Dřít za svobodu.

Nesnáším ty návraty. Do stereotypní reality.

Minulé roky jsem to nenesla tak těžce. Jistě, kdo je rád, když musí opustit nějaké krásné místo, kde nemá hlavu plnou problémů a čekajících úkolů k řešení a plnění. Ale ten přechod pro mě nebýval tak nesnesitelný.

Až na návrat z dvoutýdenní stáže v Londýně na střední. Ten přechod mezi těmi dvěma realitami byl dimenzionální a vrazil mi pořádnou facku. Velmi dlouho jsem nedokázala přijmout ten fakt, že ten londýnský život, vykrojený jako z vlastního snu, skončil. Odrovnalo mě to na několik týdnů. A myslela jsem, že se ani vzpamatovat nedokážu. Že se tam potřebuju odstěhovat. I když by to nejspíš nepomohlo, protože na té pohádkovosti tomu přidávalo mnoho dalších faktorů (třeba perfektní složení stážistů, mezi kterými jsme si úžasně rozuměli, nebo taky ta obdržená útrata v podobě 10K…), myslela jsem, že v Česku už nedovedu normálně fungovat.

No, otupíte. Časem. Přijde mi, že takhle je svět schválně nastavený – aby vás otupoval. „Zovcovatěl“ . Týden dovolené za rok, aby stádo nebečelo, ale zároveň nestihlo kout anarchistické plány při příliš dlouhém opuštění systému.

Ale tentokrát – a ani nevím, čím přesně je to zapříčiněno, protože v Alpách se nic neobvyklého, třeba rebelii naznačujícího, nestalo – se zase vzpírám.

Předchozí dva roky – z NP Podyjí a z Vysokých Tater – jsem se vrátila do práce nabitá energií, motivovaná zase rozdávat radost a úsměvy, jen tak.

Ale tentokrát tu sílu postrádám.

Tentokrát už nemám chuť smát se jejich vtipům.

Už se nenechám jen tak něčím rozveselit.

Už nemám chuť se na ně usmívat.

Nejsem smutná.

Ani v depresi.

Jsem vzpurná.

Plná vzdoru.

vzpurna

Je pravda, že ta první myšlenka touhy po svobodě ve mně byla zasazena už před odjezdem. Dávno před odjezdem… a mnohokrát! To Miňa. On si pořád stojí podnikatelsky za tím, že chce být samostatně výdělečný. Že nechce být na někom závislý – chce se odtrhnout od toho davu. A já to s ním dlouhou dobu nesdílela, nevadilo mi dělat pro někoho, když to bylo v souladu s mými hodnotami. (Což má současná práce není. Ta je spíš… pohodlná. Ano, velmi pohodlná.)

Ale čím častěji to prosazoval a čím víc jsem si to představovala a začala si uvědomovat, co všechno bych nemusela a co všechno bych mohla… začalo mě to konzumovat. Pohlcovat.

Ta snová vize, že bych byla pánem svého dne.

Mohla dělat to, co mě baví a v čem vidím smysl… kdekoliv chci a v dobu, kdy jsem v tom nejlepší. Zachytit myšlenku v zárodku a pomoct jí se rozvinout hned, ne na ni pak matně vzpomínat po mnoha hodinách na směně při pracování pro někoho jiného, pro jeho vizi a jeho živobytí…

Dělat to svoje. Z čisté upřímnosti. Z poslání…

vzpurna

A každý pohodlný den se pro mě tak stává čím dál nesnesitelnějším.

Tím spíš, když se vrátíte z té týdenní ochutnávky, kde jste sami velitelem svého života.

Vlny svobody, už mě strhněte s sebou. Prosím.

Budu bojovat.

Budu dřít.

Dřít za svobodu…

Jaká ironie!

Reklamy

6 thoughts on “Dřít za svobodu.

  1. Sice dělám „pro někoho“, ale jsem pánem svého dne. Můžu si v podstatě cokoli. Když se s vedoucí zrovna srazíme po telefonu v blbou dobu, prostě jen dám vědět, kdy bude vhodná doba. Takže jako jo, mám ofiko dovolenou, neplatím si sama sociální a zdravotní, ale to je nějak všechno.
    V minulé práci jsem trpěla a úplně cítila, jak vnitřně umírám. Proto si nesmírně vážím toho, co mám teď a i když nechávám minulost za sebou a netrápím se věcmi, kterými už nemá smysl se dál trápit, cítím, že ve mně zbylo něco, co mi nedovolí tuhle zkušenost zasunout mezi další věci minulosti a nedovolí jí zešednout a zmrtvět. Kdyby se to stalo, mohla bych časem to, co jsem tam prožívala, brát na lehkou váhu. Vím, že nebudu. Ta hloupá banka mi toho dala tolik, že už si budu pamatovat vždycky naprosto vědomě a časem neotupěle.
    Jediné, co mě tam jakž takž dovedlo pozvednout bylo, že jsem mohla dopadnout hůř. A co víc, byla jsem vděčná, že jsem hůř nedopadla. Každý den, i ten poslední.

    Liked by 1 osoba

    1. Ale i když děláš pro někoho, pořád vykonáváš něco, co je v souladu s tvým názorem, tvou vizí, ne? To je podle mě to důležitý.
      Pochopila jsem, že ten svůj čas takto teďka řídíš, podle sebe, a opravdu ti to přeju. Hlavně po tom, čím sis prošla předtím. A tak nějak to prostě chci taky. 😀
      Já si raději „mohlo to být horší,“ neříkám, zpravidla se to pak začíná ještě horším stávat. 😀

      To se mi líbí

      1. Jo, přesně, to je důležitý, kdyby mi to zaměření nic neříkalo, za nic by to nestálo.
        Navíc mi tou prací pro někoho zase odpadla ta starost o vlastní podnikání, kterou bych měla, být samostatně výdělečně činná… Všechno má svá pro i proti.

        Nemusíš si to říkat. Důležitý je to vědomí, že se máš oproti jiným vlastně ještě fajn. 😀

        Liked by 1 osoba

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s