Přijde mi fajn, jak líbivě se tyto články pojmenovávají. Geniální mi přijde „Coffee talk“ od Natt. Podobný námět pak měla i Veja s „Tea time“ . A já už velice dlouho přemýšlela, jak bych to svoje vypovídávání bez konkrétního jednoho tématu pojmenovala já…

Byla bych přišla s něčím ještě originálnějším, něco jako: „a Moment for Tiramisu!“ , ale už jen ten koncept by byl prostě okopírovaný. Pak jsem taky přemýšlela nad „Keijiho“ . Toho jsem se dlouho držela, Keijiho dýňové latté, Keijiho radosti, měla jsem nachystané i Keijiho pořizování, když jsem si nakoupila spoustu knih a pěkných washi pásek, se kterými jsem cítila potřebu se sdílet… ale u toho mi to „Keijiho“ zaznělo tak strašně blbě, že jsem ten článek ani nenapsala.

A ať jsem si lámala hlavu, jak jsem chtěla, nedokázala jsem přijít na žádný originální název, jak nazvat své články psané bez rozmyslu.

Už dlouho jsem nenapsala článek jen tak,“ znělo mi v hlavě jako první věta článku pokaždé, když jsem se nad jeho psaním rozmýšlela.

A konečně mi došlo, že to prostě nemusím nějak originálně nazývat, abych byla kůl. Chápete, ne ten v plotě. I když jednoho dne bych třeba byla ráda jedním z kůlů v Plotu. To nakladatelství je moje oblíbené.


DSC03526c

Dlouhou dobu jsem tohle nemusela řešit, byť mi ta otázka pojmenovávání vířila v hlavě. Kdykoliv jsem si totiž sedla a „psala jen tak“ , tak se každý z jednotlivých bodů protáhl víc, než jsem zamýšlela, a vytvořil samostatný článek.

A ani tentokrát to úplně nevyšlo – místo „jen tak“ tu máme prostě ničím neoriginální shrnutí měsíce, které píše často prostě strašně moc lidí. Já to zatím neudělala. Tak je tady, no. A přiznám se, že jsem zase bojovala s touhou každou věc prostě rozvést každou zvlášť ve vlastním příspěvku… ale já holt ty krátké psát neumím.

DSC03549c

Květny mám ráda. (Dá se to takto ve větě vůbec použít?)

A ano, je to z většiny kvůli počasí. Nebudu si nalhávat, že mě neovlivňuje, i když bych převelice chtěla mít tu energickou a skotačivou náladu i při šedých dnech listopadu, podněcuje ji ve mně hlavně;
když se venku rozvoní šeříky a divoké byliny po čerstvém dešti;
když sleduju třešňové květy koupající se v oranžové ze zapadajícího slunce;
když je modrá obloha vystlaná měkce působícími polštářky mraků;
když se můžu jít večer projít se psem v tričku a cuklích.
Za to všechno vděčím počasí.

(a pravda, tento rok už některé jmenované přírodní prvky přinesl nezvykle letní duben)

A příchod května proto vždycky očekávám dychtivě. Tak dychtivě, že si ještě při mrazivých dnech dopředu kupuju vstupenky na různé události a hlásím se na všemožné akce. Pak je toho na mě, pravda, trochu moc, ale nakonec jsem ráda za každý z těch zážitků.

DSC03645c


Agility

img_20180522_210815_320Hned po skvělém Blaviconu, mém prvním navštíveném „conu“ vůbec, jsem nasedla po ne příliš aktivní zimě na agilitní vlnu. Na tréninky jsem, pravda, chodila pomálu, zato jsem využila všech svátků a víkendů k závodům. Třebky, Katmaj, Kaňky, Třebky. Naše úspěšnost byla zřetelně klesající a tak zatím nejsem přihlášená na žádné další závody (kromě našich klubových v září). Moc ráda bych se dostala na více tréninků než dosud, ale vždycky je to souboj. Je dán určitý čas, ve který se můžeme začít zapisovat do tabulek s tréninky, ale do dvou minut bývá všechno plné. Takže pokud zrovna nemáte čas v danou hodinu, nebo zapomenete a podíváte se až druhý den, budete rádi i za jeden trénink v měsíci. I na ten červen, a to jsem přišla asi deset minut po odstartování „lovu“ , se mi podařily odchytit jen dva. No, co už, často se v ten den někteří odhlašují… problém je ten, že ten den už se mi většinou tak narychlo plány měnit nechce.

drink2Tak na sportování se psy!

agility-transp


Fitness

Přes zimu jsem výrazně zpuchla a zlenivěla. Šlo to ruku v ruce s různými událostmi a to hlavně těmi zdravotními, načež bez pohybu a na pečivu jsem byla vysáta z veškeré energie. A bez energie je těžké začít ji vydávat, aby se generovala. Začarovaný kruh.

Ovšem jednoho dne jsem to prolomila. Potřebovala jsem určitý kopanec, pravda, ale z mého již tolik měsíců pronášeného: „už bych fakt měla začít,“ se stal skutek.

Scházím se s Jill. Každé druhé ráno. Chvílemi ji fakt nesnáším, ale díky ní se cítím pak celé dny prostě dobře a jsem na sebe i trochu hrdá, že její trýznění přežiju. Už minulý rok jsme se seznámily (a tady myslím pořád schůzky ve stylu Jillian Michaelis na videu na obrazovce 😀), shodou okolností (?) také v květnu, a byla jsem z ní nadšená. Teď už je ta počáteční radost pryč, byť vím, že Jill praktiky fungují. Hlavně jsem se díky ní ale zbavila té únavy a ironicky, čím víc se hýbu, tím víc energie mám. Na psaní, na tvorbu, do žití.

A zase do sebe cpu více zeleniny než byste narvali do morčete, a zase mi chutná. Měla jsem strach, že po všech těch dnech na hamburgerech a KFC a – bohužel – čínských polívkách mi všechna ta sůl a tuk bude chybět, ale kupodivu jich mám prostě už dost. Nemám na to ani chuť, přijde mi to odpudivé a moc ráda bych si tenhle stav ještě dlouho udržela. A i to bude ten zdroj energie. Protože z nudlové polévky – byť jsem si je šperkovala k dokonalosti po vietnamské předloze – moc živin nebude.

drink2Tak na Jill a zeleninu!

 

veggies-transp


Gwint

V týdnu mezi závody a anime conem nás čekal ještě pravidelný sraz fanoušků zaklínače. Tuším, že každý šestý sraz (který je každou sudou středu) se koná v klubovnách Gwint Klubu turnaj, jehož vítěz si odnese nejen medaili vítěze klubovny a skvělý pocit z výhry, ale většinou i nějaké věcné ceny. (Na náš první zúčastněný turnaj byl v odměně meč – jako fakt meč, neboť členem ostravské klubovny je i cosplayer Geralta Gruse, který je zároveň i skutečným kovářem – a na druhém turnaji pak různé předměty s herními potisky od Xzonu, také od člena naší klubovny.)dav

Mám ty turnaje fakt ráda, i když je to napětí o nervy, probojovat se všemi frakcemi taky není úplně snadné, přestože fér (ale vůbec neumím hrát za Skellige), často zůstáváme v Bilbově noře dlouho do noci a v zápalu zápasů vypijeme hodně medoviny, ale přesto… přesto si ten večer připadám jako přenesena do krčmy v Zaklínači, při jejich zábavě, v jejich době, v jejich světě.

Miňa teda zatím vždycky prohrál už v prvních zápasech, přisuzuju to jeho nedostatku štěstí se jmény, neboť poprvé si vylosoval Cracha an Craite (a pak říkal, že „krachoval“ :D) a podruhé hrál za postavu Janka, a… no, hrál prostě jak Janek. Mně se poprvé jako Geraltovi dařilo jen o trochu lépe než Miňovi, a v tuto květnovou středu bych se byla jako Olgierd von Everec probojovala do finálových soubojů, vyhrát alespoň ještě jeden. Nevadí, jinak gwint prakticky moc netrénujem, já většinou nehraju ani na srazech, jen na těch turnajích se plně zapojím, takže na výkony bez tréninku si myslím, že je to ucházející. 🙂

A jsem fakt ráda, že tehdy – ačkoliv jsem z toho byla pěkně vyděšená – jsme se rozhodli do Gwint Klubu zajít a přidat se k jejich stolu. Je to zábava mezi moc fajn lidmi. 🙂

drink2Tedy, na zaklínačskou komunitu!

gwint-transp


Animefest

Hned o víkendu po gwintovém turnaji nadcházel con, na který jsem se opravdu moc těšila. Těšila jsem se na něj více než na Blavicon. Anime je mi přece jen bližší po mnohem delší dobu, než svět Sapkowského. Navíc jsem se měla vidět s kamarádkou, která bydlí dál a nemáme moc šancí se vídat…

…ale nakonec nic nevyšlo podle plánu a celý animefest byla jedna velká spontánní akce. Byť naplánovaná měsíce dopředu, v ten den se stala spontánně.

Mohla jsem totiž ještě účast zrušit, když mi kamarádka v den konání oznámila, že tam jít nemůžeme (z vážných důvodů), mohla jsem ještě rychle lístek prodat, byť pod cenou, ale ušetřila bych se mnoha stresových situací, promarněných hodin a zoufalých pocitů…

…no, ale já jela. Sama.

Ale na to už vám chystám taky vyprávění, které by se sem asi nevešlo.

drink2Tak… na anime?

japan-transp


Rainbow Run

Po Animefestu jsem měla týden na vzpamatování se, než další sobotu proběhl Rainbow Run. Vskutku, jediný květnový víkend jsem neměla volný a výjimečně mi to nevadilo, byť jiné měsíce potřebuju alespoň jeden, který se můžu proválet doma, u knihy, u seriálů, u her, s foťákem nebo prostě čímkoliv, co nezahrnuje sociální aktivity. Ale květen je jiný. To už jsem psala.

Vlastně jsme se na tu akci vůbec netěšily. Přihlásily jsme se někdy ještě za sněžných dnů s tím, že přece musíme mít nějakou akci zabookovanou dopředu, abychom vůbec někde spolu s kamarádkama vyrazily. Pár dní před konáním však projíždíme program a zjišťujeme… že tam vlastně není nic moc, na co se těšit. Zmrtvýchvstalý Leoš, pokoušející se zpívat/rapovat/nebo-co-to-dělá své staré songy? Dara Rollins, od které jsme znaly snad jen jednoho starého hitu? Pět kilometrů upoceného běhu skrz železné vysoké pece Vítkovic a barevný prášek v nose, v puse, v očích a na plicích? Slza… možná ta Slza, ti se dali. A pak večerní DJ Lowa, který prošel hitovky snad od základky až po dnešní dobu a my si u toho natáhly snad všechny svaly, co ještě z „běhu“ nebyly…img_20180526_194625_059

Ale nakonec si myslím, že to bylo fakt fajn. Bylo horko, way too hot, ale díky tomu na nás barvy držely – a mimo jiné tvořily díky potu pipiny v záhybu u loktů a zaschlé barevné knírky pod nosem – a celý den působil tak nějak příjemněji, než minulý rok, kdy bylo zataženo a hrozná zima a my vyfasovaly Rainbow Run tílka, které jsme si nakonec musely natáhnout přes mikiny.

Běh jsme trochu ošmelily, musím přiznat, neboť bylo – jak jsem říkala – way too hot, a tak jsme v určitém bodě podlezly pásku a určitý úsek trasy si zkrátily. Hanba nám.

Na vynahrazení těch kilometrů jsme pak ale večer po setmění na hudbu od DJ vytančily své duše na mnoho let dopředu, netuším jak dlouho, ale vsadila bych se, že ty dvě hodiny určitě. Nepřetržitě, v kuse. Tančily jsme na Wannabe a Macarenu a vůbec snad všechno, co vás jen napadne, všechno si zpívaly a na všechno našly svůj styl… a vlastně bych nás vůbec nechtěla vidět cizíma očima, ale nevěděly jsme o světě a jen si užívaly a bylo to boží. (Hodně lidí, když padla tma, pak „jelo bomby“ na ty hitovky s námi, až to u některých byl opravdu podivný druh tance, v jednu chvíli si pamatuju, že jsem se mrkla po holce tančící za námi, která zuřivě máchala rukama, nohama, hlavou a vlasy a vším, co měla, snad jako v nějakém záchvatu, a když jsem chtěla říct kamarádkám, „koukejte, ta jede!“ , při pohledu na ně a na sebe jsem zjistila, že děláme úplně to stejné. 😀)vlasy

Po příjezdu domů už po přelomu soboty a neděle jsem padla. Měla jsem se ještě umýt od barev, ale jakmile jsem se zhroutila po tom nepřetržitém tanci, už jsem se nemohla pohnout. Když jsem pak po ranní sprše viděla, jaké všechny odstíny barev ze mě tečou, měla jsem se toho zbavit hned. A rudou za nehty jsem nosila ještě mnoho dní.

drink2Tak na barvy a charitativní akce!

rainbow-transp


Senoseče

Ty byly taky důležitou součástí mých chvil před koncem května. Myšlenky se mi pořád stáčely k srnčatům v trávě, protože když jsem je poprvé spatřila na fotkách, jejich roztomilost mi učarovala. Vlastně jsem nikdy netoužila po tom, nějaké spatřit, byť Bambi byl jeden z mých nejoblíbenějších animáků dětství – ty velké vykulené oči jsem si se skutečnými mláďaty nespojila.

A když na fotkách z FB stáli myslivečtí chlapi a v trsu trávy drželi to poddajné, nehybné pískle, rozplynula jsem se. Jako prostě… rozplynula.

Což byl jeden z těch mnoha důvodů, proč jsme vyráželi na louky znovu a znovu, oficiálně pomáhat a přitom tajně doufat, že budu mít možnost to zvířátko alespoň spatřit… ale lpěla jsem na tom moc a tak se to nevyplnilo. Doufám jen tedy, že jsme alespoň napomohli tomu, aby se některá z těchto až neskutečně rozkošných zvířat zachránila.

Podrobněji jsem se o senosečích vypsala v samostatném příspěvku.

drink2 Na nezákonnou roztomilost!

srnce-done


Hotel pro psy

Minulý rok jsme v létě vyrazili na týden do Tater.

Nejsem příliš teplomilný tvor, byť si tento rok příchod léta nějak nezvykle užívám (nejspíš po té protáhlé zimě), nelákají mě písčité pláže s mořem o pětadvaceti stupních, nevábí mě těžký vzduch tančící nad zemi.

Když ve městě začne stoupat vzduch k teplotě těla (a vlastně ani nemusí tak vysoko), raději odjedu jinam, tam, kde je chladněji.

A hory mě vždycky volaly.

Tento rok jsem doufala, věřila, modlila se, ať nám vyjde Norsko. Jedna z destinací, po kterých už dlouho dychtím. Mělo vyjít! Ale nenašetřili jsme dost. A tak jsme trochu sklonili od nároků, byť horského prostředí jsem nebyla ochotna se vzdát.

Takže v červenci jedeme na týden do Alp.

Proč to zmiňuju – minulý rok si po tuším dvou dnech tůr Akinka sedřela polštářky na všech tlapkách a nebyla už schopna moc chodit. Zbylé dny jsem ji jen přenášela přes štěrkovou příjezdovku u penzionu na trávník a procházeli jsme se s kulhavcem jen na vyvenčení po parku, načež jsme ji nechávali odpočívat v pokoji (to zní hrozně) a vyráželi bez ní. Opravdu zbytek dní prospala a regenerovala se, ale mně to bylo líto. Říkala jsem si, jestli by jí v tomto případě pomohly ty botičky pro psy? A měla by v nich takovou citlivost udržet se na kolikrát náročných tatranských stezkách pouze z balvanů?

Částečně i proto jsme se rozhodli, že tento rok ji s sebou nebudeme brát. V Alpách jsou navíc i náročnější výstupy s žebříky, a byť její záchranářská sestra Annie takové věci dokáže, Akina na to výcvik nemá.

I když pravda, já se úplně nadšeně k tomuto názoru nepřiklaňovala.

Protože je dost specifická, v některých situacích nepředvídatelná až reaktivní, asi by mi nedalo spát dát ji na týden na hlídání někomu známému. Takže jsme se rozhodli najít nějaký vhodný psí hotel. Bez zaváhání jsem byla jako první ochotna přistoupit pouze na Koiru – psí hotel a zároveň „výchovné středisko“ od Mgr. Lenky Blachové, ke které jsme už několikrát docházeli na kurzy a kterou respektuji, obdivuji a důvěřuji. Vlastně by se tam Aki měla snad ještě lépe, než s námi.

Ale na náš zadaný termín měli plno.

Naprosto mě tato informace vyčerpala, zranila a podkopla, že jsem byla chvíli ochromena hledat jiný hotel pro ni a chtěla jsem hledat jiný hotel pro nás – ten, kde by ubytování psa nevadilo. Jenomže už bylo rozhodnuto, zaplaceno… a tak jsem prostě musela najít alternativní možnost. Procházela jsem různé hotely, psala si s nimi, obhlížela je… až nakonec mi padl do oka jako jediný valašský Hotel pod Junákovem. Jeli jsme tam tedy poslední květnový víkend na návštěvu, paní byla moc příjemná, líbil se mi i její přístup, který jsem si chtěla ověřit především, prostředí bylo taky pěkné a navíc má piraňa možnost se i trochu socializovat ve smečce, pokud toho bude schopna (bez naší přítomnosti by se mohla chovat ke psům jinak). Bude to naše první zkušenost s hotelem, tak jsem zvědavá. A mám docela strach, i když vím, že ta paní hlídala i horší, než je naše protivka.

Opravdu jsem ji chtěla s sebou. Fakt jsem moc chtěla. Její tah je mi při výšlapech obrovskou pomocí, ale není to jen o tom. Možná to bude znít hloupě, ale mrzí mě, že neuvidí všechna ta místa, kam půjdeme, že je nenavštíví s námi. Ale hlavně jde prostě o to, že jsem na ní nějak závislá. Vůbec se necítím dobře, nechat ji v péči někoho jiného (byť na víkend jsme ji někdy nechávali Miňově mamce, ale to jsou dva dny, i když v případě Akiny je to spálené energie a nervů za týden, hlavně teda co se týče procházek po sídlištním okolí plným „psů-nepřátel“ ), nevědět o ní. Nebýt s ní. Vždycky jsem se psy měla tohle pouto. A teď mi přijde, jako bych ji zrazovala. Jako bych měla v sobě obrovskou prázdnou díru, když pojedu bez ní.

Ale možná to moc hrotím. Možná… nebo spíš určitě, to bude úplně v pohodě. Ale při všech těchto pocitech jsem se zapřísáhla, že už ji nikam nedám. Že příště, ať pojedeme kamkoliv, pojedeme se psem.

A tečka.

drink2Tak na ty vořeší břemena!

dogs


Blog & WordPress

A na závěr k tomu, co řeším aktuálně, i když už je vlastně červen a mělo by to být, vzhledem k názvu článku, jinde.

Moc vám všem děkuji za vypsání se z vašich zkušeností s různými blogovacími platformami a tím, co jste ozkoušeli a jaký názor zastáváte.

Co jsem věděla je, že chci už volnost ve vzhledu blogu. Vždycky jsem na tohle byla. Na ty grafické úpravy, vlastní designy… byla jsem schopna hrát si s tím více, než vůbec psát články. A je to jeden z důvodů, proč jsem se tehdy rozhodla pro WordPress – zakázala jsem si hrát si s tím vzezřením na úkor obsahu. Chtěla jsem se první rozepsat, než začnu šperkovat a prokrastinovat samotné psaní. Cítím, že účel byl splněn. A je čas jít dál.

Jo, a ty komentáře za to teda taky trochu můžou.

Nějakou dobu jsem byla na vyvážené houpačce mezi blogem.cz a kompletně vlastním webem, nemohla se rozhodnout, přemýšlela nad pro a proti jednoho, nebo druhého. Lákalo mě zařazení v žebříčcích na blogu, zapojování se do tématu týdne apod., odrazovali ti spameři, kteří tyto náhodné články projíždějí, stejně jako vůbec celý ten souboj s nastavováním designu a představa formátování článků.

A lákala mě volnost vlastního webu, odlišnost, jakého je schopný, taky doména druhého řádu jen za pár korun (např. http://www.něco.cz). Odrazovala všechna ta programovací práce.

Jenomže jsem si uvědomila jednu věc. Taťka mě už odmalička, jen co jsme si pořídili počítač a internet, učil tvořit vlastní webové stránky. Vysvětloval mi, jak se píšou kódy, jak se vkládají odkazy a jak obrázky, jak zbarvit posouvací lišty podle vlastního uvážení… pravda, tehdy mě to učil v té ještě jednoduché rovině, pouhé html, díky kterému by celý web vypadal pouze jako tento článek (čistý text a sem tam obrázek). Ale mě to bavilo a pokračovala jsem v tom sebeučení, byla pečená vařená na jakpsatweb.cz, vytvořila jsem mnoho stránek a zjišťovala, jaké jsou vůbec možnosti, díky layouts.candita jsem objevila kouzlo css kódování a následovně díky CuteNews i nějaké to php.

Hodně jsem toho zapomněla, uplynulo mnoho let od doby, kdy jsem bývala celé dny zavřená místo toho, abych šla s kamarádkami, které na mě pod okny řvaly, ať jdu ven. Když pak nebyl čas, přestala jsem stránky aktualizovat, a když stránky umřely, nikdo je nenavštěvoval a ve mně ta touha mít vlastní web nějak pohasla.

Teď je zpátky a já si říkám – když jsem se tohle všechno už od prcka učila, když jsem tolik hodin a dní strávila zkoumáním, jak co psát a programovat, k čemu všechen ten čas, když teď budu využívat omezených, byť pro uživatele velmi usnadněných, platforem? Přece jsem se to všechno neučila proto, abych zapomněla, abych to nevyužila.

A tak jsem se rozhodla. Zrovna znova píšu web.

Přiznám se, že si trhám vlasy. Vůbec mi to nejde. Bojuju s CuteNews. Web se mi rozpadá. Někdy umažu kód, který si myslím, že tam není třeba a dělá bordel, a celá stránka se rozpadne a menu odskočí někam do neznáma. Jindy se textová stránka roztáhne přes celé okno. Pak se zase rozčiluju, jak sakra obarvím ty nadpisy, vždyť kdysi to šlo. Některé odkazy se otevírají v novém okně a já zaboha nemůžu najít v kódu to slovíčko, které to způsobuje. Nebo mě rozčilují obrázky, které nejdou vložit doprostřed, byť jim to přikazuju, ale ony trvají na tom, že budou na stranách.

Vzpomínám. Při tom, jak nad tím sedím, třeští mi hlava a bolí mě záda, protože takto sedím už celé hodiny, aniž bych to vnímala, si vzpomínám, že jsem si těmito pocity procházela vždycky. Vzpomínám, že menu opouštějící prostor mých stránek mě obtěžovalo už od tehdejších dob. Vzpomínám, že nic mě tak dokonale nerozčílilo, jako když jsem hledala chybu v chumlu všech těch kódů a nemohla ji najít. A taky vzpomínám na tu radost, když se mi to podařilo; když všechno do sebe zacvaklo tak, jak jsem si představovala; když jsem pak sledovala své, jen a jen své, dílo na internetu, vyčerpaná, ale spokojená.

A tak se rozčiluju. A zároveň si to strašně užívám.

Nevím, kdy stěhování proběhne. Pravděpodobně mi to ještě pár týdnů potrvá, než to dám vůbec nějak dohromady. Byť mé tempo – a znáte mé šnečí tempo – je tentokrát velmi dychtivé a vysoce nasazené.

drink2Takže na na všechny ty činnosti, které nás bavily už jako děti!

programming-transp


A vlastně tenhle článek zase vůbec nevypadá, jak jsem si představovala. Mělo to být „jen tak“ , že si sednu a budu psát, co mě napadne, bez ohledu na to, co by mohlo být zajímavé – ve finále jsem prostě udělala měsíční shrnutí, ne že by o něco víc zajímavé. A kreslila jsem, aby to nebylo tak suché, a všechno to jsou odbyté rychlovky během jednoho rána a jednoho odpoledne, tahy, na kterých jde vidět roztřesená ruka z rozespalosti. Hlavně na té mé „kaligrafii“ hned na úvodním obrázku. A už se mi tu nějak nevlezlo, že jsem s Miňem většinu měsíce proseděla nad Game of Thrones a zbožňuju Daenerys s Jonem Sněhem; taky to, jak moc mě nadchl další dopis od Atheiry ve schránce; není tu ani můj horlivý sběr heřmánků, u kterých si podle chuti už moc nejsem jistá, jestli jsou vůbec tyto květiny, a není tu toho prostě víc. Nevlezlo se to všechno, kvůli té mé podivné vlastnosti rozepsat se u každého tématu na tisícovky slov.

Reklamy

13 thoughts on “Jen tak. Květen.

  1. S Jill gratuluju. Já s ním vydržela asi jen týden a k tomu ne vždy jsem cvičila 😀 Mě to nudilo a nebavilo. Taky nemám ráda cvičení každý den. Alpy si užijte, sever vyjde třeba někdy jindy! 🙂 O psích hotelech jsem neměla ani tušení 🙂 A i s tím tréninkem mě to dost překvapilo, že jsou hnedka místa obsazené. O vlastní doméně už také přemýšlím nějaký pátek, bohužel já na ty kódy nikdy nebyla, tak uvidíme, jak to nakonec dopadne 🙂

    WantBeFitM

    Liked by 1 osoba

    1. Moc díky za přečtení a komentář! 🙂
      Vlastní doménu si můžeš pořídit i když pořád zůstaneš na blogspotu, kódování je třeba k psaní vlastního webu celého, doména je jen adresa… a ani to nevyjde tak draze. 🙂

      To se mi líbí

    1. Ano, dohaneli jsme vsech sedm serii 😀 a na to druhe taky ano, oboju, da se rict 😀 Jona jsem moc nemusela do te sedmé serie, Daenerys jsem zboznovala uz od zacatku (i kdyz je to u me divne, vetsinou zenske postavy nemam v lasce..) … a predstavu tech dvou spolu jeste drive, nez jsem vedela, ze na to fakt dojde. A tim padem drive nez bych se dovedela, kdo Jon je a uz se me to nepustilo 😀 ale porad lepsi jak Lannisteri… 😀😀

      To se mi líbí

      1. Já mám na game of thrones ráda, že tam nejsou „ti hodní“ a „ti zlí“ i přestože lidi si tam automaticky dosadili Starky a Lannistery na obě protistrany. Ona ta příslušnost k jednotlivým rodům neznamená konkrétní vlastnosti (nejsou to žádný Bradavice :D), je to jen o tom, kam/komu se ta daná postava narodila. Lannister se nerovná Cersei, on v podstatě, který další Lannister byl/je skutečně parchant, opravdický zlo, se kterým je nutný udělat krátký proces (včetně všech tří dětí od Cersei)?
        Ale pokud to myslíš jen a pouze po stránce toho incestu, tak jako pak jo, to máš pravdu. Tihle dva o tom aspoň neví. 😀

        Liked by 1 osoba

        1. Ano, myslela jsem to jen po te incestni strance. 😀 se zbytkem jinak souhlasim a taky je to jedna z veci, ktera se mi na GoT zalibila nejvic. Jinak k nemu mam sve vyhrady… nekde u treti rady jsem si udelala poznamku: „Vse, o cem je GoT: smrt, sex a trochu te politiky.“ 😀😀

          Liked by 1 osoba

          1. Podle všeho se v dobách středověku ani nic jinýho totiž nedělalo. 😀
            Ale hej, ty další série už jsou víc o příběhu a už tam nejsou kozy co dvě minuty.
            V tomhle aspektu mám radši knížky, je to takový vyvážený, necílí to na masy, na nějaký ten wow efekt, kdy to hromadu puberťáku přiláká jen proto, že si to tam na každým rohu někdo rozdává a nikdo tě nemůže nařknout z toho, že to je porno. :DDD

            Liked by 1 osoba

            1. Jo, k te dobe to sedi… i kdyz je to prave prezentovano dost v popredi. 😀 a je pravda, ze takove byly hlavne ty prvni serie, pak uz je tam vic toho deje… 😊 jen kdyz ted vidim nejake mlade typky s fantrickem „Game of Thones“, rikam si, proc asi… 😀😀

              To se mi líbí

  2. Co se týče GoT, snažím se zapojit přítele, takže jsme zatím úspěšně shlédli první sérii. Se druhou mám nějaký problém, nemůžu najít všechny díly, tak to dohledávám a doufám, že než vyjde další série, tak ho úspěšně do tohohle moru zapojím. Já osobně mám hrozný problém s pojmenováváním článků, obvykle mi nic nepřijde dobré, všechno je divné, ale nakonec i ten divný název zvolím, protože touha článek vydat je silnější. 😀 Gratuluji k psaní nového webu, vůbec se nedivím, že je to makačka. Já bych na to neměla talent ani nervy, ale tobě věřím, že to zvládneš. Jsi šikovná a i když to třeba bude trvat dýl, výsledek bude stát za to. Celé je to krásné nahlédnutí za květnem, fakt se ti to povedlo. Ačkoli to byla taková směs všeho, to k tomu patří. 🙂

    Liked by 1 osoba

    1. Koukala jsem, že tvůj koment spadl do spamu aniž by mě to upozornilo, tak tu složku asi budu muset kontrolovat častěji, abych WP vyvedla z omylu…

      Teda, řekla bych na první úsudek, že chlapovi se GoT bude líbit víc. 😀 My teda měli všechno z fastshare.cz, tam jsme našli všechno. 🙂
      Mně se líbí tvé názvy článků, fakt. 🙂
      A moc děkuji ♥

      To se mi líbí

  3. Tak jsem zase tady po dlouhé době a jdu dohánět! 😀
    Také miluji květen. Respektive příchod jara, o samotný květen ani tak nejde, ale když se začne oteplovat a všechno krásně kvete, jako by vykvetlo i něco ve mně. Mám to jako ty, počasí mě hrozně ovlivňuje a když je podzim a zima ponurá, mívám z toho deprese. Tak… na jara? :DD
    Jinak nemůžu uvěřit, jak se ti povedlo během jednoho měsíce stihnout tolik akcí, mě by to asi zabilo. 😀 Ale je skvělé vidět, jak si volný čas užíváš, všechny ty zážitky a vzpomínky budou cenné. Já bohužel květny trávím v duchu zkouškového, takže toho kromě stránek skript, sešitů a knih moc nevidím. Možná tak park, když drapnu deku a jdu se učit ven. 😀
    A fandím ti se psaním stránek (pokud už jsi to za tu dobu nezmákla :D).
    Moc pěkný článeček a úžasné doprovodné kresbičky. 🙂

    Liked by 1 osoba

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s