Vlna pokémonní nostalgie.

Come with me, the time is right,
there’s no better team.
Arm in arm, we’ll win the fight,
it’s always been our dream.

It’s you and me,
I know it’s my destiny!


Měla jsem tendenci říct, že přes poslední měsíce jsem prakticky nic moc neposlouchala. Určité období jsem si po Blaviconu prozpěvovala Batalion, což mě chvíli udržovalo v té středověké atmosféře. Zkoušela jsem se vžít do velice originálního Franka Turnera, kterého mi představila Lucienne, své místo si u mě našla i Running Up That Hill na doporučení od alienee… ale nedařilo se mi do toho vžít tak, jako obvykle, a poslouchat to na té denní smyčce. Ale přece jen tu bylo něco, co se na mě přilepilo a já to nedokázala setříst…

Ta, která se mi každé ráno jako jedna z prvních písní spustila v hlavě, byla v tomto stylu.

Ano, jde o znělku z Pokémonů. Těch je vlastně neuvěřitelně hodně a tuto vloženou jsem měla úplně nejradši. Mám u ní dost konkrétní vzpomínky, kdy jsem chodila s Abby na osamělé procházky blízkým lesem a pouštěla si u toho rekordérem nahrané soundtracky. A tento je nejsilnější pro onu nostalgii. Snad i vidím před sebou tu stezku mezi stromy a tu bílou špičku ocásku komíhající se podél… živě. Pořád tak živě.

Pokémoni patřili do obrovské části mého dětství, pamatuju si od raného sbírání a vyměnování kartiček („tři obyčejné za tu měňavou!“ ), vstávání o víkendu o šesté ráno pro dychtivé sledování seriálu (často jsem vstala příliš brzy, znovu na chvíli usnula a probudila se když epizoda končila 😦 ), dohadování se venku s děckama zda se Charmeleon čte s „ch“ nebo „č“ (nakonec jsme došli ke kompromisu že Charmander je s „č“ a Charmeleon s „ch“ … nechme to být), až po nekonečné hraní her. Opravdu nekonečné, protože v Ruby / Sapphire / Emerald jsem si zamilovala Poochyenu, „vlčí štěňátko“ , a vždycky jsem si musela sehnat svoji oblíbenou barevnou kombinaci – zlatou. Takovým Pokémonům se říkalo „shiny“ a byli speciální, jeden z tisíců, takže jsem chodila trávou a porážela šedé vlčata tak dlouho, dokud jsem nenarazila na to zlaté. A to trvalo někdy mnoho prosezených dní v kuse. Ale já tu shiny verzi prostě musela najít… alespoň jednou! A když jsem narazila na toho prvního… pak už jsem věděla, že to jde… a půjde i vícekrát!

Vracelo se mi to ve vlnách, ta pokémonní nostalgie – někdy v druháku na střední jsem si uvědomila, že zase sedím u Gold / Silver / Crystal (u kterých se mi líbilo střídání dne a noci podle skutečeného času v jakém hrajete, stejně jako den a noc ovlivňovala Pokémony – třeba evoluce Eevee) a že jsem najednou zabouchlá do Greena (Garyho) a dokonce jsem začala psát i fanfiction. Dodnes mi zelený čaj s jasmínem Greena připomene. Tu chuť jsem si spojila s vycházejícím sluncem a sevřeným žaludkem po dlouhých nocích beze spánku, hrající, kreslící, píšící. Ještě i ten obrázek někde vyhrabu.

DSC04003a
Vyhrabala, jen v této formě na pozadí úryvku z oné fanfiction. Někde budu mít zastrčený i originál, ale když vidím tu hlavu ve tvaru broskve, ani se mi ho nechce jít hledat. Jo, a je tam i ten Green! Nebo alespoň jeho pačesy. (Vím, že k originálu jsem měla ještě jednu kresbu – pohled zepředu, na jejich výrazy Fakt nevím, kam jsem to mohla strčit.)

To Animefest, ten mi vrátil všechny ty vzpomínky na Pokémony. (A už fakt ten článek brzo dokončím. Jen pro mě není úplně snadné vložit všechny ty zvláštní a intenzivní pocity do slov…) Pokémonů (i trenérů) jste tam mohli potkat fakt hodně. A někteří byli moc povedení!

Přiznám se, že nové generace (od čtvrté výše) už mě moc nebraly, takže třeba Black / White se mi vyhlo, i když jsem vnímala, jak z něj „pokémoňaři“ (?) byli nadšení. Ale pak, někdy když jsem byla ve třetáku nebo čtvrtáku, přišel boom – Pokemon GO. Nejdřív jsem myslela, že jde o další klasickou hru s novou generací, ale byla jsem brzy vyvedena z omylu, když najednou začali mluvit o Pokémonech i lidé, kteří by dříve ohrnovali nos, kdybych se o nich někde zmínila.

Mohly za to chytré telefony. Já měla tehdy ještě ten tlačítkový. Ano, někdy v roce 2013 jsem ještě pořád měla černobílý mrňavý displej a vyťukávala písmenka podle počtu zmáčknutí čísel. (Teď to nezní tak divně, ale v té době to mému okolí divné bylo.) Přiznám se, že mě ta věc s GO trochu mrzela, přišlo mi to strašně nefér – přece jen, já milovala ty fiktivní tvory odmalička a ostatní se za nimi teď honili, jako by si to měli zasloužit více než já. Ale asi i právě proto, že to shánělo všechny ovečky dohromady lépe než borderka, právě proto jsem si Pokemon GO nestáhla ani po pořízení smartphonu a nezkusila jsem si jej zahrát dodnes.

Teď, po Animefestu, jsem ale měla opravdu namále. Tolik mě to zase házelo zpátky do minulosti k těm japonským příšerkám, i když už se dávno na ten seriál dívám trochu jinak (je to prakticky o desetiletých dětech, které utíkají z domova, aby mohly provádět zvířecí zápasy se svěřenci, které odchytí v přírodě a uzamknuté je nosí na opasku v jakési malé kouličce), ale byla jsem zase uzemněna. Díky jednomu, při každé návštěvě velmi protivnému, zákazníkovi (připomínal mi mého učitele v autoškole, který mi každou jízdu vyhrožoval, že by mě nejraději mlátil rákoskou), který si u mě objednával jídlo stylem – mávnu prstem a ona nachystá, aniž by vzhlédl od telefonu. Když jsem čekala, až se uráčí zaplatit, konečně se na mě podíval. „Taky chytáte Pokémony?“ – „Ne.“ – „Ne?! Jak je to možné?! Každý hraje Pokémony! … Škoda.“

Pokémonní vlna nostalgie byla tedy přečkána bez úhony. Ale co až přijde ta další?! Stáhnu si zase Gameboy Advance Emulator? Začnu sledovat čtvrtou generaci anime? Nebo začnu chytat Pokémony na náměstí? Je pravda, že dneska už bych si skutečně nepřipadala tolik jako cvok. Fakt jsem narazila na příliš mnoho lidí, kteří se stali virtuálními lovci v ulicích.

everlasting__by_abigailbc-d6d3vge
Poochyeny, o kterých jsem psala výše. Jo, moje kresba, jen ty pózy jsou oficiální (to znamená, že je najdete na každý kartičce s tímto Pokémonem), takže vlastně ne úplně tak moje. Ale ne každý uměl tu zlatou shiny barvu vykreslit pěkně – často lidem padala do vyzvracené rezavozelené. Můj odstín zlaté byl perfektní! 😀

Původně tento nostalgický výkřik spadal pod můj (zatím nevydaný) červnový „jen tak“ článek, ale začalo to být až moc dlouhé, tak jsem to na vás tady vyplivla jen tak samotný. Navíc jsem doufala, že se mi ozvete ohledně názorů na Pokémon GO. Sem s nimi.

Reklamy

18 thoughts on “Vlna pokémonní nostalgie.

  1. To vstávání brzo ráno a natěšené čekání na Pokémony! Jo, to jsem u nás doma vedla taky. A sbírání těch kartiček! V naší třídě jsem to sbírání tak trošku odstartovala a byly o možná ty nejpokojnější časy. Kluci se o přestávkách nemlátili židlemi a holky přestaly žalovat učitelům každou blbost, kterou viděly, slyšely, nebo si ji alespoň myslely. A všichni jsme prostě stáli po velkých skupinkách v kroužcích kolem lavic a chlubili jsme se svými pokémony. Nikdo z nás vůbec netušil, jak se to hraje, takže jsme si vymýšleli vlastní karetní hry a nebo jsme zapojili více fantazie a „naživo“ jsme pořádali zápasy s imaginárními pokémony a celé to bylo jen o tom, jakého jsme si vlastně vylosovali. No muselo být opravdu vtipné pozorovat děti, jak naproti sobě stojí, dívají se na kartu před sebou a podle fantazie komentují všechny útoky svého šampiona.
    Dokonce si vzpomínám, že jsem sbírala i figurky a pokébally xD
    Když potom přišla éra Pokemon Go, tak jsem pohledem zabíjela každého, kdo kolem mě proběhl s mobilem před nosem. Taky se mi nelíbilo, že to hrají ti, kteří k tomu neměli nikdy žádný vztah. Ale takhle to mám u spousty věcí… nejradši bych lidem něco povolovala a zakazovala, podle toho, jaký vztah k té věci mají a podobně… tuhle svou vlastnost z celého srdce nenávidím, vždycky se cítím naprosto odporně, ale nemůžu si pomoct! 😀
    Pokémoni jsou už asi za mnou. Když už se ponořím do nostalgie, tak většinou mířím jinými směry… například ke Scooby Doo. Ale stejně to bylo skvělé období! Šíleně obdivuju, jak si na všechno tak dobře vzpomínáš! Třeba i na ta jména. To už se mi z hlavy muselo vytratit hodně dávno… 😀

    Liked by 1 osoba

    1. Joooo, hráli jsme si s těmi kartami tak nějak podobně! :’D I když jsme věděli, že jsou designované k nějaké hře s pravidly, nejlepší prostě bylo řvát na ně povely těch různých útoků jako v seriálu… :’D
      U nás ve škole zase pokémoni takový boom nebyli – to jsme měli jen soukromý hlouček těchto nadšenců, ale zato Beyblade! 😀 Věřím, že se to nevyhlo mnoha školám… kdy se z chodeb před třídama staly beybladové arény… a hrál fakt každý! 😀
      …většinou dělám trochu research ohledně těch jmen a tak. 😀 Ale jo, co se týče pokémonů, mám toho v hlavě ještě stále čerstvého víc, než bych chtěla přiznat… 😀

      To se mi líbí

  2. První, co mě napadlo, když jsem sem vlezla a viděla ten velký obrázek: „jééééé, poochyeny!!!“ Z těch pozdějších sérií (poněvadž víceméně uznávám první stopadesátku, pak možná ještě tu druhou, přibližně do těch prvních tří set pokémonů), jsem měla nejradši poochyenu (a vývojové stadium počítám též), nejradši bych si takovýho pokémona pořídila v reálu, což bohužel nejde.
    Ale ve hře, když jsem si vybírala mezi prvními třemi, jsem si v prvním dílu brala vždycky bulbasaura, poté cyndaquila, tyhle jsem měla nejradši a s těmi jsem i později hrála a měla je v základní sestavě. Ale v Emeraldu jsem šla do nejbližší trávy a vyhrabala tam poochyenu, kterou jsem pak nadále cvičila… Ale to hodně odbíhám. To bylo až po všech těch překrásných ránech a brzkých vstáváních… My si na pokémony hráli i skutečně, ne jenom s kartami, jak píše alienee… V podstatě šlo jen o to, že jsme se rozdělili do dvojic a ti, co byli zrovna pokémoni, se řízeně servali. 😀 😀

    Liked by 1 osoba

    1. Jsem fakt ráda, že jsi taky „poochyenářka“ ! 😀 Moc lidí (těch, se kterými jsem kdysi bývala na stejné pokémonní vlně) už tu třetí generaci moc nezná, protože se u nás už nevysílala. Já ji poznala jen díky hrám… a jsem na tom stejně s „uznáváním“ těch vyšších generací, jako ty.
      Já si vždycky vybírala ty ohnivé – přišli mi nejsilnější. 😀 Ale slabost jsem měla pro totodila a chikoritu… 😀 Ona ta poochyena zas tak speciální nebyla, ale stejně jsem si ji vždycky vytrénovala jako své nejlepší eso! 😀
      …řizeně servali 😀 😀 😀 už to tedy vidím, jaký ten seriál „o zvířecích zápasech“ měl vliv na děti! 😀

      To se mi líbí

      1. Speciální nebyla. Dlouho byla v podstatě k ničemu, když sis nedala tu práci ji vytrénovat opravdu pořádně. A spíš zabírala místo v celé sestavě. Řada pokémonů se trénovala lépe a byla užitečnější. Hůř na tom mohl být už snad jen Magicarp 😀 Stejně ji miluju.

        Já nevím, jestli za to můžou Pokémoni. Děti jsou děti. S kluky jsme si hráli na Power rangers, měli jsme rozdělené role, byly tam dvě holky, tak nám to akorát vyšlo. Pravda, tam jsme většinu času bojovali proti imaginárnímu zlu, ale když dorazil někdo, kdo s námi nepekl každý den, tak jsme si do té role dosadili jeho/je…
        To samé, když jsme si naopak jen s holkama hrály na čarodějky. Byly jsme tři a všechno, co přebývalo, byli démoni, který potřebujou nakopat prdel. A mohla bych jmenovat dál. 😀

        Liked by 1 osoba

        1. Náhodou, když se ti podařilo takového magicarpa vyvinout, pak byl skvělý…! 😀

          No, to mi povídej. 😀 Taky jsme si užily krušné časy s démony a podobným tvorstvem… třeba na škole v přírodě kvůli nám zrušili tuším diskotéku a všechny nás poslali spát, jak jsme všechny děcka děsili vyvoláváním duchů a bojem s démony. 😀

          To se mi líbí

  3. Jééé, jsem v článku, jsem slavná! :’DDDD
    Celá ta záležitost pokémonů šla tak nějak mimo mě. Nevím, proč, asi je to tím, že ani nikdo moc z mého okolí kamarádů tomu taky nepropadl. Zato z Pokemon GO jsem šílela řádně, ale ne tak, že bych sama běhala po ulicích a lovila pokémony… ale protože jsem běhala po ulicích za svým přítelem, který běhal a lovil pokémony. :’D To bylo hrozný, kdybych ho tam nechala a zašla si na kafe, ani by si to ho nevšiml. :’DDD Ale ráda jsem jim s ním dávala jména. 😀
    A ta tvoje kresbička je naprosto kouzelná. :3

    Liked by 1 osoba

    1. Jestli za slávu považuješ zmínku na mém skromném blogu… :’D
      Takže sis taky zažila určitou trenérskou zkušenost! 😀 I takoví v pokémonním světě byli… postavy, které jen doprovázely ty nadšence a s těmi tvory nechtěly mít nic do činění… 😀
      Děkuju! ♥ 🙂

      To se mi líbí

  4. Jakože já byla strašně maličká, když Pokémoni frčeli, ale vůbec mě to neminulo. Mám totiž starší bráchy, a když to vyhnalo ráno z postele i je, tak jsem se musela podívat, co tam dávají. No a překvapivě jsem se do toho zamilovala taky. 😀 Pamatuju si i doby, kdy k nám jezdíval bratranec na noc, protože televizi měli v ložnici rodičů a tam se nemohl brzo ráno dívat. Srandovní vzpomínky. Rozesmála jsem se u věty: „často jsem vstala příliš brzy, znovu na chvíli usnula a probudila se když epizoda končila“ Měla jsem to totiž kolikrát stejně. 😀

    A kartičky bych ještě někde určitě taky našla. Vím, že tady mám někde i album. Jo bylo to hezké. A když pak přišlo Pokemon GO, tak jsem byla trochu naštvaná na ty lidi, kteří o nich vůbec nic nevěděli a taky jsem si to na truc nestáhla, ale letos jsem si řekla, že si to zahraju. Už se o tom tak nemluví, tak mě to už až tak neštve. 😀

    Liked by 1 osoba

          1. Hele tak nic, mám už docela dlouho iPhone 5, který mi ještě funguje, tak mi připadá zbytečné si kupovat nový mobil a po stažení jsem zjistila, že na ten model to asi není přizpůsobené, protože dál už mě to nepustilo, takže mám teď ještě na nějakou dobu, než mi odejde, smůlu. 😀

            Liked by 1 osoba

  5. Ja som asi jediná, ktorá neprepadla trendu pokémonov. Celkovo som bola divné decko. Všetci sa okolo mňa hrali s pokémon kartami, a ja som sa tam hrala s barbie motýliou vílou alebo čítala knihy. Videla som pár dielov pokémonov, ale nikdy ma to nezaujalo. Tak isto hry ma nikdy nezaujali. Čím som bola staršia, tým viac nových generácii pokémonov pribúdalo, a mne sa to nepáčilo, lebo som v tom videla marketingový ťah, a to ma na tom odradzuje doteraz.[Caitlyn bola proste vždy divné decko, všímať si takých vecí a riešiť ich].
    Pokémon GO? Jeez, vydržalo to mesiac, a teraz to už nehrá nikto. GoGo o tom natočil nejaké videá, a odvtedy to je mŕtve. Aj PewDiePie o tom točil. Bol to proste trend, na ktorý si teraz už asi nikto nespomenie. Dobré na tej hre bolo to, že to donútilo deti ísť vonku, ale! Neviem, či si čítala rôzne správy, ale tá hra spôsobila veľa nešťastia. Jeden pár úplne zabudol na svoje novorodené dieťa, lebo boli príliš zamestnaní hraním pokémon Go. Alebo to že nejaký človek len tak zastal v strede premávky s autom, lebo chcel chytiť pokémona. Toto mi už v poriadku nepríde. Ale tá hra urobila prelom v hernom biznise, a dovolila nám hrať aj vonku. Bohužiaľ, prinieslo to so sebou aj veľa zlého.

    Liked by 1 osoba

    1. Byl to marketingový tah pro vývar, to je jasný. Ta možnost vymýšlet stále nové a nové příšerky a dělat s nimi kartičky a plyšáky a trička a kabely a obaly se šampony a už ani nevím, co všechno v té době s Pokémony bylo. A já se teda přiznám bez mučení, že jsem jako děcko o tyhle serepetičky žadonila. Ale v každé době je něco. Jenomže třeba takoví Pokémoni měli určitý příběh a vlastně to byl celý takový alternativní svět, ve kterém jsi mohla snít o čemkoliv, narozdíl od třeba prázdnoduchých Mimoních dnes…
      Jo, taky jsem četla články o podobných „nešťastných událostech“ nebo třeba o tom (GO vyšlo tuším v době opředené nejvíc teroristickými útoky), že se někde spawnuje legendární Pokémon jen proto, aby se tam všichni jak ovečky nahnali na porážku teroristy.
      Ale tyhle zprávy podle mě potřebují trochu kritického myšlení, zas bych nevěřila každému bulváru.

      To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s