Senoseč.

Louky a paloučky,
zalité sluncem,
kropené deštěm,
u lesů či u silnic,
s trávou vyšší, než jste vy sami.

Víte, kolik zvířat v ní má přirozený úkryt a domov?

Víte, kolik z nich přežije, když přijedou na louky secí stroje?


Skákali jste někdy po balících slámy? Já ano. Přeskakovala z jednoho na druhý, kutálela je, fotila se na nich se psem. A vlastně jsem si ty válce ze suché trávy nespojovala se smrtí.

Zabité květiny. Zabitý hmyz. Zabitá srnčata.

Já to nevěděla. Nenapadalo mě nad tím přemýšlet. Pravda, když jsme si jeli na louku pro pár sarančat pro plaza a zastihli ji čerstvě posekanou, byli jsme zklamáni, protože se sečením i většina hmyzu z porostu na nějakou dobu zmizí, než doroste. Asi jsme měli štěstí, že jsme nikdy nenarazili na krvavou skvrnu zbytků ze srnčete, které nacházeli jiní.

DSC03828a

O procházení luk před senosečí jsme se dozvěděli teprve tento rok, takříkajíc za pět dvanáct. Vlastně s tím přišel Miňa, čímž mě docela překvapil, a já byla nadšená, že chce zachraňovat životy. Takže jsem byla bez váhání pro okamžitou akci.

Možná je už pozdě, možná někde ještě není, každopádně určitě doporučuju následující odkazy pro více informací.

Senoseč.czu.cz

~ Zde je prakticky všechno popsané, o co jde, proč pomoct, jak, ale hlavně mapa Republiky, kde jsou vyznačena místa před sečením, po něm, s nálezem zvěře… hlavně pro dobrovolníky, kteří by se rozhodli, že chtějí také pomoci. Je třeba se akorát zaregistrovat pro přístup do databáze.

StopSečeníSrnčat

~ Tady jsme se o plašení před senosečí dozvěděli poprvé, podepsali petici o tom, aby to přišlo do podvědomí více lidí (mnoho myslivců na to údajně kašle) a taky si můžete přečíst, jak postupovat při nálezu třeba toho srnčete a vůbec samotném procházení, co to obnáší, co můžete a co ne.

Zachraň zvíře před sekačkou

~ A zde je odkaz na Facebookovou stránku, kde přispívají lidé o nálezu zvěře nebo akutních voláních o pomoc.

A taky sem rovnou hodím video z první stránky, které situaci trochu přiblíží, aniž byste se museli proklikávat odkazy.


Pro nás byl efekt hned trojitý. Nejen, že jsme tímto pomohli, ale taky pořádně vyvenčili psa (museli jsme vyhrabat zaprášenou stopovačku, protože bez ní by Akina zvěř ještě pořádně prohnala), který je u takovéto činnosti vlastně dost nápomocný, ale zároveň si i Miňa taky mohl nasbírat nějaké ty první kusy letošních kobylek.

Takže jsme se hned několikrát bez váhání vypravili na „nájezdy“ na louky, na kterých byla tráva často vyšší než my sami – a to mi vlastně dělalo radost, protože si vzpomínám, že jako malá jsem si v takto vysokém porostu šlapala cestičky a pak si v nich připadala jako v nějakých tajných chodbách – na místa, která jsme si vybrali podle mapy na výše zmíněném odkazu nebo podle akutních proseb o pomoc na FB.

DSC03748a

Na žádné srnče jsme sice nenarazili, ale ono to vlastně tak nevadí, protože když se probrodíte loukou den dva přes senosečí, zůstane tam váš pach (a pokud i psí, ještě lépe) a zvěři by to mělo být těch pár dní podezřelé místo, kterému se budou vyhýbat. Navíc jsem objevila množství divokých květin, o kterých jsem ani netušila, že na loukách vůbec kvetou. Na trhání živých květin jen pro fotku nebo dar se dívám dost skepticky (nerada od kohokoliv dostávám kytice, říkám tomu „svazek mrtvol“ ), ale tentokrát jsem s jistotou věděla, že druhý den budou posečeny tak jak tak a mohla jsem je ještě alespoň zvěčnit tady. Nevíte, co jsou zač ty obří pampelišky? Ta odkvetlá koule byla větší než má dlaň a jejich zrnka s perutěmi působily jako dokonalé deštníčky pro let ve větru z pohádek!

DSC03782a

Ráno, když hmyz ještě spal na stoncích, květy spočívaly zatím stále zahalené a jen čekaly na to první pohlazení od slunce.

Přiznám se, že já ten hmyz moc nemusím. Cvrčky i sarančata už doma snesu i když se někdy uprchlíci z krabiček potulují po bytě, ale do ruky bych je nedokázala vzít. Když na mě ale něco venku přistane, řvu. Nebo spíš pištím. Samovolně – automatická reakce, kterou nedovedu ovládat. Takže otázky typu: „Proč tak ječíš?! Jsem se lek,“ jsou tuze zbytečné.

A když jsme brzo, těsně po východu slunce, vyrazili k další louce na plašení, nejdřív mě děsilo, co se na mě přilepí za havěť, při pohledu na všechny ty obří pavučiny natažené mezi stébly, na abnormálně vzrostlé vážky (ty nazývám „vrtulníky“ ) spící na klasech, hroudami vysokých mravenišť ukrytých mezi trsy porostu, vyšším než jsem já. A to nejsem úplně prcek.

Do toho ta rosa a pyl! Pyl se sypal z plevelu jen co jste se jej dotkli a tvořil kouřovou clonu na každém vašem kroku. Rosa zase dohlížela na to, aby se na vás všechen ten žlutý prášek i hmyz nalepil důkladně.

DSC03802a

Ale ne, ve skutečnosti to nebylo tak strašné.

Hmyz na nás neútočil, jak jsme zvyklí.*

(*když Miňa chytá pro chameleona kobylky nebo sarančata, vypouštějí při chycení nějakou tekutinu, o které máme teorii, že je voláním o pomoc – v tu chvíli totiž všechen létavý hmyz začne nalétat na vetřelce – nás – a útočit!)

Pokud chcete jít procházet louky po ránu, doporučuji nějaké nepromokavější oblečení, které si ten den neplánujete vzít zároveň i… třeba někam na schůzku. Vlastně nejlépe takové, které se pak chystáte hned vyprat. Jo.

DSC03808a

Ale jinak je to vlastně moc příjemné. Procházíte se za časného zpěvu ptáků mezi klidně se pohupujícími stromy tou divočinou, a když si zvyknete na ten mokrý chlad a lepkavé částečky, začnete si připadat jako její součástí.

Na mě v jednu chvíli skočil takový zvláštní pocit.

Radosti. Štěstí. Pokory. Klidu.

Zenový pocit.

Přestala jsem vnímat promočené boty i kalhoty (já totiž jaksi zapomněla, že po ránu bývá rosa, a tak jsem se patřičně nevybavila), pyl i hmyz nalepený na každém holém místě, a bylo mi hezky.

Jen tak, z ničeho nic, mi bylo prostě jen hezky.

Těžko se to výstižně popisuje. Byla jsem jednoduše ráda, že se mohu brodit trávou při čerstvém ranním slunci a nic víc jsem už nepotřebovala. Snad i proto, že jsme tam byli všichni tři – já, Miňa i pes – a všichni se snažili nějak pomoci vyšší věci (i když Akina z toho měla spíš jen čurinu). Být užiteční. Všichni dohromady. A zároveň tak spokojení! Nic mi nechybělo. Byla jsem tady a teď. Spokojenášťastná.

A já vím, že to tady omílám pořád – tu uvědomělost přítomného okamžiku. A také se podle toho opravdu snažím jednat. Jenomže tentokrát to bylo trochu jiné. Tentokrát jsem se nemusela zastavit, rozhlédnout a říct si: „Hele, vnímej.“ Tentokrát… to přišlo nějak samo. Bez varování, bez vědomého úmyslu… jsem se ocitla v zenu.

DSC03812a

Tak mě napadlo, že se to nadějně učím. Že třeba čím víc se do zenu budu posílat vědomě, tím dříve se ten pocit zautomatizuje a bude přicházet sám. Jako teď.

A bylo to krásný.

Trochu jsem sic odbočila od senosečů, ale to jen zdánlivě. Ono to totiž všechno má svou souvislost.

A tím, že něčemu nebo někomu pomáháte, se dostáváte tak nějak blíž k sobě. Blíž k té spokojenosti. K definici „být šťastný“ . Přece jen, kdo ji nehledá?

DSC03738a
na nějakou zvěř z porostu jsme přece jen narazili
Reklamy

9 thoughts on “Senoseč.

  1. Tak ono to samé se děje při sklizni na polích. Ty u nás prochází myslivci. Vše musí být ohlášeno předem, označeno. Běžně tu míváme na polích cedule s datem sklizně…
    Mimo to, srnčata by se přemisťovat ručně snad ani neměla. (Nebo aspoň tohle mi bylo řečeno, tak nevím.) Když se to ví dostatečně dopředu, mělo by stačit tu louku projít. Srna by se po vašem odchodu pro mládě měla stavit sama a odvést si ho.
    Ale ve videu už je to asi den sečení, tak nic jiného nezbývá…

    Ale třeba zrovna u nás moc luk, co by byly pravidelně sečeny, není. Spíš jen malé pozemky ve vsi, u lesa prakticky nic. Tady jsou převážně pole a tam lidi lézt nesmí. Prochází se to den přes sklizní a den sklizně, ale dělají to myslivci a psi.

    Ta velká pampeliškoidní věc mi něco připomíná, ale nevybavím si to. Kdyby jo, dám vědět. 😀

    Liked by 1 osoba

    1. Jojo, pole jsou soucasti tech jejich mist k ponechani mladych, ale to civilisti tezko muzou jen tak poslapavat. I na louky se k teto cinnosti smi vyrazet jen na tech oznacenych mistech na Senosec Online. Na zvirata se nesmi jen tak sahat, ale popisuji tam, ze kdyz dodrzis postup (gumove rukavice, nedotknout se mladete, vzit ho trsem travy, dat pred manipulaci vedet nejakemu organu..) tak je mozno prenest jej k lesu. Zrovna tady v okoli je treba tech luk docela dost a myslivci to nestihaji – a udajne dle nekterych se spis o to ani nestaraji, stejne jako o sekani se taky nedava vedet vzdycky vcas, to tam u vas mate jeste dobry system, kdyz je dodrzovan – a je pak treba tech dobrovolniku.

      To se mi líbí

  2. Musí to být opravdu nádherné, procházet se po ránu loukou, mezi vysokými travinami a kvítím a navíc s dobromyslným účelem. Trávit čas společně s nejmilejšími, pes a přítel musí být spokojeni z vyvenčení, člověk si pročistí hlavu a dobrý pocit je nevyhnutelnou odměnou.
    Už když ses zmiňovala o senoseči v příbězích na instagramu, nějak to se mnou hnulo. Vzpomněla jsem si na obrázek, který kdysi koloval internetem – zakrvácená rozpláclá liška v balíku se senem. Nemohla jsem se ubránit všemožným představám o roztomilých srnčat a výtryskům krve. A dokonce se dostavilo i pár těžkých nocí, kdy mi ta představa nedovolila usnout. Obzvlášť když jsem si to spojila s lesem, kde jsem strávila velkou část dětství, když jsem si vzpomněla na všechna setkání s tamější faunou… Achjo. Je mi líto, že jsem se nikam nevydala, teď už nejspíš bude pozdě… ale aspoň vím, na co se budu připravovat před příští senosečí.
    A můžu ti jen po milionté poděkovat. Za to, že máš srdce na správném místě. Za to, že ti věci nejsou lhostejné. A rozhodně za to, že nás tady dennodenně inspiruješ. V blízké době obhlídnu oblast svého lesa a vymyslím předčasnou strategii 😀

    Liked by 1 osoba

    1. Ty jsi tak hodna. :‘) moc dekuju! 💕
      Taky z takovych veci je mi tezko a casto mam i ten pocit, ze nemuzu s tim nic delat, ze se to tak proste deje. Takze kdyz je sance neco opravdu udelat, alespon trochu mi to ulehci tomu pocitu pri videni takovych obrazku jako treba toho s liskou.
      Ted jsme se i my o tom dozvedeli na posledni chvili, ale pristi rok uz budu vedet a dam si pozor, abych to i tady a vsude, kde muzu, vcas pripomnela. 🙂

      To se mi líbí

  3. Milá Keiji, je krásné, že jste se takhle zapojili a spojili tak příjemné s užitečným a prospěšným. Já osobně jsem taky nikdy nenarazila na žádnou krvavou skrvu na poli či mrtvé srnče, ale stává se to a viděla jsem o tom nejednu reportáž. Tak je hezké, že chcete podpořit tuhle akci a pomoci tak případně zachránit nějaké srnčata. 🙂 Tenhle komentář jsem psala už asi dvakrát, snad se dnes konečně odešle. 😀

    Liked by 1 osoba

  4. Nad tím jsem nikdy nepřemýšlela, protože i já sama jsem si na balících prožila mládí a nikdy na to nezapomenu. 😀 Ovšem sekání je prostě potřeba..těch zvířátek je mi neskutečně líto..hmyzu teda ne 😀 A u kytek vím, že vyrostou vždycky další.. ovšem k zamyšlení to je.
    A jsem ráda, že nejsem jediná, kdo piští – automatická reakce. Prostě to tak bude pořád. 😀

    Liked by 1 osoba

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s