Jen tak. Září.

S malinkým zpožděním je tu konečně mé září.

Téměř z poloviny je o té mé nově objevené nejoblíbenější knize a o hvězdách na noční obloze.

Pak je taky dost o psech a psích sportech. Protože ty pro mě patří víc k podzimu, než jakémukoliv jinému období.

A pak taky o tom, že vůbec nemám chuť psát. To jsem vám sdělila v tomto článku o téměř tří tisících slovech – že nemám náladu psát. Ha. Ha.

Můj nejoblíbenější měsíc. Hned v patách mu jsou jarní duben a květen (ty mají ale početní převahu). Přesto se jim samotné září vyrovná. Září je jedinečné.

Vždycky si při jménu tohoto měsíce vzpomenu na jednu vtipnou větu. Kdysi dávno koloval na FB příspěvek s nepovedenými překlady do angličtiny. Začínalo to: „Your eyes September.“ Zářící oči. Zářijové, spíš. To jen tak, mezi řečí.

Tento měsíc očekávám dlouho. Celým rokem. Doufám ve spasení, v naději, v dobití energií.

Možná až příliš – někdy zapomínám, že si to člověk všechno tvoří sám a okolí jsou jen nápovědy.

Září vždycky bylo tou nápovědou nejlepší.

Dej, prosím, ať je tohle krásné.

Při psaní letního dopisu pro Atheiru jsem dostala pocit, že mám málo washi pásek, a tak mě zase popadla nakupovací ebay nálada. Utratila jsem relativně dost, ale taky mi jich má přijít celá hromada a na washi pásky se člověk prostě vždycky těší. A teď už začínají chodit…

Záře hvězd
ztracená ve znečištění
světel z velkoměsta
prosvítá
lehce a měkce,
prosvítá
jen k očím těch,
kteří pochopí.
Kteří mají spatřit.

Trochu to psaní flákám. Je to divné. Je září. Září vždycky nese psavou náladu. Ale já ji teď vůbec nemám.

Přesto je mi záříjově. Nevím, jak to víc přiblížit, je to pocit. Je mi záříjově.

Ale nechce se mi psát.

Hodně čtu.

Vaše články. Moc mě teď baví číst. Ale nejsem schopna zanechat komentář. Nevím, co napsat, nemám slova. Tendence k: „To je ale krásný článek! Tak dobře se mi četl,“ hned zamítám, ve psaní takových komentářů nevidím přínos. Abych to dávala pod každý skvělý článek Atheiry, pod každou kouzelnou báseň Lucienne, to mi nepřijde vhodné. Tak nezanechám nic. Nevím… nevím, co psát.

(Tenhle odstavec mám pocit, že už jsem možná někde použila.. Původně patřil tady.)

A taky AriDanteho. Když otevřu ty stránky, nedokážu se odtrhnout, dokud není ten správný čas. Ještě, že je ta kniha rozdělena mimo kapitoly i na části, větší celky. Jinak bych od ní asi nevstala. Ale mám podezření, že to ona mi bere slova. Paralyzuje mě. Mám chuť po jejím čtení často jen ležet a přemýšlet. O ní, i o různých věcech obecně. O slovech. Jen o nich přemýšlet. Ne je psát.

Začátek mě zase nebavil. Říkala jsem si: „Proč to čtu znovu?“

Měla jsem strach. Že se mi podruhé nebude líbit. Že prokouknu všechna ta klišé a přijde mi to hloupé.

Ale styl, jakým je napsaná, mě tolik baví číst. Je jedinečný.

Pravdou je, že tam je spousta klišé. Je tam autonehoda a zachránění života. Je tam odjezd jednoho z nich a loučení na delší dobu. Je tam spousta zírání na hvězdy z korby pick-upu. i když to asi není úplně klišé, je to romantická představa, kterou člověk rád prožije. Romantika ale je sama o sobě takové trochu klišé.

Dante hodně miluje.

Ari hodně nenávidí.

Bože, tolik bych chtěla pokračování.

Nechci, aby skončila. Ještě víc, než když jsem ji četla poprvé. Jsem u poslední části. Ale potřetí už se do ní pouštět nechci, to už by asi bylo trochu moc.

Číst pořád dokola stejnou knihu. Taková smyčka. S AriDantem si to umím představit.

Okouzlují mě hvězdy.

Vždycky jsem k nim vzhlížela, ale nevěděla jsem, co si o nich myslet. Přišly mi vzdálené a zahalené tajnostmi. Nepoznatelné.

Ne, že by mi teď přišly jiné, jen… nějak bližší. Myslím, že já jsem se k nim dostala blíž, než že by ony ke mně. Fascinují mě určitá souhvězdí – hledám je, snažím se zjistit jejich názvy, prokouknout skrz ten světelný šum.

Trápí mě, že to nejde. Že světlo je všude, když chci tmu.

Dočetla jsem AriDanteho. Podruhé, ale přijde mi, jako by to bylo poprvé.

Pravdou je, že podruhé najdete mezi řádky mnohem více souvislostí.

Myslela jsem, že se to potáhne – že se budu v některých částech nudit, protože budu očekávat, co se stane. Ale stránky mi uběhly pod prsty ještě rychleji, než poprvé. Bavila mě ještě víc. Těšila jsem se na každou kapitolu.

Nechtěla jsem, ať dojdu k té poslední. Abych ji zavřela. Aby skončila.

Snad jen ten konec, který byl sice hezký, by možná mohl být napsaný trochu jinak. Ne tak uspěchaně. Jako by to někdo nadiktoval.

Přesto ji miluju.

Bože, fakt dlouho jsem nezažila Plcon. Už jsem zapomněla, jak paralyzující je to pocit.

Paralyzující.

V každém z mých předchozích let se tento den něco přihodilo. Něco, co mě přimělo očekávat tohle datum s obavami. Máte taky nějaký takový den, který se s vámi vleče a vleče, po dlouhé roky?

Kéž by to šlo, přetočit čas. Nepřeskočit, nevymazat – ale jen zrychlit, abych to nemusela prožít, ale bylo to zároveň hotovo.

Včera to bylo na den přesně deset let, kdy od nás odešla Abby. Sdílela jsem článek v den jejích desátých narozenin, takže si můžete udělat obrázek, na jak dlouho patřila do mého života. Kolik času od té doby uteklo. Krátká doba. Dlouhá doba. Je to tak dávno. Přijde mi to jako v minulém životě. Jako bych to ani nebyla já, komu se to stalo. Snad jsem to ani tehdy nebyla já. Ne taková, jaká jsem dnes.

Taky to včera bylo pět let, co jsme se nějak dali dohromady s Miňem. (To není něco, co bych měla očekávat s obavami, jen další zajímavá událost spadající pod třinácté září.)

Minulý rok přinášelo tohle datum první cestu do psí školy Koira na reaktivní psíky – což bylo v mé hlavě mnohem větším strašákem, než v realitě. Ve skutečnosti to byl ten „nejnudnější“ kurz, jaký jsme absolvovali. Sama Lenka ho tak nazvala. Většinou psi prostě jen leží a krmí se udržují v klidu. Ale miluju její kurzy, její přístup a metodiku.

Zároveň to je rok od toho, co jsem vlezla na lední brusle. Alespoň mám pocit, že po tom pozvání od Učitele na noční bruslení mezi hokejisty, na které jsem nedorazila, i když málem ano, jsem už znovu nedorazila ani na běžné veřejné bruslení. Chybělo mi to, ten pocit jsem několikrát pocítila, ale najednou bylo strašně těžké odhodlat se a jít tam znovu. Připomíná mi to, že bych se mohla podívat na rozpis ledových ploch, už by měl být funkční. – Tak tento rok spouštějí o něco později, až začátkem října jsou tam ty předobědové neděle pro veřejnost. Ale stejně, chci si tenhle pocit nechat na dobu, až bude trochu zimněji. Tentokrát fakt. Do té doby bych mohla jít zase někdy zaběhat… dost jsem to zazdila od té doby, co mě začaly bolet zuby.

A s tímto tématem se dostávám ke včerejšku. Ke třináctému září, kterého jsem se už čistě jen děsila.

První zákrok u nového zubaře. Kolik slov bych musela použít, abych ty pocity přiblížila…

(Tohle nekrátké blábolení jsem přesunula do samostatného zubařského článku, který už nějakou dobu průběžně sepisuji a který dosud nevím, jestli někdy zveřejním. Zpětně mi to prostě nepřijde jako víc než blábolení, i když to pocity tehdy byly tak silné a skutečné..)

Aktualizovala jsem svůj wishlist na podzimní. Vlastně jsem úplně nevěděla, co tam napsat. Čím jsem si jistá je, že chci vidět jasné hvězdy. Chci mít za sebou zubaře. Chci hodně psát a hodně kreslit. Taky agilitit a zase začít vytahovat disky. Ale jinak jsem ztracená. Nevím, o co víc žádat.

A je třeba žádat o víc?

Po tomto náročném agility víkendu (sobota celodenní závody, neděle půldenní uklízení haly a cvičáku a natáčení promo videa od hoopers přes triky až po agility) jsem se cítila zvláštně. Šťastně a přitom provinile. Divná kombinace.

Totiž, mám v poslední době ve zvyku věnovat víkendy práci na svých věcech. Na kreslení motivů na tašky, na psaní nějakých splácanin, na čtení, na vychutnávání si chuti kávy (ach, ta chuť kávy mi teď nedá pokoj). Ale tento víkend jsem neměla ani malou chviličku, kterou bych tomu mohla věnovat. Proto je mi tak nepatřičně. Věci, které při pondělku mívám hotové, mi tady teď leží na stole a hází na mě vyčítavé pohledy. A to taky proto, že tento týden je příliš krátký na to, abych je všechny stihla dokončit.

Ale byl to víkend jako vykrojený z mých snů. Abyste to pochopili, když jsem byla menší, z videjí a fotek a popisů zážitků všech těch sportovních pejskařů jsem si vysnila svůj ideální den. Ten vypadal tak, že trávím celý den na závodech, ať už jsem účastník nebo ne, povídám si s ostatními o pejskařských věcech a po boku mám tvora, kterému slunce vyhřívá kožich. To záříjové slunce, hřející v tom chladném vzduchu. Poslední dny babího léta. Je to pořád ten nejnostalgičtější čas. A teď, když se tyhle mé vysněné dny stávají realitou… no, jsou úplně jiné, než jsem si je představovala. V mých snech nefigurovala únava, necítila jsem hlad, nebolelo mě nic, netřeštila hlava z toho překrásného slunce a nemrzla jsem pod dotekem děště. A přesto tam zůstává něco, co je přesně jako v té mé představě, tak cenné… a tak prchlivé, že nevím, co mám dělat. Připadám si, jako bych ten kousek času chtěla uchopit a prožívat pořád dokola, aby se nestala jen vzpomínkou, která vybledne. Uchopit jej a zůstat v něm navždy. V tom momentu.

Jsem opravdu vděčná za Nauru. Za náš agility klub. Máme ty nejlepší lidi. Jo. Zbožňuju to tam.

Ahoj.

Vůbec nemám chuť se sdílet. Není jak to jinak popsat.

Ne, že bych měla nějaké špatné období. Docela solidně si užívám života. (Tohle zní fakt hrozně.) Ale nemám nějak chuť to zaznamenávat. Ne, že by to nestálo za uchování, tyhle vzpomínky. Ale jednoduše… jim nějak nejsem schopna dát formu. Trochu plácám. Trochu bezmyšlenkovitě, přiznávám. A přesně takhle jsem se cítila kdykoliv jsem pomyslela na to, že bych si sedla sem a začala psát. Myšlenky zmateně přeskakující přes sebe jako ve stádu ovcí, nebo ticho. Divné prázdno beze slov.

Hodně teď trénuju Akinu. Podlehla jsem té babí atmosféře a zase oprášila disky. Taky jsem přišla na to, že už by potřebovaly obměnit. (Tyjo, jak dlouho je mám? Dva roky? Super Hero nadstandartně odolný pořád drží dobře, ale levné Flexy už jsou na odpis (už je nepoužívám, mají ostré hrany) a soutěžní Distance už má taky na mále. Smutný fakt je, že Super Hero disk stojí 399,- za kus. Já bych si představovala alespoň šest kusů… já bych si představovala.)

Neříkám jí piraňa jen tak.

Taky bych si představovala vlastní slalom. Nebo alespoň do země zapichovací ohradníky, které mi doporučila Eliška, trenérka na agility, si pořídit na trénování samostatného slalomu. Už bychom se ho mohly naučit, po těch dvou letech závodění, samostatný. Vtipné je, že slalom z ohradníků (není to skutečný slalom, ale psi jej tak chápou – třeba tady na ukázce je z ohradníků a piraňa s ním neměla problém) vyjde levněji než jeden Super Hero disk. A to počítám všech 12 tyček! Druhá věc ale spočívá v tom, že jaksi nemám prostor. Má představa, jak v batohu nesu dvanáct dlouhých ostrých hrotů přes město až na psí louku, kde si v klidu odměřím mezeri mezi tyčkama a postavím slalom a pak tam začnu trénovat, zatímco kolem budou venčit ostatní ostravští pejskaři… no, mně by to nevadilo. Ale vím přesně, co by na to řekla piraňa. S divokým pohledem směrem ke každému psovi: „Jak se opovažuješ na mé louce vůbec existovat?! Můj slalom – má louka! Vypadni nebo ti vytrhám chlupy z dupy!!! Vytrhám je i tak,“ a už by valila. Potřebuju místo bez lidí. Já bych si představovala…

…brzy se budeme stěhovat. Sem tam na to přišla řeč už dlouhé dlouhé měsíce, ale teprve teď to začíná vypadat opravdově. Ve svém soukromém zápisníků přání (a tuším i na blogu ve svém wishlistu) mám už dlouho myšlenku, že chci bydlet u lesa. Někde, kde nebude tolik lidí, spousta míst k prozkoumávání a nejlépe i nějaká voda.

Zrovna včera jsme objevili naprosto ideálně vypadající byt, v ideální lokalitě a při ideální ceně, „náhodou“ přesně tam, kde jsem bydlela přes střední. Vlastně jen o pár vchodů vedle mamky. Ale co jsem si uvědomila – z okna jsem vždycky zírala na poměrně rozlehlý les. Procházet se jím jsem zbožňovala už tehdy – bez psa – protože nikdy tam nebylo živáčka. Dokonce tam protékal potůček, pokud si dobře pamatuju. Okna byla na západ, takže kromě korun stromů se dalo téměř každý den pozorovat i barevné rozloučení se sluncem. To by mohlo být moc fajn. Ale tohle reagování na nabídky má dvě strany; první – musí se to líbit vám. Splněno. Druhá – musíte se vy zalíbit jim. Uvidíme. Ale ta představa… je to jako vykrojené z mé představy. Teda, ne doslova, ale alespoň nejlépe, jak je teď možné.

(Právě jsem si všimla, že jsem ve vyšším odstavci měla napsané „mezeri mezi tyčkama“ . Bože, bolí mě oči. A teď se směju – je to fakt vtipné. Mezeri. Jako nějaké italské sportovní auto. Nebo možná nějaké zapečené jídlo z rajčat a těstovin. Asi jsem otevřela nějaké nové dveře do mé fantazie. Měla bych je radši rychle zavřít, je to tam dost divný. Mezeri. Dveře do divné fantazie.)

Jestli tohle někdo skutečně přečetl, je divný. Co jsem napsala patří spíš do deníčku než na blog, ale když už je to tady, neřeším. Ale jestli to někoho baví, je divný.

I když mně tyhle zápisky u ostatních většinou baví a nepřijde mi to divný.

Ono je teď všechno divný. Zvláštní, spíš. Divný zní moc… hrubě. Je to jemnější. Zvláštní.

Určitě nechci s blogem končit nebo tak něco, tento koš na myšlenky je fakt moc fajn a docela jsem si jej zamilovala, i když jsem mnohokrát – hlavně minulý rok – byla ve stresu z toho, že mi nejde psát. Teď to prostě přijímám a nepíšu, pokud mě to vyloženě nezavolá… a tohle období je prostě bez psaní. I když je září. No a co. Tak bude speciální říjen. Nebo psavý listopad. Kdo ví. Bude to fajn tak jak tak. Tomu věřím.

Chci vám ukázat videa, na kterých teď ujíždím. Teda, je jich docela dost, tak se asi uskromním na jedno… dvě. To první je od DogSports.cz, který vždycky točil skvělá videa, hlavně slow motion. Jen tuším, že dnes už není aktivní. Ale na jeho videa – i starší – se dovedu dívat celé hodiny a pouštět si je znovu a znovu. Ty pády v agility jsou neokoukatelné. Někdy se směju. Pardon.

A ještě mě hodně baví tohle od jedné slečny, které ukazuje hlavně dogfrisbee.

Přemýšlím, co mě už od začátku tak učarovalo na těch létajících psech?

Abych to uzavřela, i když už září trochu přetahuju…

• Pořád ujíždím na psích videjích. Nejradši bych vám jich tu nasdílela desítky… úplně nejradši bych nějaké takové líbivé vytvořila sama. nedá mi to a jedno vám tu dám – vzpomínku na léto. (Mám jich v zásobě ještě dost… musím se hodně krotit.)

• Zažila jsem něco divného v zubařském křesle. Absolutní pocit vděčnosti. Že jsem se rozhodla konečně konat a změnit zubaře, že jsem si vybrala zrovna Jeho, za to, jak je pečlivý a starostlivý a jemný a nechci, aby to už začínalo vyznívat divně, prostě cítím Vděčnost s velkým písmenem každou svou buňkou jako nikdy dřív. Myslím, že díky Němu bych se mohla vyléčit. Fyzicky i psychicky. Děkuju.
• Agility tábor byl skvělý. I přes tu zimu (v noci to padlo až k nule) se mi nechtělo odjíždět. Ráda bych napsala článek… ale nevím, jak to teď budu stíhat, a tyhle věci je dobré sepisovat co nejdřív, dokud jsou ve vzpomínkách živé. Pokusím se. Každopádně jsem viděla oblohu bez světelného znečištění a seděla s přáteli u táboráku. Dvě položky letního wishlistu dodatečně splněny. ♥
• Stěhuju se. S blogem ještě ne, i když i to pořád plánuju a díky radám od Blanch se snažím i realizovat, ale myslela jsem fyzicky. Z jednopokojového bytu do dvou. Konečně budu mít své soukromé místo na psaní, kreslení, na všechno to, na co potřebuju klid a teď to mohu provozovat jen, když jsem sama doma, protože jinak se nedovedu soustředit… A taky přímo ze sídliště u velké křižovatky až na kraj Ostravy, kde už začíná les a pole. Neuvěřitelně se těším. Na ta rána v probouzejícím se lese hned za domem. Bože, tolik se těším.
• Jen chci říct, že kvůli tomu nejspíš nebudu mít vůbec čas ozvat se tady na blogu. Částečně je to i tím, že se do toho psaní zrovna moc nemám, ale teď už to nebude ani čas zkoušet. Pořád lítáme po obchoďácích s nábytkem, zařizujem tažné vozíky a dodávky, budeme malovat a vyrábět si diy regály… myslím, že minimálně do konce října asi nedám článek dokupy. Ale potom – potom, až budu mít své soukromé místo na psaní u toho svého vlastního a božího stolu plného poliček – potom se mi určitě bude psát krásně. Určitě.

Tak díky za to, že i když jsem teď nebyla tak aktivní, pořád se sem čas od času přijdete mrknout♥, já k vám taky chodím a budu chodit koukat, i když to možná bude často jen tiše.

Září bylo zvláštní, i když svým způsobem fajn – hodně pejskařské, to mám ráda, to je fajn – tak kéž je říjen ještě o chlup lepší. Zrovna začíná Mistrovství světa v agility (4.-7.10.) ve Švédsku, kde závodí naše trenérka Eliška, o které jsem psala i výše, tak jí držte palce i vy!

(Tak to jsem trochu projela s tím datem, myslela jsem, že to zveřejním dříve, každopádně – Eliška se stala s týmem za ČR vicemistryní světa a za sebe v jednotlivcích se umístila na čtvrtém místě. Je mi takovou ctí u ní trénovat!)

Mimochodem, na instagramu mě určitě budete potkávat. Na něm jsem tak trochu závislá, přiznávám. Nemůžu nebýt bez instagramu.

Tak snad brzy zase ahooj!