160 kilometrů v sedle.

Kdybych měla hodnotit (což na databázi knih dělávám a navíc se tento článek se začal tvářit jako jakási recenze) tak… Tři hvězdy z pěti. Myslím, že autorka si zaslouží víc… ale přesto jí za tento počin víc dát nemůžu. Já ne, i když všichni ostatní na databázi zatím hodnotili jen plným počtem hvězdiček.

Já vlastně ani nevím, jak ten příběh shrnout. (To bude zase další „skvělá“ recenze na síti, viďte! 😀 ) Nejspíš nebyl tak úplně pro mě… dosud jsem přečetla všehovšudy jen tři koňské knížky, včetně této. Vlastně toho o těchto nádherných zvířatech ani moc nevím, kromě toho, že se mi snad jen ještě matně vybavuje seriál o dobrodružstvích Černého bleska. Ale to už vzpomínám jen opravdu mlhavě.

V tomto případě na mě dílo Terezy Kucharské možná bylo moc… odborné. Často jsem ono vyprávění v hlavě přirovnávala k tomu, jak vám já tady vyprávím o agility závodech – snažím se je přiblížit, ale přesto už beru tolik věcí příliš samozřejmě, než abych osvětlila všechno… a pro publikum to pak může působit neznámě a možná i nezajímavě. Já mnoha z těch koňských záležitostí a především konkrétně závodů ve vytrvalosti nerozuměla, byly podány s takovou samozřejmostí a bez vysvětlení, jako by kniha vskutku byla napsána jen pro ono určité rozhraní čtenářů… těch, kteří závodí v endurance.

Ale tohle mé hodnocení neovlivňuje, protože jde o můj znalostní nedostatek.

DSC04135a

Začnu pozitivně – obálka je nádherná. Snad i na tu jsem se z části chytla (ale víc na tu anotaci). Když mrknete na web, je vidět, že je kreslená podle fotky autorky přímo s její Haydeé, o které (z největší části) vypráví.

A byly situace, kdy jsem i porozuměla tomu, o čem je vyprávěno – třeba o tom třepotavém, zářivém kouzlu lesa a luk při východu slunce. Tento byl jeden z mála okamžiků, který jsem během čtení skutečně pocítila. Jeden z mála, který mě chytl za pačesy emocí a něco ve mně vyvolal. Který znamenal: „Není to jen můj vymyšlený pocit. Je to skutečné kouzlo té chvíle, které umí reálně cítit i ostatní!

DSC04141a

Moc se mi líbil styl psaní.“ chtěla jsem dodat, ale vlastně to je ten rozporuplný faktor. Tereza působí jako inteligentní slečna, která si stojí za svým, míří za svým cílem a má ujasněné hodnoty. O tom z velké části kniha je. O jejích názorech… často morálních. O lásce ke koním… ale hlavně o životě závodníka na naší české půdě, skrz stezky i asfaltky, a v blízkém zahraničním okolí. Často píše o tom, jak je jiná než ostatní soutěžící – jak se nebojí jít proti proudu a vybočit z řady. Všechno to zní hrozně hezky… chvílemi možná až trochu nafoukaně. (Může jít o můj subjektivní dojem.)

Tyto její myšlenkové pochody jsou protkány vyprávěním z příprav a samotného průběhu na vytrvalostní závody, které jsem – přiznám se – co se týče pravidel často úplně nepochopila. (Třeba chvíle, kdy stojí před cílovou páskou a čekají až odbude určitá doba, aby dosáhli na předepsaný limit rychlosti a mohli doběhnout? Tohle mi přijde trochu podivné na „závodech“ . Tedy z hlediska organizace takových akcí, netýká se to díla samotného.)

Ale co se týče samotné formy, první hvězdu ubírám za to kapitolové střídání „přítomného a minulého“ času, které takto dokážu rozlišit jedině těmi daty v nadpisu. (Které mimochodem taky nepůsobily úplně nejlépe, nešlo by psát něco zapamatovatelnějšího než „3.6.2009“ ? Třeba prosté „před jedenácti lety“ mi přijde představitelnější) Ve skutečnosti se skákalo ze vzpomínky na druhou vzpomínku, a to často uprostřed vyprávění, takže to ve finále působilo jako vzpomínka první 1/2, vzpomínka druhá 1/3, vzpomínka první 2/2, vzpomínka druhá 2/3, vzpomínka třetí 1/2, vzpomínka druhá 3/3. Zní to složitě a chaoticky? Přesně takové to bylo.

Asi chápu, jak to bylo zamýšleno. Současnost jako samotný závod, jen málokdy konkrétně popisovaný, spíš brán jako souhrn myšlenek, které se závodnici honily hlavou během té dlouhé cesty. A minulost jako popis celého toho dlouhého procesu, než se dostala do situace s těmi svými ustálenými názory a hodnotami.

Představu o tomto záměru jsem si však udělala až někdy ve třičtvrtině knihy, do té doby jsem se ztrácela. Nakonec jsem se naučila „číst svým stylem“ : přečetla jsem několik kapitol z minulosti, pak jsem se vrátila k těm vynechaným kapitolám současnosti. Jedině takto jsem vesměs chápala, o čem je v danou chvíli vlastně řeč.

Tomu totiž zabraňovala ještě jedna věc, za kterou ubírám druhou hvězdu; vynechávání podnětu ve větách. Často v celých odstavcích. Kapitolách. „Byla výborná. Naučila mě tohle. A on pak šel a dokončil to.“ Kdo? Co? O kom byla řeč, když je několik věcí v jedné větě vyjádřených neurčitě? Tam jsem se ztrácela, moc.

Nějaký Fantomas1 napsal v komentářích: „Autorka umí psát, ale musí se umět pochopit a kdo má, tak porozumí.“ Nevím, kdo má mít co (asi mozek, ten já snad nějaký někde mám?), ale já ji teda pochopit neuměla. Někdy jsem odpovědi našla – když jsem listovala o dvě kapitoly zpět, když tam řešení nebylo, tak o čtyři kapitoly zpět, a až u té šesté jsem konečně narazila na tu osobu/zvíře/věc, o které byla vlastně řeč.

Z tohoto ohledu mi dílo přišlo nesmírně vyčerpávající. Ale hádám, že přesně taková je soutěž v endurance. Zadele zasunutá v sedle po sto šedesát kilometrů. Vyčerpávající.

Je to droga. Nemusíte spát, jíst ani pít. Nezajímá vás nic jiného, jedete dál, i když to dokáže hodně bolet. I tak to chcete. Pohltí vás to. A jste v tom spolu.

Tereze spadla Haydeé do klína jako perfektní kůň.

A vlastně mě to trochu rozčilovalo. Sotva si koně přivezla, už byl perfektní. Cokoliv na klisnu zkusili přijala, ničeho se nebála, do každé situace šla po hlavě a všechno pochopila po prvním ukázání. Vlastně to bylo setkání spřízněných duší…

Netvrdím, že je to špatné nebo nereálné. Jen že mě to lehce štvalo. Mnohem raději bych přijala vyprávění o nezvladatelném jedinci, ze kterého se věnovanou péčí a láskou postupně stávalo vyrovnané zvíře. Skutečný motivační příběh. Měla jsem s tím problém bezpochyb z osobních důvodů – mým snem bylo vždycky to samé; mít dokonalého psa, který rozumí všemu co říkám, chápe mě a je na mě i, dá se říct, zdravě závislý. Nejlepší parťák. Osudné shledání a neprolomitelné přátelství jako z filmu. Tak jsem si to vysnila… a dostala jsem přesný opak. Facku od reality. Chtělo to hodně úsilí, trpělivosti, času a hodně, hodně práce, abychom se nakonec nějak sehrály ke společnému soužití a i tak je ještě mnoho věcí, které semtam vyplují napovrch.

Proto mě pak irituje, když čtu o názorech na přístup ke zvířatům od holky, které spadlo z nebes takové štěstí. Takoví lidé pak mají tendenci odsuzovat druhé za jejich metodiku nebo samotné projevy zvířete, které nemusí pramenit přímo z jejich výchovy…

Vím to, protože jsem to tak taky cítila. S prvním úžasným, bezvodítkovým a myšlenkově propojeným psem. A myslela jsem pak, že pak bude každý z mých psů takový. Že se vybuduje ten výjimečný vztah na tom, jak pes vycítí mou oddanou lásku k němu.

Jenomže takhle to nefunguje.

Ne vždycky. A pokud máte po boku takového jedince, ať už jakéhokoli živočišného druhu, děkujte. Za dar z nebes. A milujte. Bezpodmínečně. Jako oni.

DSC04136a

Jestli ji doporučuju? Já nevím. Koňařům asi jo – těm bude to téma blízké. Troufám si říct, že velmi blízké (haha, překvapivě), vzhledem k různým situacím jaké autorka rozebírá a popisuje. A možná pro to nadšení z toho, že se tolikrát budou moci zaradovat: „Jé, ten pocit znám!“ tak možná pro něj by ten chaotický styl i snesli. Přece jen, všichni předchozí čtenáři na databázi z ní byli unešení. Nepochybuju o tom, že to byli zarytí milovníci těchto zvířat.

Ale pokud nevíte, tak jako já… pak vás varuju před tou chaotičností. Příběh v sobě nese mnoho skvělých myšlenek, závěrů a zamyšlení, ale v některých případech nebyly podány úplně čtivě, i když by mohly být. Ale je to o vkusu; tak, jako pravil Fantomas – „Kdo má, tak porozumí.“ 😀

Já neměla. Porozumět.


Dneska odjíždíme do Alp, myslela jsem, že alespoň jeden článek stihnu přednastavit, ale nakonec jsem toho měla hodně a taktak v autě dodělávám tento. 😀 Proto se ozvu až někdy po 23.7., pokud se tedy vrátíme v celku. 😀

DSC04145a

Reklamy

12 thoughts on “160 kilometrů v sedle.

  1. Kdo má, tak porozumí. :’DDD
    O téhle knížce jsem v životě neslyšela. A popravdě řečeno, asi bych do ní nešla, právě proto, že nejsem koňařka. Z tohoto důvodu kolem mě knížky většinou projdou obloukem.
    Ale máš pravdu, obálka je úžasná. A to, co popisuješ a vytýkáš, ta chaotičnost… je to strašně sporné, to je pravda, chce to hodně soustředění a proto se to nedá číst jako odpočinková četba. Přesto však mám takový styl ráda. Znáš Romanci pro křídlovku od Františka Hrubína? Je to úžasná kniha, jedna z mých úplně nejoblíbenějších. Je to poema, lyricko-epická skladba ve verších. Nádherný romantický příběh vyprávěný přesně tímhle stylem, který využila i slečna autorka. Chronologie se dá odvodit jen díky datu na začátku jednotlivých úseků. Akorát je to ještě ve verších. Ale dodává to tomu neskutečný třetí rozměr, možná dokonce i čtvrtý a pátý. 😀 A když se na to čtenář soustředí a uvědomuje si to, nádherně se všechno skládá do sebe tak, jak má. Ale jsme každý jiný a chápu, že ne každému tohle vyhovuje. Hodně lidí mi řeklo, že Romance pro křídlovku pro ně byla totálně chaotická.
    Jinak pěkný článek. 🙂

    Liked by 1 osoba

  2. Kdo má, tak porozumí. To znamená jednoduše to, že ten, kdo má porozumět, tak porozumí. Zas mi to nepřijde až tak vtipné, že by mi tekly slzy od smíchu, co to ten hlupec napsal. (Nic proti Lucienne, mám možná dneska trochu rejpavou, tak se omlouvám, no). Jde jenom o interpretaci textu. Může to vypadat, že tam něco chybí… Co jako ten člověk má? Chleba? Mozek? Ne, má porozumět. Takhle jednoduché to je. 😀
    Ale jinak díky za článek, už vím, že jakkoli lákavá ta knížka vypadá (jojo, obálka dělá hodně), tak není pro mě. 🙂

    Liked by 1 osoba

    1. A musím se teda taky pozastavit nad tou částí jednoduchých a hodných zvířat. Vím o slečně, co má AUO. Jednoduchý pes, udělá všechno, co se mu řekne. Není to s ním nijak těžké. Já nevím… To je jako s lidmi. Obdivuhodný je ten, který nedělá slepě všechno, co se mu řekne. Protože to by takkhle jednou taky mohl skočit z okna, žejo. Mnohem přínosnější je takový, který se ptá jednoduše – proč? A já si myslím, že pokud ti pes udělá i totální nepotřebný nesmysl na první dobrou i tisíckrát potom a opakuje do zblbnutí, dokud ty mu to říkáš, aniž by se jedinkrát zeptal – PROČ? – pak je to hloupý pes. 😀 O to víc si vážím každého psa, který se ptá proč a přesto poslechne… Nikoliv když člověk za každou cenu chce, ale přesně tehdy, kdy je to potřeba. Kdy o něco jde, kdy to za něco stojí. Jak psu, tak člověku. Oběma především.

      Liked by 1 osoba

      1. Moc dobra poznamka i myslenka. Jen u tech psu neni holt vzdycky zadouci. Hodne lidi chce aby pes proste ‚fungoval jak ma‘. Casto to podtrhuji slovy ‚respekt‘ . Ale pak je na miste otazka jestli si s temito zamery zasluhuji mit po boku takove zvire. A pes je tak uzasny a jedinecny tvor, te to snasi a nechava se sebou takto casto dobrovolne zachazet… ti, jez se ptaji ‚proc‘, nas toho dovedou naucit nejvic.

        To se mi líbí

        1. Co si budem… Ono se to takhle lidem hodí i u lidí. V zaměstnání především. Jsou potřeba lidi, co budou neustále opakovat dokola nějakou hloupou činnost, moc se nevyptávat, nic moc nechtít, dělat, jak se jim řekne, držet hubu a krok. Nesteěžovat si, a nebo jenom minimálně. Celkově se všem „těm nahoře“ hodí lidi, co poslouchají a nemají názor. Zombie masy se ovládaj líp. Samostatně přemýšlející tvor je vždycky problém. Aplikujem tohle u psů, protože jsme zvyklí, že je to norma a plno lidí si tím možná kompenzuje i tu vlastní bezmoc, tak potřebuje ovládat aspoň někoho, pro svůj dobrý pocit, pro svý ego…
          Jasně, že bych třeba ráda měla psa, kterýho můžu bez obav pustit kdekoli na volno. Jenže jak má někdo vítr z toho, že mu třeba zdrhne za zvěří nebo skočí pod auto, já tohle nemůžu udělat zase proto, aby mi po někom neskočila. Tohle je asi jediná věc, která je pro mě problém, jinak fakt nemám zapotřebí dělat z ní robota jen proto, že je pes…

          Liked by 1 osoba

          1. Tohle už zavání konspirací. 😀
            Každopádně asi nemám, co dodat. Takhle je dnešní společnost nastavena a kdo se příčí, je divnej. A často je taky třeba takové jedince zlikvidovat. Nebo alespoň umlčet. Otupět. Ať se zařadí do stáda.
            Chápu to. Beru to taky právě z té bezpečnostní stránky… na kterou psi prostě v tu chvíli nemyslí. Myslím si, že je to správný pohled na věc. Zachovat svobodnou vůli a udržet bezpečí. Přes to množství lidí, kteří radí svoje a nevidí jinou cestu k řešení jednoho problému jinak, než změnou celé podstaty přístupu. A života.
            Ale že je správný o svém názoru bude tvrdit každý.

            To se mi líbí

  3. Teď jsem ráda, že jsem se po té knížce hned nadšeně nevrhla, jak jsem měla chuť udělat hned, co jsem ji někde zahlédla. 😀 Asi to nebude úplně pro mně, ač koňař jsem. Jenže takový hodně rekreační, v pravidlech koňských sportů se nevyznám a krom krátkého období nadšení pro parkur, kdy jsem se fakt jakože chtěla připravit na závody, jsem nijak netoužila žádný provozovat. Takže by mi to stejně asi nebylo nijak blízké. Navíc mě docela odrazuje ten koníček, kterému hned všechno šlo, trochu mi to zavání takovou tou literaturou z PonyClubu a podobnými věcmi, co jsem četla v mládí (občas se k nim sice vracím, ale nebýt té nostalgie, asi už se mi to líbit nebude :D). Můj koník je asi tak trochu ekvivalent tvého psa a dalo to hroznou dřinu, než to zvíře začalo relativně normálně fungovat, a asi by mě rozčilovalo číst o takovém „dokonalém“ koni. 😀 Na druhou stranu tam asi přesto jsou myšlenky, které by mě zajímaly, takže kdybych tu knížku potkala třeba v knihovně, nejspíš si ji ze zvědavosti přečtu.
    Ono je to s těmi koňskými knížkami vůbec složitý a nějakou pořádnou těžko seženeš. Kůň, který si mě vybral je vážně asi jediná vážně dobrá, jinak jsou to spíš ty pochybný románky pro dvanáctiletý holky. 😀

    Liked by 1 osoba

    1. Myslím, že by ses v ní vyznala mnohem lépe, než já, co vím prd. A taky si troufám myslet, že by se ti líbila. (Nevím.) Ona je totiž brána hlavně z pohledu, že nejdůležitější je to společné soužití a vyhrávat proti ostatním vlastně není vůbec důležité. Ta PonyClub naivita tam není, je to spíš fakt o tom, že natrefila na skvělého koňského společníka a svým způsobem jí tou knihou vzdává svou vděčnost, že je právě taková… (Začíná hned: „Věděla jsem, že o ní jednou napíšu.“ – O té jedinečné klisně.) Mě to rozčilovalo z osobních důvodů, no. Asi tam hrála roli nějaká ta závist. Asi chápeš. 😀
      Klidně ti ji dám. Pošlu. Já už ji znovu číst nebudu a věřím, že někomu sedne víc, protože fakt není vyloženě špatná. Jen je prostě pro mě.

      To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s