O knížkách a koních; o letní náladě a vodě a kimonech; o protipólech Jillian a józe; o překonávání hranic a vystupování na veřejnosti; o netflixové vyhrocenosti.


Asi jsem tomu přišla na kloub. Víte, tomu „jen tak“ . „Jen tak“ není o tom, že si sednu a sepíšu chronologicky všechno, co se za ten měsíc událo. To je prosté měsíční shrnutí. A to byl přesně ten květnový případ. Nemá právo nést v názvu to „jen tak“ přízvisko.

„Jen tak“ je o tom, že když mám náladu psát, ale pořádně nevím o čem nebo jak, prostě si sednu a píšu. Kdykoliv. Kdekoliv. O čemkoliv. A abych nezveřejňovala každé takové bláhové psaní zvlášť, neboť někdy má jen pár řádků a pointu žádnou, pak ono bláhové psaní bude shrnuto v jednom článku pro celý měsíc.

Jsem geniální. Nebo taky bláhová.

Takže tím chci jen říct; vítejte u mého skutečně prvního „jen tak“ článku!

DSC03871a


Knihy a taky trochu koně; koňské knihy!

Někdy po tom dusivém, březnovém období stráveném v knížkách jsem přestala číst.

Chvíli jsem sledovala nové jarní anime (třeba druhou řadu Steins;Gate, po tolika letech! Zbožňuju témata na cestování v čase a první S;G byla výtečná lahůdka!), ale pak jsem se začala hned po probuzení scházet s Jill a čtení bylo utlačeno, neboť nejvíce jsem se do papírových listů nořila hned ráno. (Odpoledne u toho většinou usnu nebo se mi alespoň tak zavírají oči, že na písmenka nevidím.)

Ovšem když se udělalo zase hezky, dostala jsem chuť opět na nějakou milou oddechovku, dokonce konkrétně – koňskou.

(Nikdy jsem nebyla koňař, i když jsem pár takových lidí kolem sebe měla. Mě bavilo číst příběhy pouze a jen o psovitých hrdinech a to doslova pouze a jen – „snášet“ lidské postavy v příbězích mě začalo bavit až někdy v pubertě a i tak jsem byla vždy radši, když tam figuroval nějaký ten psík.)

Ale minulý rok se mě chytil dychtivý pocit nahlédnout koníkářům pod kůži a chopit se nějakého kousku z jejich velmi početné literatury – mnohem početnější, než té pejskařské, když vezmeme v úvahu aktivitu tehdejšího PonyClubu, tuším. (Snad jsem v sobě taky vždycky měla někde zasunutou tu touhu prohánět se na koni alejemi svého ranče plného rozlehlých ohrad a ze sedla shlížet na kolem pobíhající tlupu border kolií…) Jen jsem nechtěla, ať je to úplně to dětské čtení, kde se zvířata chovají otravně nereálně a recenzemi jsem se tedy prokousala až ke Kůň, který si mě vybral. Nádherný příběh. Doporučuju!

Okouzlená po dočtení jsem si koupila (zase dle recenzí) Válečného koně, ale trvalo zase až do onoho letního módu, než jsem na ni dostala chuť. A tento rok se léto probralo velmi brzy. Kupodivu mi to vůbec nevadí – kdysi jsem měla tendence stěžovat si na to horko, jemuž se nedá nijak uniknout, ale zatím si jej užívám, i k mému překvapení.

DSC04096a

Myslela jsem, že půjde o mé letní čtení, které mi vydrží minimálně do prázdnin, ale během 24 hodin jsem ji přelouskala. (U mě fakt neobvyklý!) Má kolem 170 stran, ale řekla bych, že kdyby měla normální písmo a řádkování, ani by na tu stovku nedosáhla.

Byla čtivá, hezky napsaná, možná trochu jednoduchým stylem pro o dost mladší čtenáře, ale uměla dojmout, dokonce na mnoha místech. Čekala jsem, že bude i smutná a krutá, když popisuje absurditu války, ale povětšinu času se k Joeymu, hlavní koňské postavě, chovali lépe než mnoho lidí mezi sebou. Většinou se lidi ke zvířatům chovají hůř.

Hned po dočtení jsem si pro utvrzení dojmu pustila stejnojmenný film S. Spielberga, teda pustila jsem si jej hned dvakrát – poprvé jsem u něj totiž usla po první čtvrthodině. Ne, že by byl špatný, začátek možná jen trochu zdlouhavý. Jinak se poměrně věrně držel knižní předlohy (až na pár scén), a zůstal pěkný a dojemný. U titulků na mě nějak dolehla ta atmosféra a ještě jsem si rychle zasketchovala určitou vizi s myšlenkou…

(Až dosáhnu všeho, co si přeju… co pak? Bude to konec? Nebo bude vždycky co si přát a kam se vydat?)

DSC04104a
V zapadajícím slunci,
v sedle po boku s několika psy,
jako bych došla k cíli toho hledání.
Ten pocit,
jako při závěrečných titulcích filmu,
s dojemnou hudbou,
siluety v rudé záři,
a tak nějak těžkým srdcem,
že tento příběh je
u konce.

Končí mi platební karta, u které jsem zapomněla PIN. Je to speciální karta (COOL karta od ČSOB), která nemá propojený bankovní účet, takže s ní můžu platit buď jen bezkontaktně, nebo na e-shopech, které umožňují platbu kartou. A jelikož jsem si kvůli ztracenému PINu nemohla peníze vybrat, musela jsem je utratit. (Pokud by se někdo zajímal, proč vůbec vlastním takovou divnou kartu, je to dar od taťky který mi tam pravidelně posílá „kapesné“ … a ne, nepřijdu si na to stará, i když má ta karta cíleně dětský design. Jako dítě jsem kapesné moc nezažívala, tak si to teď užívám.)

Kde jinde bych tedy mohla utratit tolik peněz, než na mých nejoblíbenějších Megaknihách.cz? (Miňa je vždycky naoko naštvaný, když přijde těžký balík plný knih. „Jako bys jich neměla dost!“ Tak si to často objednávám „na tajňačku“ . Díky kartě na kapesné!)

Jako první jsem si hledala nějakou koňařinu, neboť jsem stále pociťovala to jakési koňské naladění. Sáhla jsem tedy po 160, jejíž anotace se mi velmi líbila, stejně jako absence jakékoli špatné recenze. Českým autorkám moc nevěřím, tak to pro mě byl trochu „risk“ … ve chvíli, kdy tento text píšu, už jsem ji téměř dočetla a mrzí mě, že budu asi první, kdo na databázi knih nevloží recenzi s plným počtem hvězdiček. Ale uvidíme po závěru příběhu.

Knihu Pes jsem objevila náhodou na blogu Betty a nemohla uvěřit, že ji neznám. Přece jsem se snažila dostat ke všem dostupným pejskařským příběhům…! I když v knižních vodách se vždycky najde nějaké to uplavané smítko. Na první pohled na mě působí trochu jako taková syrovější Londonovka, jen s borderou v hlavní roli.

Šest vran i Píseň krve jsem si vybrala podle recenzí mezi stovkami dalších fantasy. Už jsem dlouho žádnou nečetla… často mě v tom množství přemáhala rozhodovací paralýza.  Stejně jako mě rozčiluje fakt, že většina je triologie a více. Nebaví mě shánět pokračování. Než se k tomu dostanu, většinu zapomenu děj prvního dílu. Ale nakonec zvítězily tyto dvě. Tak snad se k nim brzo prokoušu.

Muffin a čaj jsem zase objevila na blogu Underlandu. Už dříve jsem hledala nějakou queer literaturu a dostala se maximálně k tolik nudnému Willu Graysonovi, ale Sakura má na blogu celý seznam knih a filmů s touto tématikou a je to snad jeden z nejužitečnějších seznamů, jaký se člověku při hledání může dostat pod ruce! Byť už nejsem tolik fanatická yaoistka jako pár let zpátky, tak nějak myslím, že mě náklonnost ke queer věcem jen tak nepustí nikdy. Nebo alespoň ještě dlouho. Ale spíš nikdy.

DSC04099a


Summer mood.

Hanabi. Ohňostroje.

Tak nějak se přiznám, že ty ohňostroje mám víc spojené s létem. Rodinky na sídlišti pouštějící pár dělobuchů o Novém roce mi přijdou spíše odpudivé, dáno i natvrdlostí některých, kteří schválně házejí psům petardy pod nohy. Ne, že bych plnohodnotné ohňostroje při letních večerech tak často zažívala, byť párkrát to bylo. (A nejhezčí na tom bylo to, že jste si mohli zvolit, zda se jich budete účastnit. O Novém roce to nejde.)

Ale v anime jsem je viděla na tisíckrát. Ohňové květiny na obloze („hanabi“ ), za teplého večera letního festivalu plného typického jídla a papírových luceren. A dam a slečen v yukatách. (No, vlastně jsou i mužské verze.)

A nepíšu o tom z nijak opodstatněného důvodu, prostě jen tak – sedím tady doma v krátkém kimonu při červnovém večeru, koušu do sladkého melounu, který střídám pocukrovanými jahodami, venku je 29° i když už je večer a vevnitř ještě dusněji. A je to ta nejvíc summer mood, jaké jsem zatím v tomto roce dosáhla. Ani u vody na lehátku, ani večer na pivě, ani se psem v lese. Doma v kimonu. S jahodami a melounem.

Moc ráda bych někdy ten japonský festival s hanabi zažila. A vším tím jejich takoyaki a taiyaki a jablkách v cukru a lovením rybiček z bazénu a kupování štěstíček a omamori přívěsků…

A sedíc tady před počítačem v kimonu si tomu Japonsku přijdu tak nějak blíž. Byť je to trochu patetické.

dav
Jo, pofiderná fotka, ovšem kimono jsem si vázala poprvé, tak si to moc neprohlížejte.

Navíc – vyrazili jsme plavat. Teda jako fakt, plavat. Jedné horké soboty (devátého) bylo tak nedýchatelno, že představa vody byla jediná dávající smysl. Jediná osvěžující.

A tady bych se měla přiznat, že jsem asi takových deset let nebyla nikde na bazéně. Pravda, minulý rok jsme tam s holkama vyrazily, ale to jsme se jen poflakovaly venku s rádoby mochitem a do vody prakticky nevlezly. Ale jinak mám ohledně tohoto místa dlouholeté komplexy. Nejsem na to hrdá a svým způsobem i vím, že nejsou úplně oprávněné, ale už od toho raného věku je to pro mě velmi nepříjemné místo a nerada se čvachtám ve vykachličkované nádrži s tolika dalšími těly. A mimo jiné, producírování se v plavkách před tolika zraky mi taky nedělá zrovna radost.

Ale opravdu jsem měla „chuť“ na vodu, spíš bych měla říct, na ten pocit vody. Nemůžu si pomoct, ale od doby, kdy vyšlo Free, mám všechny bazénové myšlenky spojené s tímto anime. Nebyl to žádný mistrovský kousek, ale KyoAni svou vizuální stránkou nezklamala a nic mě neosvěžilo víc, než jen koukat na ty jejich perfektně vykreslené odrazy vlnící se hladiny… a pak mi stačil i soundtrack z Free a cítila jsem ten „vodní pocit“ .

A tak té nezkrotné, výhradně letní chuti vyrazit do vody přezdívám „Free pocit“ .

A je něco jiného bazén a nějaká přírodní vodní plocha. Přiznám se, že uvolnit se a jen si užívat ten nadnášející pocit lehkosti a beztíže si dovedu užít jen v oněm umělém bazénu. Mrtvé vodě, dá se říct, chemicky vraždící veškeré bakterie. Když se nechám unášet vlnkami v nějaké přírodní nádrži, velmi rychle mě přepadá nepříjemný pocit. Že když se nebudu hýbat, něco mě začne ukusovat. Nebo že se mi zamotá noha do chaluh a já se v panice utopím. A tak raději pořád plavu a hýbu se, aby si ke mně ryby netroufly, a od břehu se vzdaluju výhradně na ideální vzdálenost, kde už se mi řasy nebudou otírat o prsty a kůži.

Vlastně je tato moje panická představa docela absurdní vzhledem k tomu, že jsem dlouhou dobu patřila k vodáckým skautům. Ale možná právě to množství věcí, se kterými jsem se ve vodě za ta léta setkala, mě děsí. (Byli jsme nuceni chodit na bazén a byli jsme nuceni skákat do bahnité vody. Za trest často i v oblečení. A třeba co půl hodiny. To když se nám na táboře nedařilo vydrhnout připálenou pánvičku… 😀 Ale jinak jsem skaut měla fakt ráda. )

Stejně jsme však v minulých letech navštěvovali přírodní vodní plochy více, než ty uměle stvořené pro lidi k rochnění. Nejen, že jsme mohli brát s sebou psa – který je stejně neplavec a čvachtá se jen tam, kde má hladinu po lokty a nedej bože když šlápne do nějaké prohlubně, kam nedosáhne, to si hned peláší sušit kožich na břeh – ale hlavně tam je klid, šustění listí, modrá obloha a žádní lidi.

Žádní lidi. To bylo vždycky silnější než strach ze slizských chaluh a okusování okouny. (Na výše zmíněném táboře se na nás fakt „seběhli“ pruhovaní okouni!)

DSC09266a


Jogínka.

O na začátku zmíněné Jill jsem psala v květnovém shrnutí. Řekla jsem jí sbohem.

Jo, už.

Ne, že bych neměla vůli to dodržovat. Byť jsem prokrastinátor, vnitřní motivace mě v tomto ohledu rozohněně poháněla každé druhé ráno vstát, roztáhnout si jógamatku a zneuctít ji cvičením s Jillian a dvěma litrovýma PETkama místo skutečných činek…

…ale Jill je fakt krutá. Nemilosrdná.

Na to jsem přišla, když jsem jeden den (po tom plavání, dalo mi fakt zabrat po letech) byla natolik rozbitá, že představa třiceti minut levelu 2 z programu 30 Days Shred byla nenaplnitelná. V té chvíli mě napadlo, že na to rozbolavělé tělo by se hodila nějaká klidnější protahovačka… a tak jsem se vrátila k mé oblíbené Rozálii, Still On The Way. Tu mi představila kamarádka, která jógu učila a dokonce jsem si s ní dala jednu dvě lekce, které mě nabudily tak, že jsem i po příjezdu domů několik dní v józe pokračovala.

Ale dlouho mě nebavila. Po ránu jsem u ní usínala, měla jsem pocit, že mi nic moc nedává, přišla mi pomalá a nudná.

Takže tentokrát jsem se pustila do power jógy.

A zamilovala si ji.

Musím se přiznat, že těžká mi nepřijde vůbec. Možná jsem zatím jen nenarazila na správnou sestavu, každopádně když přežíváte tak časté dostaveníčka s Jillian, už vás jen tak neskolí moc jiných cvičení.

Je to jiné i v těch pocitech, které se po cvičení dostaví. Zatímco po zvládnutí lekce s Jill se cítím byť uřícená a chvíli vyčerpaná, po zbytek dne však silná, skutečně na sebe velmi hrdá, že se do toho pouštím zas a znovu a zvládám to. Po józe s Rozálií jsem naplněna klidem, výbornou náladou a chutí do celého dne. Jill vybíjí vztek a smutek pryč, Rozálie vzbuzuje lásku a radost. Nedají se srovnávat, přesto se svým způsobem doplňují a ideální nejspíš bude je spolu kombinovat.

Jen teď nevím, jestli po těch moc krásných chvilkách se Still On The Way, kvůli kterým vstávám s nadšením, natěšená na rozvinutí té růžové podložky, se mi bude chtít vracet se k tomu postelovému přemlouvání se: „Tak vyskoč, čeká tě další teror výzva!“ Po józe je mi tak příjemně, že se na ni těším hned po probuzení.

Jako názornou ukázku vám sem hodím mou nejoblíbenější půlhodinku, kterou jsem si zatím zamilovala asi nejvíc. („Pustíme kocoura ven a pokračujeme…“ :D) Kratší mi moc nesedly, je konec sotva se nadějete, a u hodinové jsem se přistihla při myšlence: „Už by to mělo končit,“ Ta půlhodinka je podle mě naprosto ideální, dost dlouhá na pořádné protažení, meditaci a zahřátí, a akorát krátká na zapojení do denního programu a užívání si toho kousku času jen pro sebe. A Rozálie je mi strašně sympatická. Částečně to možná bude i tím, že mi trochu připomíná Lenku Blachovou (můj pejskařský vzor).


Den parku – ukázky agility.

Náš agility klub Naura je relativně často zván na předvádění svého umění se psy na různých veřejných akcích. Já jsem se však zatím žádného neúčastnila, byť už jsem v klubu… no, v září to budou čtyři roky. Ale jsem z takovýchto „nepředstavitelných“ akcí nervózní… tím myslím; jak to bude probíhat? Za jakých okolností budeme vystupovat? A ta hlavní – co když budou všude kolem stát diváci se psy? Co když budeme muset startovat hned za sebou a my budeme muset běhat na parkuru obklopeném psy?

Abych to vysvětlila – když běhá Akina, je parkur její. Celý parkur. Každá skočka, každý tunel, každý metr čtvereční trávníku, na kterém překážky leží. A pořádná lekce stihne každého vořecha, jenž se do jejího parkuru byť jen packou zaplete!

Na trénincích už nás znají a dostáváme svůj prostor… vlastně bych té pirani neměla tak křivdit. Snese ve svém okolí psy, jen… je v tu chvíli mezi pohodou a problémem tak křehká hranice, kterou já si plně uvědomuji a nedokážu tedy přestat myslet na „co když“ scénáře visící nám nad hlavou, které mě dělají nervózní, což dělá nervózního i psa. Když o psovi v bezprostřední blízkosti ale nevím, často se nic nestane. Pokud nepřekročí zase Akininu hranici.

A právě souhrn těchto věcí mě zdržoval od aktivního zapojování se do některých klubových aktivit. Ne, že bych nechtěla… prostě jsem měla strach. A místo abych jej překonala… jsem se mu vyhla. A pak znovu. A znovu.

Tentokrát se však ukázky konaly jen dva tři kilometry od mého bydliště, v parku u Porubského zámečku – příhodně na Den Parku – a mně tento fakt nějak uklidňoval. Že kdyby se něco pokazilo, můžu kdykoliv dojít pěšky zpátky domů. Tohle vědomí mi pomohlo hodit všechny ty strachy a „co kdyby“ za hlavu a jen si užívat té pozornosti.

Je to jiná pozornost než na závodech. Na závodech si nervozita pohrává s žaludkem, houpe a štěrká s ním, snad kvůli zrakům všech těch ostatních závodníků. Lepších, zkušenějších… „Oni uvidí, jak tohle dělám špatně.“ A pak je tam druhá mince, která mě naopak na závodech uklidňuje tím, že všichni jsme agiliťáci, že všichni jsme si prošli těmi začátky a víme, že pro nezúčastněného diváka vypadá nějaký úkon snadně a ve skutečnosti je to projev dlouholeté dřiny… že většinou ty strachy z odsouzení druhými jsou pouhými strachy, ne skutečností.

Vystoupit veřejně, před civilisty… je úplně jiné. Když jsem věděla, že jsem v bezpečí blízkého domova, nepociťovala jsem ani záchvěv nervozity. Ani když se lidé kolem začali shlukovat v očekávání, co s čtyřnožci předvedeme. O nic nešlo. Psa jsem na pomyslné pódium protáhla davem dětí i dospělých a za zvuku komentáře z mikrofonu jsme odběhaly svoje. A užívaly si obdivné „tééda!“ , kterého se na závodech za pouhé přeskočení padesát centimetrů vysoké laťky většinou nedočkáte. (I když největší radost měli lidi stejně z prosvištěných slalomů.) Improvizace mi moc nešla, raději jsem se dopředu před výstupem naučila nějaké pořadí překážek, ale vesměs to bylo jedno. Alespoň publiku.

Teda, pokud se zrovna Akina neproměnila v tank, i z toho jsem měla předem trochu obavy. Někdy to totiž dělá – mění se v tank. Vypne jakýkoliv pud sebezáchovy, jenž v sobě (možná) má, vypne schopnost cítit bolest a prostě bourá, co je v cestě. Do tunelu se snaží z boku udělat hlavou díru, áčko přeletí až skoro od nástupní zóny na zem, o lehce porazitelných skočkách ani nemluvě. V jednu chvíli, když přišla na ukázkách jedna z těchto jejích slabých chvilek a ona bořila celý parkur, přispěchali na pomoc ochotní civilní diváci. Zvedali bočnice a spravovali laťku, ale já si jich za běhu nevšimla a poslala jsem Akinu přímo na ně. Na ten pocit, když nad jejich hlavami z čistajasna plachtily ty černé tlapy určitě jen tak nezapomenou.

Ale bylo to jinak opravdu fajn, počasí se naladilo na ideální agiliťáckou vlnu (ani horko, ani déšť), já si s piraňou několikrát prošla všemožná stanoviště akce, pár kroků byl hned zámecký rybníček, takže i zvíře se mohlo zchladit a osvěžit a i se přiznám, že jsem si užívala tu chvilku slávy, když na mě v klubovém tričku venčíci mezi návštěvníky Akinu ukazovaly děti; „Dívej, to je jedna z nich! Co trénuje ty psy!

Kdyby to někoho zajímalo, předvádělo se agility, dogdancing, dogfrisbee, nosework (pachové práce) a nový čerstvý psí sport hoopers (takové zjednodušené agility co se týče překážek, ale složitější v ovládání psa na dálku).

Díky Ivči Cholevové máme i nějaké fotky, za to moc děkuji.

VAROVÁNÍ: mé obnažené kýty

DSC_0880DSC_0882DSC_0884DSC_0885DSC_0886DSC_0888

35476805_1723867397651106_868423583884378112_o.jpg

35522466_1723867430984436_3061700130244657152_o


A nakonec..

..sleduju konečně druhou řadu 13 Reasons Why.

Je to šílenost. Ta první se ještě držela nějaké té uvěřitelnosti… ale tady už máme skoro Paranormal Activity. Jo, a Clay mě neskutečně štval. Pořád zaprděný ve svým lhaní a bránění sebe a ostatních… místo aby někdy konečně vyklopil, co se skutečně děje. „Nic, všechno absolutně v pohodě!“ A právě to snad z Hannah „závěti“ měli pochopit, ne? Že říkat „nic, jsem ok“ nevede ke zdárnému konci. Ale jsem teprve u druhé epizody, takže nejspíš dělám ukvapené závěry.

UPDATE (spoiler): Mnoho věcí je zbytečně vyhrocených a umělých. Nevím, jestli je to tím, že vím, co v předloze bylo a co je dodatečně přidané… ale přijde mi to často až absurdní. Třeba, i když jsem Zacha měla ráda, tak celá ta letní aférka mezi ním a Hannah. Nebo Clay běžící se zbraní před dveře Bryce! Co na to říct. Prostě to trochu přehnali. Ale o něčem těch třináct epizod natočit museli, že, když už se to tak uchytilo a byla možnost dalšího vývaru!

UPDATE: Po poslední epizodě nemám co dodat, snad jen tu vyhrocenost dvakrát podtrhnout (formátování textu to dovoluje jen jednou). Ale docela mě potěšil vývoj událostí mezi Clayovou rodinou a Justinem, to bylo takové… pěkné. I když se musím přiznat, že už mi tam ke konci každý skutek přišel nucený a nepřiměřeně tlačící na emoce.

UPDATE: Je to už přes týden bez tohoto seriálu a mně se stále vrací vzpomínka na to, co provedli na zádchodech Tylerovi. Bylo to hnusné a mně je z toho dosud zle. Vlastně ani po tom všem nevím, jestli chci vůbec nějakou třetí řadu sledovat.

Bije se ve mně pocit „tohle museli ukázat, aby vešlo do podvědomí, že znásilňování se neděje jen ženám a i muž může být oběť,“ s názorem „těmi explicitními scénami se jen snažili šokovat diváky.

But the fact is that, as intense as that scene is, and as strong as are or reactions to it may be, it doesn’t even come close to the pain experienced by the people who actually go through these things. When we talk about something being “disgusting” or hard to watch, often that means we are attaching shame to the experience. We would rather not be confronted with it. We would rather it stay out of our consciousness. This is why these kinds of assaults are underreported. This is why victims have a hard time seeking help. We believe that talking about it is so much better than silence.

-výkonný producent Brian Yorkey, zdroj

DSC01993a


Ne, vlastně ten článek nechci ukončovat s 13RW. To by bylo až příliš paradoxní. Takže ještě musím alespoň něco dodat…

…tak třeba tuhle fotku. Ta je pěkná. Taková… prostě červnová.

IMG_20180606_113054_790


Ještě neuběhly ani dva týdny od konce měsíce a já to stihla dokončit. Zlepšuju se. Jupijéj!

3526 slov. Ach jo. Fakt bych se měla naučit psát průběžně.

DSC03681
no filter

 

Reklamy

10 thoughts on “Jen tak. Červen.

  1. Koňařka jsem taky nikdy vyloženě nebyla, leč koně jsem měla ráda. I jsem chodívala jezdit. Jen mi přišlo, že do komunity těch děvčat nezapadám a z toho důvodu jsem tam ani moc dlouho nechodila.
    Psi a psí příběhy mě bavily taky o poznání víc. Doteď si pamatuju, že u nás na základce se každoročně v jídelně pořádal prodej levných knih. Kupovala jsem si tam pravidelně takové ty dětské paperbacky, byla to celá série psích příběhů, nepovedlo se mi je koupit všechny najednou, ale asi až v průběhu tří let jsem je tam našramotila všechny, tak osm nebo deset dílů…. už si jich moc nevybavuju. Vím jistě, že první díl měl na obálce dalmatina a souběžně s tím jsem si tam ten první rok, co jsem je v tom prodeji objevila, kupovala i druhý, tam byl, snad bobtail? Takový velký šedobílý chomáč, pamatuju si ho takhle, jmenovalo se to nějak s Benem, ale co tam před jménem bylo, to netuším. Ten pes byl ale určitě Ben. 😀 Ten první rok jsem tam splašila i jeden z posledních dílů, tam byl nejspíš JRT. Ty další už si nevybavuju tolik, jak vypadaly, v jedné byl zcela určitě nějaký setr nebo prostě lovečák tohohle typu. Tenhle první kup mi udělal šílenou radost, tak asi proto mi tak utkvěl v paměti.

    Liked by 1 osoba

    1. Taky jsem strašně dlouho záviděla dětským postavám knih, jaké mají psy. Třeba jsem četla Správnou pětku a tak… V hodně příbězích o partě dětí byli psi, ale všichni byli jiní, lepší než ti, co jsem v životě poznala já. Svého jsem neměla, vždycky jsem si ho hrozně přála, ale ono možná lépe pro toho psa. Neměla jsem rozum a máma… Ona zvířatům neublíží, nezbaví se jich, má je vlastně i ráda, ale nechce je a nijak ji nebaví se o ně starat. Psy jsme tu měli vždycky. Ale takový ty, co neopouštěli zahradu. Byli babičky s dědou, měli je na hlídání, domů nesměli, s námi si nehráli. Prostě to nebyl ten typ psa z knížek a mě to hrozně mrzelo. Bylo mi dvanáct, když jsme našly Dragouše, toho máme doteď a je to jen potvrzení toho, že lidi dělaj chyby. Je fajn v dost věcech, ale naflákaly jsme spoustu chyb z nevědomosti, které už teď vrátit nejdou.
      Ke knížkám – 160 mě teda zamrzelo, byla jsem na to zvědavá a doufala, že to bude fajn. Tak to asi kupovat nebudu. Na psa ale koukám už delší dobu. U někoho na instagramu jsem to viděla, že mu to poslali k recenzi a pak jsem na to narážela stále častěji, do toho asi půjdu.

      Liked by 1 osoba

      1. Nebo i ve filmu – i tam psi reagovali na jakekoli slovo a chapali i nevyrcene a byli proste plnohodnotni partaci kteri dovedli nahradit kamarady 😂 taky jsem o nich dlouhou dobu mela uplne stejnou predstavu. A i proto jsem kdysi propadla borderam – jejich inteligence a schopnost porozumet se temer vyrovnala tem kniznim predloham. Temer…

        To se mi líbí

    2. Nebyla to takova ta serie o holce, ktera mela tatku veterinare a ordinaci v prizemi sveho domku? Nebyla jen o psech, pamatuju si i nejake ztracene morce nebo jeste i nejake kote a ponik… nektere byly lepsi, jine slabsi, pamatuju si ze se mi libila kocka v nejake hrobce, nebo to byl chrt? Prebal s dalmatinem i briardem si vybavuju, myslim si ze myslime tu stejnou serii. 😀 lovila jsem tehdy vsechny dily v detskem oddeleni knihovny 😀

      To se mi líbí

      1. Teď jsi mi připomněla knížku Chrt na vřesovišti. Taky jsi četla?
        Jsem si to zadala do databáze knih, jestli ten název píšu správně a co nevidím. Ono to je asi z té série, o které mluvíš ty. Aspoň teda myslím. Odpovídalo by to téměř přesně. 😀 Ale z té jsem teda četla jen tuto. Navíc jsem si vzpomněla, že ten Ben byl Hromotluk Ben (vrtalo mi to hlavou, pořád jsem to přemítala, jak to teda bylo :D), tak jsem si to vyhledala a našla celou tu řadu, o které jsem psala. Je to tohle, ale nejsou tam asi všechny: https://www.databazeknih.cz/serie/zachranari-1213
        Ještě se musím podivit nad tou poslední fotkou v článku. Vážně to tam máte takhle zelené? Chápu, je to u řeky… ale i tak. Nám se tu i kolem tekoucí vody tráva zbarvuje spíš do oranžova než aby byla zelená. Je to tu takový seschlý. 😀

        Liked by 1 osoba

        1. Chrt na vřesovišti je jedna z nich! Díky tomu, že sis vzpomněla na ten název, jsem teď našla celou tu sérii a je tam i dalmatin i něco bobtailovitého… takže jsem vlastně myslela úplně jinou sérii knížek, které měly společné znaky. 😀
          https://www.databazeknih.cz/serie/archa-zvirat-2362
          Ty Záchranáře vůbec neznám. 😀 Asi je v knihovně tehdy neměli, zato z té Archy zvířat jsem pokaždé narazila na něco a přečetla je skoro všechny. 😀

          Ta fotka je teda upravená, má trochu zvýšenou sytost. 😀 Ale zas ne moc, i tak je to tam dost zelený… (asi nejde házet do komentů fotky tak jsem originál hodila přimo do článku pro porovnání) Je to CHKO, tak možná je to tím? 😀

          To se mi líbí

          1. I tak to tam máte pořád zelenější než tady. 😀

            Ta archa zvířat navíc nebyla v paperbacku, teda aspoň Chrta si tak pamatuju. Měl pevné desky a ta knížka mi přišla hrozně moc hezká. :’D Já jsem právě těmihle knížkami strávila divně krátkou dobu. Bylo to takový období do těch dvanácti, kdy jsem přečetla tohle a půjčovala si v knihovně jen samé přírodopisné encyklopedie, pak jsem asi rok četla Lenku Lanczovou (to jsou dobrý braky!!! :DDDD) a pak jsem přešla rovnou na Stephena Kinga a nějaký čas nečetla nic jiného.

            Sestra zase četla sérii Týna a pony, to bylo víc koňský, přitom ona byla odjakživa kovaný kočkař.

            Liked by 1 osoba

            1. Nene, měla tvrdé desky… ale nějak jsem na začátku přehlídla, že jsi psala o paperbacích. 😀 … Anoo, to jsem si prošla podobným vývojem. Hodně kynologických knih (tehdy fakt příšerné kvality co se do metodiky týče), encyklopedií psů a šelem, a pak ta Lanczová nebo ještě ten… Stanislav Rudolf? 😀 Byla sranda to číst. 😀

              Ono celkově na tu kočkařinu toho bylo ještě méně, jestli vůbec něco, co si tak pamatuju…

              To se mi líbí

  2. Krásná fotka na závěr… 😀
    Jógu se Still On The Way občas cvičím taky. Pravda, dřív jsem u ní vydržela, takže jsem cvičila třeba i každý den, teď se do toho relativně těžko dostávám…. Možná bych si měla zavést nějaký „odškrtávací systém“, abych se přinutila cvičit alespoň to jedno cvičení denně. Vždycky jsem pak spokojená a výborně naladěná do celého dne. Vlastně mi dost pomohla i od stresu… A to jsem fakt nervák. 😀

    U 13 reasons why jsem vydržela do nějakého šestého dílu první série. Seriál zřejmě má čím upoutat a asi i předat, ale mě to prostě nějak přestalo bavit a už jsem ho ani neměla potřebu dokoukat. Možná se nakonec někdy odvážím, ale zatím opravdu ne.

    Ještě na závěr ti musím pochválit kimono. Je nádherné! 😉

    Liked by 1 osoba

    1. Moc děkuju! 😀
      Jojo, je skvělá a když ji cvičíš pravidelně, fakt se cítíš dobře a jsi na sebe i hrdá, že to dodržuješ. Chce to nějakou challenge ať znovu začneš 😉 Já se snažím alespoň obden, to mi tak vyhovuje, že jedno ráno mám čas na jógu a druhé na čtení. A nejen že pomáhá od stresu, ale i to své tělo pak líp vnímáš, pomáhá ti uvědomit si každý sval a nějak se mi po ní prostě potom pohybuje líp celý den… 🙂

      Je to docela temné téma, no, a do „must watch“ bych to asi nezařadila. Nesedne každému.

      A znovu děkuju! :‘)

      To se mi líbí

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s