

Možná bych jí byla nadšená, takových pět šest let zpět, kdy jsem si libovala v temnotách a snad se i lehce podobně nechala dobrovolně konzumovat tím sžíravým pocitem, na samém dně… až na to, že jsem tam měla vždycky tu myšlenku, že nějak zakročit zkusím, něco udělám, změním. Jednou.

Ale za mé dnešní já, ne.

velky

srpen07

Právě jsem (znovu)objevila svět anime.

Po tisícím a prvním pokusu přihlásit se na MyAnimeList se mi to konečně podařilo. Zůstala jsem na to zírat jako opařená. Můj profil ještě existuje!

Totiž, tohle byla asi ta nejdelší pauza od jakékoli anime epizody, kterou jsem někdy od roku 2011 zažila. Poslední přihlášení na MAL mám zaznamenáno jako 4. května, tedy ještě dva týdny před Animefestem (o němž už jsem svůj článek dávno vzdala, ale možná je to dobře), pak už se mi nedařilo přihlásit. Pořád to sice psalo, že tam provádějí nějaké změny, ale že přihlašování by mělo být funkční… no, to nebylo. Někde v procesu mi museli změnit heslo, protože jsem si byla naprosto jistá, že jej zadávám správně… a tak jsem si nechávala posílat na e-mail nové, jako neochotné přiznání se k jeho zapomenutí. Jenomže tyhle maily mi vůbec nechodily. Ani do spamu, ani do hromadných – prostě létaly ve virtuálním prostoru a svého adresáta nenalezly.

Až dodnes. Dnes konečně e-mail s novým heslem dorazil! Užuž jsem se vzdávala naděje na svůj profil – ale nevzdala úplně, protože to by mě pohltila ta frustrující hysterie z tolika ztracených dat a let – když jsem jej konečně znovu spatřila.

A já prostě nemůžu sledovat žádné anime bez MALu. Nejen kvůli tomu množství i tápání, u které epizody jsem skončila… ale už nějak prostě anime bez MALu pro mě neexistuje. Nevím, jak vám to víc popsat. Je to jako anime bible. Kde by byli všichni ti katolíci bez své bible?!

maly

Je konec léta a já právě zjistila, že mi uteklo tolik letních novinek! Mimo jiné třeba ryze letní Free, které by mi tolik bodlo v těchto parných dnech (protože sledovat tu KyoAni kresbu vody je osvěžující samo o sobě)… nebo Shingeki no Kyojin! Jak mi jen mohlo uniknout, že už fičí třetí série?! Snad proto, že ta druhá mě zas tak nenadchla. Ale přesto! Za všechny ty parné letní večery nad příběhy o Průzkumných jednotkách…

…on ten můj hlavní problém stejně bude čas. Ta nejčastější, nejrozšířenější výmluva.

Anime jsem sledovala výhradně přes Miňovu odpolední nebo noční, ale tyto směny on už snad skoro rok nemá. Proto i ten výrazný pokles aktivity mého profilu na MALu a má neschopnost sledovat toho tolik, co dřív. Chybí mi to, co si budem. I jemu to někdy přiznávám. („Vypadní do práce!“ 😀 😀)

Každopádně od září by se to mohlo změnit… a já se teď nadýchla toho čerstvého anime vzduchu, který ke mně přes celou sezónu ani nezavanul. Už si zaplňuju flashku epizodami na ty chladnější i stále horké záříjové večery. Těším se.

velky

srpen08

Aristoteles a Dante.

Bláhově jsem myslela, že půjde o historické dílo. I když ti dva nezapadali do stejné doby. A ani zmíněný rok, ve kterém se příběh odehrává – 1987. Taky mě nenapadlo, že půjde o Mexičany. Ari a Dante. Zní to mexicky?

DSC05362a

Ze začátku mi vůbec nesedl. Ten styl psaní. Kniha byla na pohled krásná, těšila jsem se na ni, i díky těm vnitřním nadpisům okrasným fontem. Ale nečekala jsem tak krátké věty, pořád nové řádky, úsečné rozhovory, neustálé opakování frází. Něco mi na tom přišlo podobné mému stylu psaní, jen já ty věty víc rozváděla. Někdy. Nebyla jsem tak úsečná.

Úsečný. Je to perfektní slovo pro ten styl psaní.

Štvalo mě to. Bylo to zmatené a měla jsem pocit, jako by mě obálka zradila.

Ale pak jsem tomu podlehla. Čím víc stránek jsem obracela, tím víc jsem cítila, jak mě vtahuje dovnitř. Pořád byla úsečná. Ale začala jsem z té úsečnosti cítit jakýsi poetismus, ten zvuk slov a pocit z jejich významů. Hluboký.

Přistihla jsem se, že beru knihu do rukou kdykoliv je to možné. I když mi jel autobus za patnáct minut a měla bych pomalu vyrazit, ještě jsem ji na pár krátkých kapitol otevřela. Ten autobus mi ujel.

DSC05358b

Líbí se mi, jak nenuceně příběh plyne. Jak nenuceně postupují rozhovory a jak reálně zní. Jak reálně se chovají postavy vzhledem ke svému věku a jak filozoficky přemýšlejí nad… vším. Jak jsou filozoficky i pojmenované (i když mi to první přišlo jako kýč, teď už mi to sedí víc) a celkově jak propracované ty postavy jsou. Propracovaný styl, který působí nenuceně.

Zatím se mi líbí. Moc! (Jsem za půlkou.)

velky

srpen09

unstoppable2

V tomhle světě bych chtěla žít pořád.

Ve světě Ariho a Danta. Ve světě Red. Ve světě prvního podzimu v letních měsících. Ve světě dunivých pocitů. Pohybujících se hvězd. Chladných rán a teplých podvečerů. Bezmezné vděčnosti a přítomnosti v současném okamžiku.

maly

srpen10

Nesleduju klipy. Vyhledávám vždycky rovnou lyrics videa. Slova.

Co mě táhne k písničkám… Jsou to slova a je to hlas.

A právě jsem se dozvěděla, že za necelé dva měsíce jsou Three Days Grace v Praze.

Cože? Vždyť oni jsou ta kapela, kterou jsem vždycky chtěla slyšet naživo nejvíc! 

Ale taky jsem se dozvěděla to, že už nějaký ten pátek tam není Adam Gontier.

To jsem taky nevěděla, stejně jako to, že MCR už nejsou aktivní.

TDG bez Adama.

Saint Asonia.

Je to všechno nějak smutný.

Umíte si to představit? Třeba takovou Over and Over bez Adama? Nebo Animal I Have Become jiným hlasem, než jeho? Nevím, jestli tu hudbu ještě chci nazývat TDG. A styl Saint Asonia se mi zas tak nelíbí, i když je tam ten Adamův hlas.

Přemýšlím, jestli jet na ten koncert. Zahrajou i některé ty starší písničky? A bude se mi to líbit? Nechcete jít taky někdo na TDG v říjnu v Praze?

maly

Díky Bohu za Red. Ti jsou pořád skvělí. Pořád to, co jsem znala kdysi, a přesto ještě o kus lepší. Poslechli jste si Unstoppable, kterou jsem vložila výše? Je úplně božská. Teď na ní dost ujíždím. Včera jsem si ji poslechla třikrát za sebou, než jsem usla. Je úplně jiná, než na co jsem byla u Red zvyklá – oni většinou zpívají ve stylu „neopouštěj mě,“ – „podržíš mě, když to budu nejvíc potřebovat,“ – „zachraň mě,“ směrem k Bohu, neboť je to křesťanská skupina, ale ty texty se dají prakticky aplikovat na jakoukoli emocionální situaci a já je mám fakt ráda – ale tahle Unstoppable, ta je úplně jiná. Zní stejně krásně, jen ta slova jsou víc průbojná, sebeuvědomělá, nevolají po pomoci, ale bojují samy za sebe. Staví se na vlastní nohy a křičí, že jsou dost silní, nezastavitelní.

Bože, moc bych chtěla na Red, dokud jsou stále tak skvělí. Jak jsem zjistila, je tohle u kapel dost prchlivá věc. Dneska jsou a zítra…

(UPDATE: Zrovna jsem zjistila, že Unstoppable není jejich původní písnička. Je to cover. Je na tomhle světě ještě vůbec něco v pořádku?)

srpen11

Poslední prázdninový den.

Ne, že by se mě to nějak týkalo. Až na to, že děcka vedle ze základky budou zase chodit na nudle jako umanutí. Nemám jim to za zlé. Taky jsem chodila. I když za mě ještě stály dvacku.

Ve vzduchu už je cítit to, co jsem pojmenovala „cold autumn breeze“ . Je to ale název spíš pro pocit, než skutečný fyzický závan větru. A existuje ještě jeden dost podobný pocit, „warm spring breeze“ . Asi chápete, co tím myslím.

Je to ten přelom. Začátek úplně opačné sezóny. Začátek.

Vždycky je mi z toho nějak těžko. Asi si v tuhle dobu nejvíc uvědomuju, jak ten čas rychle běží. Moc rychle.

maly

Přiznám se, že moc teď nemám chuť psát články. Mám teď spíš dopisovací náladu. A před sebou pár lidí, kterým jsem už dávno slíbila, že jim napíšu. Mimo jiné třeba svou norskou kamarádku. Jen se mi pořád nějak nechce do té angličtiny. Ale dostávat psaní z ciziny… to zní jako moc fajn pocit!

maly

Zamilovala jsem se do knihy.

Do Ariho a Dante.

Hodně lidí sdílelo, že byla moc hezky poeticky napsaná, ale že je nijak neuchvátila. Že jim prostě necvakla, někdo řekl.

Tak já musím říct, že ke mně cvakla perfektně.

Je to ona. Ta kniha.

Je to přesně takový příběh, jaký jsem chtěla napsat. Jaký jsem měla rozplánovaný a rozepsaný, byť v trochu jiném prostředí a s trochu jinými dějovými prvky. Ale tím stylem, tím vztahem… je to jako kniha, kterou někdo stihl napsat dřív. Znáte ten pocit, jako autoři, kteří ještě nic nenapsali? Když narazíte na příběh, který jste chtěli, ale nestihli napsat…

…vůbec tady nechci bědovat nebo litovat se. Naopak, zbožňuju ji a vím, že takhle bych ji nikdy nenapsala. A jsem ráda, že to někdo napsal tak dobře, protože ten můj příběh nade mnou visel, čekající na dokončení, ale já už se s ním nedokázala ztotožnit, abych jej dopsala…

…teď už nemusím. Teď už je napsaný, byť ne mnou, a hoví si v mé skromné knihovničce.

Mám často chuť své knihy rozdat, potom co si je přečtu. Tuhle si s sebou vezmu i na konec světa.

A teď mě omluvte, jdu si ji přečíst ještě jednou.

Částečně i proto, abych zjistila, jestli jsem byla poblázněna jen na první pohled, nebo se mi bude tak líbit pořád.

srpen12

Nechodím s Akinou na večerní procházky. To je Miňova „směna“ . Já mám zas většinou ty ranní. Ty večerní moc nemusím – jsem často unavená a dávno převlečená.

Ale dneska jsem měla chuť na delší večerní procházku. Jako poslední nadechnutí se letního večera.

Zbožňuju ty teplé letní noci. Asi nejvíc na tomto období.

Tahle noc už nebyla tak typicky teplá, ale ze stromů ke mně zpívaly kobylky. Velké zelené kobylky, jejichž cvrkání je nezaměnitelné. (Jako jejich lovec ho poznáte na hony daleko.) A já si díky tomu přišla fakt hodně letně, celou procházku, dokonce jsem objevila i uličku, kterou jsem ještě nikdy nešla. Chtěla jsem se nadechnout posledního doušku léta a přesně to se mi povedlo a je mi teď tak nějak… smířlivěji.

Protože se přiznám, že ačkoliv byl vždycky mým nejoblíbenějším obdobím, na tento podzim jsem se zatím nestihla moc těšit. Kvůli všem těm stresům se zuby, které začaly někdy v červnu a uklidnily se až v půlce srpna, mi léto proteklo mezi prsty. Nechtěla jsem, ať už končí. Neužila jsem si ho dost!

Ale po téhle procházce mi přišlo, že už jsem snad schopna se s ním rozloučit. Stejně, nic jiného mi už asi ani nezbude. Alespoň tato vzpomínka do sbírky.

Chvíli po tom, co jsem přišla domů, se rozpršelo.

Tak ahoj, podzime.

velky


DSC05333a
Moje první sklizené „jarní“ cibulky. Nevěřila jsem, že vyrostou… a koukejte, jak jsou nakonec rozkošný! A nějaká ta máta. Klasika.

Tenhle článek jsem psala trochu netypicky (teda vůči svému běžnému stylu) – prostě jsem si sem sedla, kdykoliv jsem měla chuť jen prohodit pár slov, které by nestály za zveřejnění samotné, a pokračovala zase jindy. Tohle je přesně to, jak si představuju „jen tak“ shrnutí měsíce.

Jen mě často napadala myšlenka, jestli není fakt lepší ty zápisky zveřejňovat hned, a neshromažďovat na konec měsíce. Byla bych tady na oko aktivnější. Ale zase se třeba do pořizování a úpravy fotek pouštím až dodatečně, to je dost zdržující faktor od zveřejnění. A já to nemůžu zveřejnit, dokud to není podle mých představ. Chápete.

Když jsem to teď prošla celé, nepřijde mi to moc záživné. Ani to vesměs nedává moc smysl. Asi je fakt lepší psát něco promyšlenějšího. Snad z toho nebudete moc zmatení. Nebo zklamaní. Je to prostě chuchvalec mých srpnových pocitů.

Tak pokud jste někdo skutečně přečetli těch tří a půl tisíců slov, patří vám můj upřímný obdiv.

DSC05200a

Reklamy

6 thoughts on “Jen tak. Srpen.

  1. Abych řekla pravdu tak mě ty tvé „jen tak“ články neskutečně vyhovují. Připadá mi to jako myšlenky ve vší své ryzosti, neformulované do jednoho jediného tématu. Plynou volně. Doufám, že chápeš jak to myslím, protože to zase neumím vysvětlit… nechaoticky (ty moje proudy myšlenek dokáží být jedině chaotické a když je někdo chápe, tak radostí skáču až do Valhally…) 😀
    Moc bych ti přála ať se co nejdříve zbavíš těch stresů okolo zubařů. A přeji teda ty veselé Vánoce, ale taky mě na tom děsí ten fakt, že částečně ti vánoční období připomínají zubaři…
    Měla bych psát komentář průběžně se psaním, pokaždé cestou vytratím pár myšlenek, jaké jsem ti tady chtěla vypsat xD Tak znovu hurá do chaosu:
    Anime. Tak dlouho jsem neviděla anime. Než jsem byla na svém prvním (a doposud posledním) Animefestu, sledovala jsem všechno jako o závod (a přece toho nebylo moc a nesahám kamarádce ani po paty). Po Animefestu to postupně… zmizelo. Ať se snažím, jak chci, momentálně nedokážu anime sledovat. Achjo. Musím třeba zase objevit to pravé. Anebo se znovu podívat na Death Note. Jo, znovu shlédnu Death Note po letech. Kdybys měla nějaký návrh, co by se mi mohlo líbit, určitě mi dej nějaký tip (třeba na ten Útok titánů bych se někdy chtěla mrknout)…
    Red. Red jsou skvělí. Red jsem neslyšela od konce základky. Chybí mi Red. Tehdy se mi nejvíc líbilo… ani si to nepamatuju… Pieces, Gone a pak ještě nějaké, ale netroufnu si psát názvy, protože to mám dost možná popletené s Thousand Foot Krutch. Okolo těch kapel je to vážně smutné, třeba Three Days Grace…. s Adamem měli ty nejlepší písničky… s tím novým se mi možná líbilo jen opravdu málo. Když jsem někde zahlédla upozornění na TDG v Praze hned jsem si vzpomněla na tebe, na tvůj seznam a chtěla jsem ti to napsat 😀 Předběhlas mě 😀
    Ari a Danteho bych si někdy ráda přečetla na základě tvých pocitů ohledně knížky, jinak mě to nikdy nějak zvlášť nelákalo, zatímco kamarádka to zbožňovala. A samozřejmě doporučuji přečíst i Dej mi své jméno 😀 Pořád jsem nedopsala recenzi… ale spíš až zase v tom parném létě, to je snad ta nejletnější knížka, jakou jsem četla (což mi připomíná… nějak se mi přes léto dařilo číst výhradně knížky, které vypovídaly o horkém létě… jak?! xD)

    Liked by 1 osoba

    1. Chápu moc dobře jak to myslíš a je to i pravdivé – takhle vlastně vznikají všechny mé články, jen to trvá strašně dlouho, protože si pak musím pospojovat ty témata, co k sobě ladí, k sobě, dát jim nějakou formu, upravit je, aby dávaly smysl jako plnohodnotný článek… a proto mi to vždycky tak trvá. Tohle, co jsem zveřejnila teď, je tedy praktický takový sketch, hrubý návrh. Asi proto mi to přišlo tak divné to zveřejňovat. Jako něco nedokončeného. Proto ty kreslený nadpisy. Aby to vypadalo alespoň trochu propracovaně 😀 A moc už to obhajuju.

      Týjo, doporučit anime, to je fakt náročný úkol. V každém se mi líbil nějaký jiný prvek (něco dějového, kresba, nějaká postava…) málokde to bylo jako celek. Ale ten den, kdy jsem si přečetla tvůj komentář, mi do hlavy přišla myšlenka na Shinsekai Yori. Je to takové specifické anime, nebude se asi líbit každému (působí trochu temně, postapokalypticky), ale mně přišlo velmi propracované, speciální a líbilo se mi a měla jsem pocit, že by se mohlo líbit i tobě. Něčím mi připomínalo DN.
      Jo, a Titáni jsou taky super. Teda alespoň ta první řada byla perfektní, užila jsem si spoustu měsíců potpená poblázněností do tohoto příběhu, od děje, přes postavy i soundtrack. Ti taky stojí za to! (Z té nové série mám ale trochu strach.)

      To mi povídej, Red jsem taky poslouchala hodně dávno. Já měla úplně nejradši Start Again. Vlastně dodnes ji od nich mám nejradši, je pro mě hodně silná. S TFK jsem si taky užila něaké ty chvilky! Ale pak se mi tam pletou ještě Breaking Benjamin… všichni mají tak podobný styl. 😀

      S tím TDG furt nevím, no. Nevím.

      Na Dej mi své jméno se chci podívat už dlouho, dlouho to mám stažené… 😀 (od toho, cos o tom vydala článek ty :D) Ale jakmile se podívám na film, už nemůžu číst knížku, nebaví mě to tak. 😀 Jedině naopak.

      Liked by 1 osoba

  2. Páni, tolik témat a myšlenek, že teď ani nějak nevím, ke kterým se dřív vyjádřit. :’D Zkusím to vzít nějak popořadě, snad na nic nezapomenu. 😀

    Vánoční atmosféra v srpnu je velice originální, to jsem ještě nezažila. 😀 Popravdě řečeno, vůbec nevím (respektive jsem nevěděla), co je to kombucha, ale jméno Lidunka mě královsky pobavilo. 😀
    Co se zubařů týče, moc ti gratuluju, že se ti podařilo překonat strach. Většinou to tak je, že když se něčeho vážně hodně bojíš, nakonec zjistíš, že to bylo úplně v pohodě a že ten strach byl úplně zbytečný. Takže smekám a mám z tebe radost. 🙂
    Hrozně se mi líbil ten zápis z pátku desátého. Hodně mi to připomnělo vlastní zápisy, které jsem si psala v průběhu letního semestru sama pro sebe. A vidíš, jak jsi nakonec ten den zvládla! 😀

    Co se knih týče, nečetla jsem ani jednu. O Černooké už jsem slyšela a moc se mi líbí obálka, ale vzhledem k tvému doporučení ji radši nechám stranou. Fakt nepotřebuju číst o tak hluboké depresi, fakt ne. 😀 To by mi ještě scházelo. Od temna ruce pryč! 😀
    Co mě ale zaujalo, je Aristoteles a Dante. Vážně. Málokdy se stane, že knížka, která mě podle recenze na nějakém blogu zaujme, nakonec najde cestu do mého To Read Listu a ještě méně často se stává, že se mi pak i doopravdy dostane do ruky. Ale Aristotela a Danteho jsem si na To Read List připsala. Zaujalo mě tvé nadšení. 🙂 Vím naprosto přesně, o čem mluvíš, ten pocit, že tě ta knížka pohltila a pak ti vykvetla v srdci a najednou je tvou součástí. Zrovna přesně tohle prožívám s jinou knížkou (určitě se o ní u mě na blogu dočteš víc, až na to přijde :D) a jsem naprosto fascinovaná. 😀 A na Aristotela a Danteho jsem vážně zvědavá. Mám ráda poeticky pojaté knihy a originální styly psaní. A když vezmu v potaz grafické ztvárnění obálky i vnitřku knihy… cítím, že to bude něco pro mě. 😀

    To tvé zklamání z TDG mě mrzí. Znám ten pocit, jak je beznadějně smutný, když ti nezbývá nic jiného, než tu nechtěnou změnu přijmout. Taky jsem TDG před pár lety trochu poslouchala, sice jsem je neznala tolik, abych znala jména zpěváků, ale jejich songy se mi líbily. Ale na koncert si zajdi, bude tam atmosféra a třeba budeš pod jejím vlivem novým zpěvákem příjemně překvapená. 🙂
    A ta písnička, resp. cover, od Red se mi moc líbí!

    Já podzim vítám dost nerada. Sice si posledních pár let uvědomuju, že ho mám doopravdy ráda, ale ta láska k němu je taková… zvláštní. Taková, že kdyby byl podzim osoba, nikdy bych mu ji nepřiznala. A navíc se ho bojím. Protože ho mám ráda. Protože mi každý rok hrozně ubližuje. Depression, welcome to my mind! :’D

    Ke konci ti jenom pochválím článeček, moc se mi líbil. 😀 Je to fajn, číst někdy jen tak. 🙂 Takové články bývají trochu chaotické a nesourodé, ale přesto v sobě mají… něco, co jiné účelně psané články na jedno téma nedokáží vyjádřit. Jako kdyby se do článků „jen tak“ mohla nacpat spousta myšlenek, které se k žádnému tématu nehodí, a tudíž by vůbec nebyly vyjádřeny, což by byla škoda. 🙂

    Liked by 1 osoba

    1. S těmi zubaři to ještě neskončilo. Jen se to odložilo až do půlky září. Takže jsem nic nezvládla. Jen na chvíli utéct. Jo, utíkání mi celkem jde. Jen to není trvalé řešení. Zase se to vrátí. Někdy silnější.

      Zrovna jsem dočetla AriDanteho podruhé. Nedám na ni dopustit. Bože, miluju ji.
      Zajímalo by mě, o jaké knize mluvíš ty. 🙂

      Taky normálně neznám jména zpěváků, ale Adam Gontier je něco jiného. Hodně zpíval i s jinými interprety, třeba s Apocalypticou. Teprve později jsem si všimla, že je to ten samý člověk. A jeho jméno se mi vrylo do paměti. Tak, jako jeho hlas.

      Ten tvůj předposlední odstavec, o podzimu, o tom, že kdyby sis jej představila jako osobu… mě hodně zaujal. Možná proto jsem si ani neuvědomila, že jsem neodepsala – vydala jsem se hned o tom dost přemýšlet. Fakt, moc zajímavá myšlenka. Zalíbila se mi.
      Podzim už je takový, i u mě. Krásný a přitom smutný. Vždycky jsem byla trochu melancholik, abych si libovala v krásných a přitom smutných věcech. Přijdeš mi podobná. 🙂

      Moc ti děkuju za dlouhý komentář. 🙂

      To se mi líbí

  3. Taky zubaře nemám ráda. A zrovna k němu ve čtvrtek jdu 😀 Naposledy když jsem tam byla, šla jsem tam na jistotu, že mě nic neudělá. Jen mrkne a já zase půjdu dál a ejhle, vrtal mě šmejd 😀 Od té doby se pravidelně bojím! Taky jsem si koupila nové knížky 🙂 Akorát tedy kuchařky a deník 😀 A příjdou mi až v půlce řijna, protože ještě ani nevyšly 🙂 Měj krásné září!

    WantBeFitM

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s