Příspěvek holky se zahnisaným zubem.

Hahahaha. Nedalo mi to, musela jsem se takhle veřejně (písmenkově) zasmát, protože ten nadpis mi přišel fakt vtipný. Mně jo.

(Kdybyste se chtěli začít lekat, na úvodní fotce je jen jahodovo-mátové smoothie s kešu mlékem. Ne ten hnis. Než jsem přidala živost barvám, trochu to tak skutečně vypadalo.)

Přijde mi, jako by se roztrhl pytel s blogerkami s psychickými nemocemi. Nechci na nikoho ukazovat, nikdo z nich mě, myslím, ani nečte a vlastně já je přímo taky nesleduju, jen jsem zahlédla pár příspěvků nebo instagramů… ale často mi to přijde tak, jako by tu svou nemoc využívali jako výhodu. Jako magnet přitahující lidi, kteří by jim rozdávali energii. Takové to moderní upírství.

Ale přímo to neodsuzuju, jestli to tak zní; co s tou chorobou jiného mají dělat, když se často nedá, nebo jen těžce, léčit? Není jim dobře a tak přesně o tom píšou. To je každého věc. To vypovídání se může velmi pomoct. Snad je to i první, odvážný krok k léčbě.

Jenom to na mě pak působí tak, že přidávat fotky z kapačky je vlastně fajn a žádoucí. Každý den postnout svou zuboženou fotku ze špitálového lehátka a oběd o müsli tyčince. „Ty božatko male.“ (Teď nemyslím jen lidi s psychickými problémy.)

Protože fotka se zapíchlou jehlou v paži vzbudí lítost. Utěšování a snad pochopení. Fotka zubu obklopeného krvavým hnisem vzbudí odpor. „Proč něco tak hnusnýho dává na internet? Kdo to asi chtěl vidět?“ Ale ne, nemám potřebu fotit si tenhle výjev, natož jej zveřejňovat. Jen pak úplně nerozumím ani tomu zveřejňování svých fotek z nemocnice… působí to na mě jako násilný pokus o politování.

Jenomže zde je velmi tenká hranice mezi těmi, jež žádají pozornost a sápou se po energii druhých, bez skutečného záměru vyléčit se; a těmi, kteří se sdílí, neboť svou situaci skutečně řešit chtějí, kvůli sobě.

Ale to už odbočuju někam, kam úplně nechci. Nechci hejtovat, nikdo mě nenutí se na ty fotky dívat ani ty příspěvky číst. Jen si prostě promýšlejte, komu svou pozornost věnujete a co vlastně přikrmujete.

A tím mám na mysli i sebe. Vlastně ani teď nejsem schopna posoudit, do které z těch dvou skupin následující článek patří. Pořád tam mám totiž pomyslnou složku „Slova, která musí ven, i kdyby jen pro mě“ , do které sebe nejčastěji řadím, podle vlastního úsudku.


Úsměv, prosím.

Možná někdo postřehl, že když zřídkakdy zveřejním nějakou svoji fotku, nezubím se na ní. Vůbec to není proto, že bych se moc nesmála – většinou cením zuby furt. Ale na těch fotkách je schovávám…

zuby-divider

V půlce června mě rozbolel zub. Bohužel, to u mě není nic tak neobvyklého. Vlastně období, kdy žádný nebolí, jsou vzácná a vzdávám za ně vždy obrovské díky. Jako fakt – většinou se člověk začne modlit, až když mu hoří za zadelí, ale co se zubů týče, tam jsem velmi pozorná.

Moje zubařka je tak trochu… „retro,“  abych byla šetrná. Recenze na ni je lepší si raději nečíst (i když jsem se teď dívala a všechny ty hrůznosti jsou smazané, asi škodily reputaci…), ovšem návštěvník vidí (pocítí) svoje. A co teprve dlouholetý pacient. Paní zubařka nade mnou vždycky kroutí hlavou: „Vy máte ale hroznou kazivost zubů…“ už od malička, takže jsem to asi přijala prostě jako fakt, který ke mně patří. Stejně jako ten panický strach a svíravý pocit před její návštěvou. Nakažlivý po celé rodině.

Teprve když jsem jednoho dne narazila na ty recenze mi došlo, že možná kámen úrazu (či zubní kámen, zde konkrétně?) není v mé fascinující kazivosti zubů. Ano, dávalo by smysl, že je to dědičné. Zuby obou rodičů jsou… v tragickém stavu, nemůžu to říct mírněji. Taťka už asi ani žádný svoje nemá. Ale na druhou stranu – oba už po desetiletí docházejí k té samé zubařce. A předtím i taťkovi rodiče. A snad i jejich rodiče. A vůbec k té zubařce docházeli beztak všichni naši předci ještě za první světové, tak si můžete představit, co asi ty rozklepané ruce pamatují.

zuby-divider

Mám takový nepříjemný pocit, že kdykoliv se na někoho usměju, určitě by se mě nejraději zeptal: „Chodíš vůbec k zubaři?“ Nejsmutnější je, že bych odpověděla něco jako: „Asi tak dvacetkrát do roka.“ … Nejspíš je to vsugerovaný pocit. Nejspíš takový, jaký mám já ze sebe.

Poprvé se mi vepředu ulomil zub ještě v době, kdy jsem lítala celé dny po venku s borderou Abby. Velmi živě mám v hlavě vzpomínku, kdy jsem byla na dlouhé procházce podél řeky Opavice a najednou na mě promluvil kluk. Pochválil mi psa a dal se do chůze se mnou. Jako třináctiletá jsem z toho byla mimo, nervózní a zároveň nadšená.

Bez názvu-2a
Abych byla i trochu explicitní.

Povídali jsme si a nakonec ze mě vyloudil úsměv. V tu chvíli se tak zadíval a ukázal si na pusu: „Máš tady něco, mezi zuby.“ Okamžitě jsem se odvrátila, odbyla ho a spěchala pryč. Díru, ty hňupe. Neudělal nic špatného. Jen jsem se prostě za sebe strašně styděla a nedokázala to unést.

Už nevím, jak přesně se to první ulomení stalo, jen jaké trauma mi to přinášelo po celé ty roky až… až dosud. Snad jen jednou se zubařce podařil namíchat stejný odstín plomby, který seděl. Po zbytek času jsem buď měla místo vrchního předního zubu zářivě bílou hmotu, která vypadala, jako bych si tam jen nalepila žvýkačku jako výplň, nebo tmavě žlutou, která působila jako polorozpadlý zkažený zub. (Jako třeba teď.)

zuby-divider

Asi by tento článek nebral konců, kdybych se měla vyzpovídat ze všech zákroků. Ještě se ale zmíním o extrakci zubu. Je to jedna z nejhorších věcí, jakou jsem kdy zažila. Dvakrát. A i když mě všichni před tím trháním utěšovali, že fakt ucítím leda tak tu injekci a zbytek už bolet nebude; a i když jsem tomu uvěřila a bála se injekce a ze zbytku byla v klidu – bylo to přesně naopak. Nevím, jestli má zubařka používá nějaké zaprášené prošlé umrtvovací lektvary, nebo jsem já divná a potřebuju prostě koňskou dávku – ale nezabralo mi to a všechno to páčení a lámání a klácení jsem cítila v plné parádě. V obou případech. Teprve když jsem dojela domů, lehce se mi rozbrněl ret, jako jakýsi projev  proběhlého umrtvení.

Na druhou stranu je pravda, že nikdy nic neplatím. Vím, že se o zubech říká, jaké se za ně nechávají částky, ale mně všechno údajně hradí pojišťovna. Tak mi to vždycky zubařka tvrdila. Ale do určité míry – oprava jednoho zubu je hrazena jen jednou za rok. To znamená, že pokud mě zase rozbolí ten samý zub, který mi před pár týdny vyplombovala – nemám nárok. Tak to vždycky říkala: „Nemáte nárok.“ A já teda šla domů a jedla dalších několik měsíců prášky proti bolesti, protože nemám nárok na zdravý zub.

Asi si řeknete, že jsem blbá. Ale já neznám žádný jiný přístup, nikdy jsem nebyla u žádné jiné zubařky co jen jsem na světě, nevěděla jsem, že je to o penězích. Myslela jsem, že jsem prostě odsouzena k bolesti a prostě nemám nárok. Uvěřila jsem tomu.

Teprve když jsem se dala dohromady s přítelem, který vypozoroval, že je to s tou zubařkou celé nějaké divné, jsem poznala, že to není tak, že by každý neměl nárok a jen měl štěstí, že nemá obdivuhodnou kazivost zubů. A ještě další dlouhé roky mi to přišlo neuvěřitelné.

A taky děsivé. Když jsem začala číst na ni ty recenze, byly plné desítek názorů ve stylu: „Když jsem konečně přešla k jinému zubaři, našel mi pusu plnou špatně ošetřených zubů, plnou kazů a všechno mi to musel opravovat.“ Představa, že někde konečně přejdu a budu prožívat všechny ty zákroky znovu a mít překopávanou celou pusu, byla tak děsivá. Snad můžu i říct, že zubaři jsou jeden z mých nejhorších strachů. A tohle bylo… prostě strašně děsivé.

A nevěděla jsem, že to jde i jinak. Nebát se jich. Ty, jež mi tvrdili, že se zubařů nebojí, jsem brala trochu za blázny. Jak jen je tohle možné, nebát se jich?

zuby-divider

Od nového roku jsem až někdy do dubna dojížděla za zubařkou co dva týdny. (Nutno dodat, že to mám hodinu cesty, takže dvě hodiny denně zabité jen v MHD.) Jeden ze zubů mě rozbolel tím ukrutným způsobem pulzující bolesti, která mi nebyla cizí. Ona mi jej vyvrtala uprostřed, aby dýchal, a pak jej průběžně vyplachovala a nakonec kanálek uzavřela. Už jsem to dříve zažila, tehdy se ten zub nepodařilo zachránit a nechala mi jej otevřený „na dožití“ , jak tomu říká. (A po „dožití“ se musely páčit ven zkažený kořeny.) Tentokrát zachránit ale „šel“ .

Jenomže se, ani ne po třech měsících, teď ozval znovu. Opět nevím, jestli je to mým zdravím, nebo její úchvatnou zručností. (Na internetu jsem se totiž dočetla, že otevřený by se neměl ten zub nechávat dlouho, aby se do něj nezanesly zbytečné bakterie; na druhou stranu, ne vždy se dá věřit tomu, co je na internetu.) Jako naschvál se mi nedařilo zubařce dva týdny dovolat a už jsem byla zoufalá. Oteklá a nadopovaná prášky, které tak nerada beru (jen v krajní nouzi).

Asi se to tak mělo stát. Abych konečně sebrala tu odvahu, kterou jsem měla mít už dávno.

Začala jsem obvolávat všechny možné zubaře, dost vybíravě podle recenzí, protože jsem nechtěla riskovat skok z bláta do louže, když už jsem se odhodlala. Soulless, bydlící poblíž, mi doporučila skvělého zubaře, kterého jsem měla kousek od domu a na kterého byly recenze ve stylu: „U něj jsem se konečně přestala bát zubařů!“ Ten jediný ze všech mnou obvolaných nabíral nové lidi, jen až od příštího roku.

Byla jsem na sebe opravdu moc hrdá, že jsem se konečně odhodlala a domluvila si přechod k někomu jinému. I když mě to stálo spoustu, spoustu sebepřemlouvání.

Jenomže já potřebovala pomoc hned.

zuby-divider

Třetí týden se mi konečně podařilo dovolat se zubařce. Bylo pondělí (25.6.) a domluvila mě na středu. Myslela jsem, že to vydržím. Ale nevydržela.

V úterý jsem se k ní vydala neohlášeně na sedm ráno, kdy mají chodit akutní pacienti. Sestra mi ještě vynadala, že když jsem to nevydržela do zítřka, že holt budu muset čekat. Tak jsem zatlačovala slzy a hodinu čekala, než mě pustí dovnitř, i když pacienty žádné neměla už po půlhodině. Znovu mi ten zub otevřela a poslala mě pryč s tím, že kdyby to do zítra bolelo, mám teda přijet. V tu chvíli jsem ještě nevěděla, že to byla jen zdvořilostní poznámka, řečnický obrat, který musela použít.

Šla jsem do práce. Taktak jsem to stihla, kvůli té době strávené v čekárně. Do pár hodin od vyvrtání měla přijít úleva. Ale nepřišla. Hnis kolem zubu mi pořád rostl a tvář už jsem měla tak nateklou, že jsem sotva mohla mluvit. Bolest se stupňovala.

Rozbrečela jsem se uprostřed směny. Asi podruhé v životě a stejně tak se teď můžu málem propadnout studem do země, i když vím, že v tu chvíli mi bylo fakt příšerně. (Poprvé to bylo když na mě jeden kluk – bývalý spolužák – hodil hamburger, že je studený. Mimochodem přišel s ním až po deseti minutách, co jsem mu ho dala. A je to tak trochu feťák. Ale stejně mě to nějak dostalo, že z počátečního „čaaau,“ jsem dostala akorát tak hambáčem.)

Vlastně už od rána jsem chodila brečet na záchod. Vždycky, jako že se jdu vyčůrat, když to bolelo nejhůř, ale vlastně jsem tam seděla na míse a brečela. Utřela slzy a šla dál obsluhovat. A lidi na mě byli protivní, protože jsem byla protivná já na ně. Sotva jsem otevřela pusu, natož abych pronášela zbytečná slova navíc. Jenomže lidi jsou rádi, když s nimi jakože konverzujete. A když se vám do toho úplně nechce, jste protivná baba která tu práci nemá dělat, když ji nebaví, přece.

Kolem půl jedné, kdy bylo na obědech nejvíce lidí, prakticky plno, to bylo nejhorší. Šéfka mi laskavě donesla nějakou kroupovou polívku, že to vůbec kousat nemusím. Bylo to fakt roztomilé gesto, nejedla jsem ten den nic, ale na hlad jsem neměla ani pomyšlení. S pusou dvojnásobnou, jako bych si tam schovávala zásoby zrní na večer (ale byly to zásoby něčeho jiného) jsem chtěla polívku ochutnat, ale nezvládla jsem si tu lžičku ani dát do pusy. A tak jsem zaměstnavateli řekla, že musím na pohotovost.

Víte, zubní pohotovosti se tady vyhýbá každý jako čert kříži. Od mamky mám už od nepamatuju zažité, že o nich říká „hrdlořezci“ , Soulless mi potvrdila, že na pohotovost v Ostravě jedině, když se chceš rozloučit se životem, stejně pak od přítele mamka mi řekla, že je to tam plný řezníků, kteří pusu ještě víc rozporcují. Recenze na internetu jsem si raději ani nečetla, když jsem viděla, že více než polovina lidí hodnotila nejmenším možným počtem hvězdiček. Ale co mi v tu chvíli zbývalo? Bylo mi na umření.

Šéfík mi okamžitě nabízel, že mě tam hodí. Z části asi i proto, že moc rád jezdí ve svém novém Bavoru. Nejdřív jsem ho slušně odmítla, ale on nade mnou stejně zavrtěl hlavou, jako že nemám odporovat a nasedat. Tak jsem tedy nasedla, chladila jsem si cestou zub tím prvním, co jsem doma ráno popadla – zamraženým medvědím česnekem – a pořádně mu jeho milovanou X3 zasmradila. Nic ale neřekl.

Na pohotovosti mě ale nevzali. Měli otevřeno až od šesti večer. Nevzali mě ani v nemocnici. Ani žádný soukromý lékař mě akutně nechtěl vzít.

Byla jsem zoufalá. Copak když potřebujete nutně pomoct, musíte čekat až do určité hodiny?

„Víte, myslela jsem, že pohotovost je tady od toho. Když vás něco akutně bolí, spěcháte tam. Že jsou jako v pohotovosti. Pořád.“ Říkala jsem druhý den zubařce. „Ne, jsou tam jednom od šesti večer do šesti ráno. Kdo by to asi zaplatil?“ odbyla mě sestra. Ráda mě často odbíjí.

Ten den mě zaměstnavatel dovezl domů, kde jsem měla čekat přes čtyři hodiny, než lékaři dorazí večer na směnu. Nevěděla jsem, co mám dělat. Bolest mi nedovolovala dělat cokoliv. Asi je to otravné pořád psát, ale dvě hodiny v kuse jsem probrečela. Ne, že by to pomáhalo, spíš naopak. Ale byla to jediná činnost, kterou jsem s tou bolestí zvládla skloubit.

Když Miňa přijel kolem půl páté z práce, jak mě viděl, začal hned obvolávat všechna možná místa, která už jsem dřív zkoušela já. Opět marně. Stejně jako já nechápavě kroutil hlavou nad tím, co má člověk v takové situaci dělat, když potřebuje pomoc hned.

Nakonec mi jeho mamka poradila, ať se na pohotovost vykašlu, že by mi stejně jen hnis vyřízli a poslali mě k mojí zubařce. A tak jsem si hnis odoperovala sama. A okamžitě mi bylo lépe, až neskutečně. Štvalo mě, že jsem to neudělala už dávno, ale to by mě bylo nedonutilo konečně zavolat jinému zubaři a přejít tam…

Druhý den jsem jela k té svojí zubařce a popsala jí celou situaci předešlého dne. Jenom se na zub podívala, zkontrolovala svůj počin a se slovy: „Vyvrtala jsem to správně.“ mě poslala domů. Byla jsem objednaná zase za dva týdny, nebyla připravená na to, že po jejích slovech „kdyby to bolelo, přijeďte,“ opravdu přijedu. Začínala jí dovolená. Nejspíš se tím nechtěla zrovna zabývat.

Zatím to nebolí, ale pořád jsem odsouzená k mixování potravin, neboť kousání nepřipadá v úvahu. A alespoň už vím, že když se zase objeví hnis okupující dáseň, mám si jej vytlačit sama. Alespoň zubařka mi to poradila. „Četla jsem, že by se to nemělo…“ – „Nesmíte věřit všemu, co se dočtete na internetu.“ Takže vám věřit můžu, paní zubařko?

zuby-divider

Nechci lítost. Nechci si stěžovat. Chci se jen vypsat.

Protože často zapomínám. Teď jsem si to zase uvědomila, jako už mnohokrát.

Tolikrát jsem našlápla blbě a nemohla běhat, ale do té doby jsem své zdraví brala jako svou součást a samozřejmost. Tolikrát jsem měla zalehlé uši, ale teprve když to pocítím, jsem vděčná za ty časy, kdy slyším. A díky tomu, že zde mám článek o tom Tichu, díky tomu si vzpomenu a jsem zase šťastná. Jen tak, z bytí, že vidím, slyším, dýchám, necítím bolest.

A to je prostě třeba si připomínat. Zas a znovu. Ať to nespadne do složky „samozřejmost“ . Protože to samozřejmé není.

Taky jsem se možná chtěla podělit o tu absurditu, kdy se mimo ordinační hodiny na pohotovosti k pomoci nedostanete. Alespoň ne v Ostravě.

Většinou se snažím psát líbivé články. Ale tenhle pochybuju, že se líbil. Neměl se líbit. Mně se celá ta epizoda nelíbila. Bohužel jí ještě není konec..

Tak snad jen poděkujte svému tělu, pokud vás zrovna nebolí. A uvědomte si kouzlo toho okamžiku. Opravdu je to kouzelný.

Reklamy

6 thoughts on “Příspěvek holky se zahnisaným zubem.

  1. Nemám přímo svou vlastní zkušenost, jen předávám, co vím od okolí (moje mamka a pak celý zástup ženských z bývalé práce). Možná by nebylo od věci zkusit se místo k běžnému zubaři objednat k dentálnímu hygienistovi. Moje bývalá vedoucí měla zuby v příšerném stavu, jako fakt, od dětství nebyla u zubaře, protože se bála. Nakonec se odhodlala, opravili a zaplombovali, co se dalo, ale zubní kámen a neustále nějaký bolavý zub ji trápil dál.
    Zašla k hygienistce, která ti sice kaz vrtat nebude (nejspíš), ale zato tě jednak zbaví zubního kamene, dá ti zuby do pořádku tak, aby ti přišly hezké a nestyděla ses za ně a ještě tě naučí, jak o ně doopravdy správně pečovat. Nejspíš vyfásneš celý arzenál propriet na zuby a nehradí to pojišťovna, ale ještě jsem neviděla nikoho, komu by to s problematickými zuby nepomohlo. Možná si zkus něco pogooglit a načíst, jestli by tě to zaujalo.

    Liked by 1 osoba

  2. Kámo, ty jsi tele. Já vím, že ty s tou dámou (která má svůj titul snad díky výhře v pokeru) soupeříš už dlouho. Tohle je fakt brutálně přes čáru a akorát tě to traumatizuje. Sbal si „svých pár švestek“ a běž o dům dál. Fakt. Existují i lepší zubaři (sice komunikaci kolikrát nezvládají), ale se sestřičkami se dá mluvit + je tam taková ta maličkost – opravdová lékařská péče. Možná si vybavuješ, že i já si zažila krušné chvilky se zubaři.. měla jsem odhalený zub, čistila mi zubní kanálek stylem: vyčistím ti to, zacpu ti to, což ti jen tak mimochodem vyletí při prvním kousnutí, kousej jen na polovině úst a přijď za dva měsíce. A furt to šlo dokola. Přišla jsem k jiné, zub opravila, x-krát jsem dostala brutální sodu za kvalitu čištění a zub + i ty ostatní byly opraveny. A je mi dobře. Investují do sebe, co se dá dávají na pojišťovnu, ale prostě se na to podílíš. Mimochodem, ještě je to levné, když si porovnáš sumy v zahraničí. Ale stojí to za to. Fakt. Vzdej to u ní, vím, že ty koule na to máš a běž pryč. Klidně k té mé (je tam dentální hygienistka). Hygienistka by ti určitě pomohla, ale ty potřebuješ tuto razantní změnu. Vše se dá ještě napravit. Vše se dá naučit. Možná ti pomůže to, jakmile odejdeš, tak ona si vydělá o něco méně 🙂 (je to ta klasická situace „nevadí, že mi umřela koza, ale hlavně, že sousedovi pošly dvě). Ozvi se, pobavíme se o tom.

    Liked by 1 osoba

    1. Teda, ale čekala jsem, že vystoupíš spíš jako Vetřelec nebo možná ten Sebby… 😀 Odkud přišel Freddy? 😀 😀
      Každopádně díky. 🙂 Vím, že ty sis procházela taky podobným. Vlastně jsi s tím kanálkem i dokonale popsala můj příklad… asi chodili do stejný školy. 😀 Ta tvoje bere, jo? Ale tím bych stejně nevyřešila tu dálku, možná bych dojížděla ještě déle než do Vratimova.

      To se mi líbí

  3. Proboha živého, tohle je opravu absurdní. A já taky celý život žila v domnění, že pohotovost je tu od toho, aby člověku pomohla, když to potřebuje fakt akutně, když nemůže kvůli ordinačním hodinám k vlastnímu zubaři. A ne, aby i pohotovost měla i vlastní ordinační hodiny. 😀 Bože, to je fakt padlý na hlavu.
    Určitě přejdi k jinému zubaři, tahle dáma je asi pěkné kvítko. To ti za to nestojí.
    Přeju hodně síly k dokončení téhle kapitoly. Snad se zoubek umoudří.

    Liked by 1 osoba

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s