Nemohla jsem přestat číst. Nešlo to. Od první chvíle.
Ta nastala poslední večer před odjezdem z Alp. Předešlé dny jsem padla vyčerpáním ke spánku ještě když se ostatní rozverně bavili u stolu. Rána jsem trávila plaváním, a když se mi podařilo vstát dříve než ostatní, tak předtím ještě jógou. Zbytek dne probíhal mezi horskými vrcholky, s křiklavě čerstvou trávou pod nohama v průchozích výbězích a soustředěním při překračování obřích kravích lejn.
Muffin a čaj ležel celé ty dny vedle mé postele (myslím knihu, ne nedojedenou snídani), Kit i Daniel zády se trpělivě opírající o sebe, jako by si ty čekací chvilky upřímně užívali, a mé pozornosti se jim dostalo až teprve toho posledního večera před návratem.
Všichni šli spát relativně brzy, sbírajíc energii na dlouhou mezistátní cestu, zatímco já otevřela knihu s tímto pomyslně voňavým příběhem a měla dlouho do noci ponořený nos v jejích stránkách. Když už se mi klížily oči, neochotně jsem ji zaklapla a položila vedle sebe. Zírala jsem do temna nad sebou jen krátkých pár okamžiků, než jsem se sebeujištěním „tak ještě jen jednu poslední kapitolu,“ po ní znovu sáhla.
Ze začátku jsem měla určité výhrady. Přišla mi to jako křiklavě přibarvená slaďárna, i když příjemně milá. Jak to přiblížit… jako by to byla jedna z mnoha amatérských fanfikcí, které jsem kdysi nenasytně hltala, přes to, jak hloupé někdy (většinou) byly, ale příjemně mi rozhoupaly žaludek. Jako nepravděpodobné setkání dvou spřízněných bytostí, které se ve skutečném světě nemůže takto povést, přetrvávat. Ty konverzace beze slov. Perfektně se hodící odpovědi. Mohou se někdy přihodit… ale ne v takové intenzitě. Kouzelné okamžiky – určitě. Ale perfektní vztah od začátku do konce? Narušený jen klišoidním nedorozuměním zaviněným třetí stranou? Opravdu čtu nějakou pubertální fanfikci, jen se přepsanými jmény na originální postavy?
Taky se někdy opakovaly fráze, což jsem si v ony okamžiky ostře uvědomovala. (Třeba někdo často „držel něco tak pevně, až mu zbělaly klouby“ nebo „se hlouček poskoků poslušně zasmál“ .) S tímto ještě spojené – záporné postavy byly dost černobílé. Hlavně ten Danielův úhlavní nepřítel – a teď nevím, jak se jmenoval. Jako by ani neměl vlastní život a jeho posláním bylo šikanovat Daniela. S partou nepřemýšlejících loutek stojících při něm, tak nějak do počtu. Chyběl tam ten motiv. Nikdo nic nedělá bezdůvodně a člověk, který se takto baví, má nejspíš sám nějaké kostlivce ve skříni. Bylo by fajn to trochu rozvést a obarvit.
Ale já od téhle knihy nechci odrazovat, i když to tak může znít. Zamilovala jsem si ji.
Byla jednoduše tak miloučká, že to všechno odpouštím a dokážu přehlédnout.
Tak jo, je to víc o mém subjektivním pocitu, než konstruktivitě. Ale musíte také přihlédnout k tomu, jak je autor mladý (taky sympatický 0:)) a že je to jeho spisovatelský debut. Alespoň na tom vydavatelském poli, protože literární soutěže bych asi nepočítala.
Ale abych nenechala i ty skutečné, objektivní klady ladem… Moc se mi líbilo „protékání kapitol“ , kdy každý z kluků popsal vlastní pohled na stejnou situaci po svém (naprostý opak 160, kdy jste se často nedozvěděli ani jaká situace je zrovna popisována). A také kompozice příběhu, od záříjového začátku školního roku a pak plynule přes literární soutěž a vánoční prázdniny, až po ten jarní závěr s nádechem prázdnin.
A ano, ten epilog byla trochu vynucená přeslazenost. Dvakrát podtržený klišé. Mnoho kostek cukru v čaji.
Ale možná mně přesně něco takového chybělo, po všech těch v poslední době prožitých soubojích v Zaklínači nebo intrikách v Game of Thrones.
Ale co musím vynést do oblak nejvíc, je ten styl psaní. Fakt moc líbivý, procítěný, propracovaný. Víte, jaká jsem na slova. Ta Theova byla radost číst. A to byl i právě jeden z důvodů, proč jsem nemohla přestat. Jeho schopnost psát mně prostě učarovala a… zanechala hladovou po jeho další tvorbě.
A tak jsem trochu stalkerovala. Trochu víc.
Prolezla jsem celý Theův web; přečetla, co se dalo – a že tam toho má, jen mrkněte!; dozvěděla se, že byl na Světě knihy 2018 (kdybych Muffina byla četla dříve! asi bych přehodnotila účast na agilitním závodě, který se stejně nevyvedl podle představ 😀); stala se fanynkou na databázi knih. Stala jsem se fanynkou! Toho se ještě žádnému českému autorovi u mě nepovedlo dosáhnout (kromě Morgany Ehran, ale to se asi tak úplně nepočítá, když jde o ty fanfikce).
A nabudila mě. Ta kniha, hodila mě do psacího módu, do víru motivace, do té dlouho hledané a očekávané nálady. Okamžitě po dočtení jsem splácala prchlivý článek, protože jsem příliš chtěla psát a přesto byla pořád příliš mimo a příliš nevěděla o čem, za onen mohl právě tady Muffin a čaj… a pár dalších nostalgických okolností.
Protože něco podobného jsem kdysi taky psávala a tolik mě to bavilo. Včetně těch přehnaně slaďárňáckých okolností.
Po přečtení mám chuť většinu svých knih rozdat… tuhle ne. Tuhle nedám!
Tak moc díky, Theo. Že jsi napsal tu cukrovou věc s muffiny, že píšeš dál. Že inspiruješ!
Anebo Keijiho „užitečné recenze“ . A ani fotku jsem tentokrát nefotila já, je od jedné z mých nejdražších kamarádek, Niky, které jsem knížku půjčila bez zamyšlení a pak jsem zjistila, že nemám fotku. Ale když tak koukám na výsledek, měla bych ji jako fotografa najmout! 😀 ♥
the Way is the Goal 
krásná slova, radost číst, také jsem si knihu zamilovala ❤ a přeslazenost mi vůůůbec nevadila, tu já můžu, ale chápu tvé výtky 🙂
To se mi líbíLíbí se 1 osoba
Děkuju! 🙂
To se mi líbíTo se mi líbí
Páni, moc krásný článek. Dala jsem před pár dny slib, že si tuhle knihu přečtu, až bude chvilka klidu, a po tvé recenzi se na ni i vážně těším. Sice ta přeslazenost je někdy hrozná, ale… no, ona je potřeba. Protože v normálním světě prostě neexistuje a vztahy by se vedly mnohem snáz, kdyby existovat mohla. A já si pamatuju dobu, kdy jsem na tyhle přeslazené povídečky, o kterých mi sice bylo jasné, že by se nikdy nemohly odehrát, ale které mi – jak píšeš – rozhoupaly žaludek, byla úplně úchylná. Už nejsem, není na ně čas a možná jsem z nich maličko vyrostla, ale jsem si jistá, že to, co je milovalo, ve mě pořád ještě je. A že se to přesně u téhle knížky probudí. Bojím se toho, ale moc se těším. Protože přesně takovéhle knížky, které navíc probouzí v duších jako jsme my tvořivost, jsou nakonec nejvíc srdcové.
Díky za krásnou recenzi. 🙂
To se mi líbíLíbí se 1 osoba
Jako, on to není jeden z těch úplně nesnesitelých slaďáků, dá se to číst celkem v pohodě a je to, z většiny, v rámci realistických mezí. Ale já jsem hodně všímavá na tu dějovou linku onoho vztahu a ta prostě není jako skutečná, i když se o ní moc dobře čte. 🙂
Takže určitě se neboj a pusť se do ní, je moc pěkná, rozhodně překvapivě dobře napsaná, na konec léta je podle mě úplně ideální. 🙂
To máš naprostou pravdu. 🙂 Přiznám se, že to ve mně probudilo tvořivost z části i z toho důvodu, že jsem se dozvěděla, že jde o českého a mladého autora. To vědomí mě nějak nabuzuje k naději… 🙂
Já děkuji za ještě hezčí komentář. :))
To se mi líbíTo se mi líbí
O knížce slyším poprvé, ale dost mě zaujala i tím nádherným jednoduchým obalem 🙂 Ráda podpořím české autory. Moc mě zaujalo i téma LGBT 🙂
Jinak toto nadšení pro čtení jsem teď v létě taky zažila, nemohla jsem se odtrhnout, když jsem šla spát, tak jsem radši otevřela knížku než abych spala déle..
To se mi líbíLíbí se 1 osoba
Tento autor rozhodně stojí za podpoření, už jenom kvůli tomu nadšení a lehkosti čtení, jakou tato nová krev přináší. 🙂
Hádám, že léto prostě takto na knižní milovníky působí. :))
To se mi líbíTo se mi líbí
Myslím, že jsem někde zahlédla obálku ale jinak o tom slyším poprvé a je moc fajn, že tě nějaká knížka takhle vzala proto, že to zrovna potřebuješ a nehledíš na chybky.
To se mi líbíLíbí se 1 osoba
No, vždycky záleží na konkrétním kousku a zda ty chybky nejsou knižní hrubky. Tahle byla prostě milá. 🙂
To se mi líbíTo se mi líbí