Blavicon 2018.

S chutí piva a medoviny,

vůní jehličí a zatuchliny,

sledujíc ukryté vrahy i hrdiny.


(Autorem hlavní fotky je Stanislav Ječmínek)

Vyfotil Michal Kára
Vyfotil Michal Kára
Vyfotil Stanislav Ječmínek - 2MFc
Autorem fotky je Stanislav Ječmínek.

 

Vyfotil Stanislav Ječmínek - 2MFe
Autorem fotky je Stanislav Ječmínek.

Je už to sice více než měsíc od této události a vlastně jsem myslela, že ten článek nakonec vůbec nezveřejním… ale nakonec jsem tady.

Sic, jako reportér jsem trochu selhala.

Tuto akci jsem si více užívala než dokumentovala. Pravda, v mnoha chvílích mě napadaly dokonalé popisy situací, zážitků i kostýmů, ale nezapsala jsem si je. Viděla jsem před očima ideálně vyobrazenou fotografii prostředí, ale foťák jsem si s sebou nebrala. Když jsem dojela domů, chtěla jsem to všechno sepsat a zvěčnit tak, jak to bylo čerstvé. Ale neměla jsem sílu.

Teď se vracím a asi už to nebude úplně ono a příliš mnohokrát jsem i zvažovala, že opravdu celý Blavicon článek vynechám. Ale nedá mi to. Tohle prostě stálo za to, abych si to nenechávala pro sebe.

Takže se dopředu omlouvám, ale dnes použiju především fotodokumentaci profesionálů.

Monika Žaloudková
Autorkou fotky je Monika Žaloudková.

Blavicon

…je vlastně zaklínačsky con konaný ve středověce stylizovaném Housově mlýně v Táboře (který je vlastně celý prošpikovaný husitskou historií), o kterém všichni na gwintu básnili, jen co jsme do něj vstoupili. Šlo teď vlastně o teprve druhý ročník, takže jde o poměrně mladou událost.

(Tady se musím pozastavit, protože sama pořádně nevím, co „con“ znamená, a já nerada užívám slova u jejichž významu tápu, takže máte někdo představu? Já si „con“ vysvětluju jako něco jako „sraz fanoušků určitého odvětví“ plného stánků s tématickými věcmi a lidí převlečených za postavy a vyhrávajících soundtracků…)

Původně Blavicon měl být prý pouze celorepublikovým gwintovým turnajem, ale pořadatelům to přišlo příliš „suché“ a tak začali zařizovat i další věci okolo, včetně přednášek Filipa Ženíška o tom, jak překládal hru, vystoupení cosplayerských scének, hraní her na konzolích s podobnou tématikou (třeba nově vydaná česká hra Kingdom Come, kterou jsme taky nedávno rozjeli a jeduuu na středověké vlně!), kovářské, krejčovské a plátnéřské workshopy… až po čajovnu a, no, hlavně jde o ty nalejvárny. Vlastně vždycky, ve Gwint Klubu.

 

Hlavní blaviconové video natočené a sestříhané Františkem Menšíkem.

Pátek

Přestože festival začínal oficiálně ve čtvrtek, my pracující mohli vyrazit až v pátek ráno. Z Ostravy jsme za 3,5 hodiny sezení v sedačkách auta dorazili do Tábora, ti, kteří jeli vlakem, se díky dvouhodinovému zpoždění nejmenovaného vlaku Regio Jet natáhli s cestou až na deset hodin.

davKdyž jsme dojeli, hned jsme zamířili ke stánku od Xzonu, kde prodávali naši ostravští gwintoví kamarádi. Jen co jsme tam došli, už jsme si kupovali fanouškovské trička se zaklínačskou tématikou a vzadu za jejich stánkem si je navlékali. Když už jsme neměli ten cosplay (a že jsme byli jedni z velmi mála „civilistů“ !), tak alespoň něco tématického. Mně se zalíbil motiv s výcvikovým místem pro zaklínače školy vlka, Kaer Morhen, hlavně proto, že bylo delšího střihu a i vzadu mělo malý potisk motivu „Witcher III Wild Hunt“ . (Když jsem si jej pak vzala do práce, věříte mi, že během jednoho jediného dne mi nikdy dřív tolik kluků nepochválilo kus oblečení?! 😀)

Housův mlýn byl menší, než jsem očekávala. Vlastně zprvu jsem byla docela zklamaná, čekala jsem, že těch wiedzminovských lidí se shromaždí víc. Ale všechno to dorazilo pak v sobotu… (a taky, když jsem o měsíc později zažila obrovský animefest, menší Blavicon mi najednou přišel o mnoho útulnější a přátelštější.) Fascinovali mě cosplayeři s naprosto geniálně propracovanými kostýmy, až se mi jen těžko věřilo, že si to všechno šili sami, fascinovaly mě názvy piv a pokrmů a stánky pojmenované jako „vetešnictví“ , všechny sběratelské předměty a vlastně jsem byla z toho všeho do pár hodin úplně na větvi…

Vyfotil Michal Kárab
Autorem fotky je Michal Kára.
Vyfotil Stanislav Ječmínek - 2MFd
Autorem fotky je Stanislav Ječmínek.

davKdyž jsme se setkali se zbytkem ostravaků, pobavili jsme se a nechali se provést areálem. Sotva jsme lezli podívat se do komnat, kde se hrál gwintový turnaj, potkali jsme na schodech Marigolda. Obdivovala jsem jeho kostým a on si nejspíš všiml, jak na něj zírám. Zastavil se a představil nám „Foltestovy klátiče„. Neměla jsem tušení, o co jde, ale už ten název se mi moc nezamlouval. Vyfasovala jsem placatku s nápisem „Stydlivka!“ s tím, že se mám zastavit vzadu na hradišti ve stanu s foltesovými barvami modrou a bílou. Tam sídlili. Foltestovi klátiči. Jo, a měla bych se zastavit prý nejlépe bez přítele. Hahaha. (To hahaha zní nejlíp, když si představíte ten marigoldův přízvuk, což asi nepředstavíte.)

(Ve skutečnosti jsem se tam i zastavila, ale nikdo tam nebyl. Jen dokouřená vodní dýmka a nějaký ten binec. Každopádně jsem pak na instagramu viděla placatky „Zklácena!“ , takže si umím představit ten finální význam… 😀 – ale berte to s humorem. :D)dav

Dostali jsme díky tomu ale chuť na vodní dýmku, tak jsme po chvíli sledování školy zaklínačského šermu, kovařiny a bylinkářství usedli ve stanu čajovny a dali si dýmku. Nebyla nic moc. Což se dá čekat s miniaturním kotlíkem, rychlozápalným uhlíkem a levným tabákem. Ale Miňa mi u toho alespoň (neochotně) vysílal wifinu ze svých dat a já něco málo mohla nasdílet. 😀

Objednali jsme si Redanský ležák a Pontarskou děvku, později i Novigradskou pšenku, která však příliš pěnila a nakonec ji Milan vyměnil za Wyzimského šampiona. Ještě že tak, nedošlo mu, že „pšenka“ vyjadřuje pšeničné pivo, které nám na Velikonoce dvakrát nechutnalo. (Skutečné pivařské názvy jsme si nečetli – přeci jsme v zaklínačském světě!)

dav

Vlastně jsme tak nějak cestovali mezi stanovišti, užívali si zaklínačskou středověkou atmosféru, sledovali cosplayery a vždycky se s někým pozastavili a prohodili pár slov, nebo se k nim přidali na delší dobu…

Medovinový sklípek

…třeba do sklípku. To jsme se náhodou přidali k páru, známým od kamaráda, a rozhodli se vejít do té černé díry. Lezlo se do ní špatně a z ní ještě hůře. Ale v ní samotné bylo velmi dobře!!

A ta medovina!

dav

Ti, jež stáli za námi v dlouhé řadě čouhající až ze sklípku ven, museli být velice trpěliví. Totiž, druhů medoviny tam bylo tolik! Byla výborná, a my stáli vepředu a jen rozkazovali: „A nalejte nám ještě jednu! A ještě tuhle! A tuhle jsme ještě neměli!“ Tak jsme tam stáli přinejmenším patnáct minut a ochutnávali, zatímco fronta se štosovala.

Načež se tam objevil Marigold. A začal všechny pozývat. A my začali pozývat jeho. A zdrželi se dalších bůhvíkolik chvil.

Ale tady nešlo o ten alkohol, musím zopakovat, že ta medovina byla chuťově prostě výtečná!

Vyfotil Stanislav Ječmínek - 2MFf
Autorem fotky je Stanislav Ječmínek.
Monika Žaloudkováe
Autorkou fotky je Monika Žaloudková.

Na první noc jsem se těšila. Natolik, že jsem šla spát ještě… ani střízlivá, ani opilá. Akorát davv náladce, ve které by se dalo pokračovat v zábavě. Ale byli jsme unavení z cesty a já se… vyloženě těšila na to spaní v autě. Já bláhová. Brala jsem to jako dobrodružství, naší Octavii jsem věřila, že zastane těch nejlepších podmínek a stejně tak jsem věřila podnebí, že bude štědré…

…nebylo. Ani jeden z nich se nesnažil.

V krajině jsme zaparkovali tuze pěkné. Za hlavním parkovištěm, které bylo už v pátek poledne beznadějně plné, byla zahrádkářská osada, u které parkovali nejspíš její nájemníci. Nezbylo nám, než se tam připrcnout taky. Nakonec se to blavicoňáky zaplnilo celé, ale nikdo nebyl takový blázen, aby to místo i obýval. Ne, že by místo bylo špatné – bylo nádherné. Mimo hlavní parkoviště, za loučkou, potůčkem a pestře vybaveným dětským hřištěm, prakticky za rohem od hlavního dějiště conu a přitom dost ukrytí v soukromí. To bylo fajn a z toho jsem měla radost.

Než nastala noc.

IMG_20180413_142428_834Nad námi byly hradby a nad nimi byl kostel.

Nejdřív mi to přišlo pěkné. Dokonce jsem si říkala, „teda, taky bych chtěla bydlet v místě, kam dolehne kostelní zvonění,“ s představou, že i když jsem v polospánku, nemusím otevírat oči, abych zjistila, kolik je hodin – prostě si to poslechnu a podle toho uvážím, zda již vstávat.

Sobota

Kostelní zvonění mě přes noc ale začalo mírně obtěžovat. Ale pořád jsem to brala jako užitečné sluchové hodiny. To, co bylo však nepřekousnutelné, byla – zima.

Nesnáším spaní v ponožkách. Připadám si… svázaně. Uvězněně. Rozčiluje mě to. A tak jsem si večer před ulehnutím navlékla pyžamo (chápejte: teplákové legíny a volné tričko) a stáhla ponožky. Vlezla do rádoby spacáku (a to jsem ještě před odjezdem zděšeně zírala na ty tenoučké pytlíky, „tohle nám má stačit? taková skůrka?“ – „však nejedeme na severní pól!“) a hověla si. Nejspíš do té doby, než mi vyprchala hladinka. Nebo než teplota klesla pod třicet mínus. (Tak jo, údajně bylo venku 8°C, ale to číslo je příliš vysoké pro ten pocit, jakým jsem si onu noc procházela!)

Střídavě jsem usínala a zase se za dunění zvonů budila, abych zjistila, že se nekontrolovatelně třesu, že mi asi zmrzly nohy tak, že prsty se povalují někde ve spacáku, že už nevím, jak se zkroutit, abych necítila ten přestup mezi kufrem auta a zadními sedačkami. (O tom jsem se nezmínila, že? Taky příjemná záležitost. Zařezávala se mi do něj žebra.)

dav

Neuvěřitelně vděčně jsem průběžně sledovala přes zamlžené čelní sklo pomalu se zesvětlující oblohu a nakonec se dočkala i vysvitujících slunečních paprsků. Znamenalo to, že ta noc hrůz odchází, je pryč a už bude jen a jen tepleji. Představa dvaceti dvou stupňů se zdála tak neskutečná a snová a nikdy jsem za ni nebyla vděčnější! Ve chvíli, kdy jsem zmrzlou rukou ráno otevřela dveře po své straně, aby se trochu vyvětral ten ztuchlý vzduch a rosa na oknech, se dovnitř navalil teplý vzduch. Venku bylo tepleji než vevnitř.

Co nejdřív jsem si protáhla ztuhlé kosti a žebra, která si užila své s povrchem škodovky, vylezla jsem na svět jako mumie z kobky. Rozcuchaná, polámaná, zmrzačená nocí. Koupala jsem se ve slunečních paprscích a byla to ta nejlepší sprcha, jakou jsem si za celý Blavicon dopřála.

To, o čem jsem si v průběhu noci myslela, že je jen obyčejný sušák (ale ta voda připravena v autě hned vedle mě se mi nechtěla pít, protože byla jako z mrazičky), se s postupným svítáním ukazovalo jako skutečná bolest v krku. Ne taková ta, která přejde když se napijete nebo najíte (jak jsem prvně doufala), ale ta, která bolí a řeže a špatně se vám nejen mluví, ale vůbec dýchá a je. A byla jsem naštvaná, protože v takovém stavu jsem na dlouho očekávaném zaklínačském festivalu nechtěla být a neuměla jsem si představit, jak bych si ho jen mohla užít.dav

Už od rána jsem si tedy dávala čaje místo včerejších studených piv a kofol, ke snídani měli společně s kávou na výběr i výborný Tuareq, těmi jsem tedy nepohrdla hned dvěma za sebou, po ranním občerstvení už mi totiž zvládli nabídnout jen ten čajový pytlík za dvacku. Ráno jsme si zašli do centra Tábora na oběd ke Dvou kočkám, tam jsem se nemohla rozhodnout mezi mátovým a heřmánkovým čajem, načež v sobotu vyhrála máta. Jenomže přestože jsem se nalívala horkými nápoji ještě když měly teplotu snad u devadesátky, na můj krk to nezabíralo, a tak jsem si po návratu do Housova mlýnu dala rezignovaně pivo, „vždyť už je to stejně jedno, té bolesti se nejde zbavit.“ Pak jsem si ale vzpomněla na tu naprosto bezkonkurenčně výbornou horkou medovinu, vonící máslově i lahodně chutnající, a už jsem si nic jiného nedávala. Byť to byla slaďárna od které jsem měla nejen v jednom kuse uleptané ruce, ale nějak se mi objevily fleky i na bundě a vlastně všech tričkách, ta chuť… chtěla bych ji ochutnat znovu.

Vyfotil Stanislav Ječmínek - 2MFj
Autorem fotky je Stanislav Ječmínek.

Co se týče programu, na sobotu jsem se těšila původně nejvíc. Od pozdního odpoledne začínal trojkoncert, Dei Gratia, Deloraine a nakonec hlavní skupina Percival (jejichž hudba je oficiální soundtrack ve hře Witcher 3) a já se těšila, až se takhle naživo přenesu do zaklínačského světa ještě hlouběji. Ne, že bych v něm už nebyla až po uši. Všichni ti elfové a trpaslíci kolem, zaklínači i čarodějky, sem tam panovníci nebo stráže z Nilfgaardu…

Vyfotil Stanislav Ječmínek - 2MFl
Autorem fotky je Stanislav Ječmínek.
Vyfotil Stanislav Ječmínek - 2MFb
Autorem fotky je Stanislav Ječmínek.

Přes odpoledne, kdy jsme seděli s ostravským složením gwint klubu ve velké krčmě, povídali si, nasávali atmosféru a taky tedy popíjeli ty piva (já teplou medovinu) si nás odchytil hlavní pořadatel a zakladatel Blaviconu Jarda Hor a říkal, že jako ti ostravaci jsme na tvrdou práci zvyklí a ničeho se nezalekneme, tak že by potřeboval někdo vzadu na výpomoc, za určitou odměnu, samozřejmě. Ostravaci se tedy při vidině vlastního sudu piva ochotně zvedli a nakráčeli do zákulisí Mlýna, kde byl bordel sestaven pečlivě do komínů o velikosti přerůstající trolly a kde jste si museli dávat pozor, kam šlapete a jak se pohybujete. Tam měla naše skupinka za příslib určité odměny pomoct odřezávat nohy těžkým železným stolům a stěhovat a naskládat do dodávky. Taky jsem se zapojila, abyste věděli! (Chtěla jsem taky odměnu!! 😀 Zasloužit si ji.) Odměnou se ukázalo být jedno pivo pro každého, tedy za cenu zmeškaného prvního koncertu, odřených rukou a zasviněného oblečení. Ostravakum to prý nevadí! 😀 Ale vlastně jsem za to byla ráda, bylo to takové zpestření, kdy jsme si připadali nějak důležití a hlavně máme fotku z „pracovního koncentračního Tábora“. 😀

30706157_1679463368802656_6446954612346847232_o

Přiznám se, že koncert Deloraine si snad taky ani nevybavuju. Chvíli po pracovní chvilce jsme se na jakýsi popud, a už si opravdu nevzpomenu jaký, vydali do… ehm… medovinového sklípku. „Z tama ale jen tak nevyjdem a já chci stihnout koncerty!“ říkala jsem. „Ale jo…“

Jenomže on už tam byl Marigold. Zase.

Teprve jsme stáli v řadě a už jsme sledovali, jak všichni před námi zvedají ruce a po nich posílají půlky dozadu k nám a ještě dál – Marigold všechny zve!

(Po zkušenosti s nechápavými Brňáky asi raději dodám, že „půlka“ znamená „panák“ a opravdu ne „půlka flašky“ 😀)

Než jsme se dopracovali ve frontě dopředu k medovinovému pultu, už jsme byli obdařeni dajícností Marigolda a Miňa byl tak rozjetý, že ho pak opět pozval a s ním i zrovna přítomnou Priscillu. (Musím dodat, že oba měli kostými naprosto perfektní! Proto jim ani nemůžu řikat jinak, než jmény jejich postav.) A pak ještě jednou. A znovu.

Vydržím dost, ale ten večer se mi ty medoviny už docela začaly dostávat do hlavy. Aby ne, když jsem už od poledne zabíjela tou horkou verzí bodláky v krku. Už jsem nějakou dobu naléhala, ať jdeme ze sklípku ven – a nakonec jsme se tedy vypotáceli. Opřela jsem se o hradby a nasávala již poměrně chladný vzduch, abych si v tu chvíli uvědomila, že už je vlastně tma. Nebyla, než jsme do té kobky vlezli. A jak jsem to tam tak rozdýchávala, najednou byl venku i Marigold a kolem nás se utvořil hlouček lidí, ke kterým jako bychom patřili, ale přitom jsme je neznali. Kdo jsou, s Marigoldem v čele, mi došlo až opožděně ve chvíli, kdy začali rozjařeně skandovat: „Foltestovi klátiči! Foltestovi klátiči!“ A přestože se v takových vyřvávacích chvílích na Blaviconu blízké okolí vždy nadšeně přidávalo, já oslavovat Klátiče odmítala. Přišlo mi to nechutné, byť jsem věděla, že je to jen vtipná vsuvka, jen jako. (Ve skutečnosti, nevěděla, myslím si to! :O)

Každopádně ten live roleplay jsem obdivovala. Nejen u Klátičů a Marigolda, ale každého na Blaviconu. Nebylo to jako chodit mezi podivně vymóděnými lidmi. Ale jako teleportovat se do knížky/knihy a být součástí příběhu a potkat jeho postavy!

Vyfotil Stanislav Ječmínek - 2MFk
Autorem fotky je Stanislav Ječmínek.

Když nadcházel koncert Percivalu, došlo mi, že jsem dost opilá. Tedy, bezpečně to poznám, když už se dívám před sebe na něčí postavu a místo jedné vidím dvě a více poletujících kolem. Ale snad i díky tomu jsem měla odvahu, kterou bych normálně nepobrala – prodrat se již obrovským u podia shromažděným davem dopředu do první řady. Chtěla jsem tam. Miňa mi říkal, že tam přece nemusíme a že se tam stejně nedostaneme… ne, vždycky se tam dá dostat. Chytla jsem ho za ruku a prodrala se s ním hlouběji do davu. Do místa, které jsem věděla, že nás tam dostane. Do místa, o kterém jsem věděla, že bude zábavné i nebezpečné.

Do chumlu divokých Skelližanů.

(Na takovéhle místo už jsem narazila na koncertech dříve, i když poprvé jsem zírala, co se to děje. Zatímco normální lidé při hudbě poskakují a tančí, jak jen to v přecpaném davu jde, v tom zdivočelém kafemlýnku se lidé strkají a odžduchují a… nechci napsat perou, spíš je to fakt jedna velká strkanice, kdy jedno počáteční žduchnutí se nese davem dál a dál až vás drtí mezi dalšími lidmi, sem tam dostanete loket a za žádnou – žádnou – cenu se nesmí stát, že byste tam spadli. Těžko říct, jestli by vám na takovém místě někdo pomohl, nebo by vás dav udupal jako doktora Galéna.)

A měla jsem pravdu – Skelližani nás dostali dopředu. Byť trochu drsnější cestou, prostrkali nás hrubou silou mezi lidma, bez úmyslu pomoci nám, až nás narazili na mantinel přímo před podiem. A v tu chvíli už jsme byli z jejich hrubého dosahu a v první řadě! Na dotek ruky u tančící Ciri s Geraltem, u až příliš rozjetého Marigolda, u ježibab a dalších postav, u živě hrajících Percivalů hned nad nimi. Bylo to něco.

Vyfotil Stanislav Ječmínek - 2MFi
Autorem fotky je Stanislav Ječmínek.

Úplně si nepamatuju, co se dělo po koncertě – vím jen, že jsme ještě chvilku seděli před zavřenou krčmou a popíjeli… jakousi donesenou medovinu ve stylových půlkách od kamarádů z Xzone… a pak jsem byla příliš unavená. S již příliš rozdrásaným krkem. A s nadcházejícím vědomím, že mě čeká další noc v té mrazivé rakvi, byť s pohonem 4×4, jsem byla moc ráda, že mám tu svou medovinovou hladinku, která mi na chvíli pomůže zapomenout na tu arkticou zimu.

Když jsem došla do auta, měla jsem jasný plán – přestože mé myšlení tak jasné nebylo, tento plán jsem věděla, že musím dodržet. Vytahala jsem si z batohu všechno oblečení, které jsem s sebou měla a všechno, všechno si na sebe oblékla. Tílko, čtyři trička, dva svetry. Bundu jsem si poskládala pod hlavu, ta byla moc tuhá a nepohodlná ke spaní. Troje kalhoty. Čtyři páry ponožek. Medovina v krvi. A v hlava zahlcená světem ze zaklínače.

Usínalo se mi dobře a spalo o mnoho líp, než předchozí den. Zima ke mně už neměla tak blízko, přestože teplem by se to také nedalo nazývat. Prospala jsem značně větší část noci, než tu předchozí, ale přesto jsem se pravidelně budila a odpočítávala…

Neděle

…kostelní zvonění. To bylo už nesnesitelné. Měla jsem chuť vydat se na výlet a odřezat jim ta lana se zvony. Nebo alespoň obmotat tu bijící kouli vevnitř spacákem. Cizím nejlépe, samozřejmě. Ale teprve když přišlo to nedělní ráno, to začala pravá kostelní party! Aby náhodou tu mši někdo nezaspal a stihl tam ještě doběhnout.

DSC03231a

A vlastně jen díky tomu neustávajícímu dunění jsem poznala, že už je ráno. Sluneční paprsky, na které jsem čekala, nikde. Nebe jednotvárné a mrazivě šedé. Bolest v krku se ještě prohloubila. Nechtěla jsem vůbec mluvit. Sotva jsme se nějak vyhrabali – a že to trvalo, neboť tentokrát byla venku zima naprosto stejná, jako v autě – užuž jsem do sebe lila ten čerstvě připravený výborný Tuareq.

Pak jsme si zase zašli do Koček na oběd. Můj heřmánkový čaj, který byl na řadě dle mého výběru, neměli, což mě vyhodilo z plánů a dala jsem si nějaký meruňkový, protože jsem zapomněla, že mi ovocné nechutnají a podle očekávání vůbec dobrý nebyl. Ale líbily se mi ty čajové sety, ve kterých to podávali.

dav

Měli jsme v plánu celkem brzký odjezd, hned po závěrečném Sněmu králů. O něm jsem vám tady vlastně ani nepsala, přestože to bylo hlavním programem Blaviconu.

Sněm králů. Každému z nás byl při příchodu přiřazen panovník, pod kterého jsme patřili (jeden ze čtyř vládců Severu ve světě zaklínače, Foltest, Radovid, Henrietta a Francesca) a my dostávali volební žetony (podle toho, jak jsme se zapojovali do aktivit Blaviconu) a mohli buď zradit svého vládce, přeběhnout k druhému, stát si za svým nebo potopit jiného. Během Sněmu však dva z vládců zemřeli, Radovid byl otráven a Henrietta zavražděna. A vlastně to bylo celé promyšlené a boží, ale v mém zpravodaji už na to pořádně nezbylo místo.

Vyfotil Michal Káraa
Autorem fotky je Michal Kára.

Když se uzavřel Blavicon, sehnali jsme pár svých ostravských spolučlenů gwintklubu, kteří chtěli jet s námi v autě, a vděčně za návrat se vydali domů. Miňa řídil, vzadu se chvíli cestou ještě ozýval smích a vtípky, já postupně ztratila sílu zapojovat se a jen jsem se sem tam se tiše zasmála, poslouchala, v polospánku, jak postupně každý z těch tří odpadává, až nakonec Miňa vezl auto plné čtyř mrtvol. Za tu cestu jsem se v sedě na předním sedadle vyspala nejlépe za celý Blavicon.

Vyfotil Michal Kárac
Vyfotil Michal Kára
Vyfotil Michal Kárad
Vyfotil Michal Kára

A tohle je zaklínačský con, můj první con vůbec, od startu až k cíli. Teď už asi chápete, proč jsem jej vůbec nechtěla zveřejňovat v prvé řadě – je to samý chlast a zima a bolest v krku a medovina a skoro žádní zaklínači – ale pak si vždycky vzpomenu, že tyhle články si stejně projíždím hlavně já a jednou v budoucnu, až zapomenu – protože ono to celé bylo dost mlhavé – budu vděčná za takové osvěžení paměti.

A moc ráda bych si do toho příštího (kde nechci – nemůžeme! – chybět) vytvořila nějaký cosplay… protože o to si to užijete ještě víc. Protože „v civilu“ nezapadáte do té středověké doby, do komunity, vlastně se celkově cítíte jako outsider a divák, místo účastníka.

DSC03262a

Tak na Blavicon! ♥ 

Monika Žaloudkováa
Autorkou fotky je Monika Žaloudková.

 

 

Reklamy

9 thoughts on “Blavicon 2018.

  1. Tak to je parádní článek! Dobře jsem se zasmála a v hodně věcech se našla 😀 Například když jsi se balila na druhou noc do auta, tak takhle jsem já chodila v březnu v Kodani. Zima neskutečná a na sobě všechno oblečení co bylo s sebou na převlačení 😀 Nebo ty zvony – to se nám zase stalo před 3 rokama pod stanem, že asi o půl 3 ráno byl poplach a my vůbec nevěděli, co se děje. Jinak to celkově měli moc hezky promyšlené 🙂 Líbí se mi, že do toho všechny vtáhli (např. přiřazení ke králům). Moje sestřenka vyrábí herní cosplaye a opravdu jí to moc jde 🙂

    WantBeFitM

    Liked by 1 osoba

  2. To je krásné! Já dneska opět zkusím komentovat a doufám, že po delší odmlce to snad konečně vyjde. 🙂 Podobné středověké (pokud to tak mohu říct) akce mám hrozně ráda. Sice tohle je trošku jiný level a jedná se o sešlost fanoušků, tak ta atmosféra stejně musí být úžasná. Já třeba miluju návštěvu Dětenic, u nás v Hoře se pořádá Královské Stříbření a z toho taky dýchá tak krásná atmosféra. Fotky jsou úžasné, i když půjčené, hned bych se tam vydala, ačkoli o Zaklínači nevím pořádně nic. Jen to, že kamarád četl celou sérii (myslím, že je to série) a byl z ní nadšený. 🙂 No, krásně jsi navodila atmosféru a já bych se příště nebála na takovou akci vyrazit, ačkoli o ní vlastně moc nevím.

    Liked by 1 osoba

  3. Pááááááááni. Tak to mě vážně mrzí, že jsem o téhle akci nevěděla. Přítel by se z ní zbláznil. 😀 Bude se to konat i příští rok? Tohle vypadá jako něco, co bychom si parádně užili. 😀
    Gratuluju za přežití první drastické noci. 😀 Ale jinak to zní vážně krásně, je super, že jste se bavili. Takové zážitky jsou nakonec k nezaplacení.
    Třeba se tam příští rok uvidíme, pokud pochytím včas informaci. 😀

    Liked by 1 osoba

  4. Tak jsem to totálně prošvihla :D. Hlavně, že jsem si říkala minulý rok „Tam pojedeš“. Nakonec jsem toho měla tolik, že mi to totálně uplavalo koukám.
    Muselo to být vážně parádní ale jak píšeš, určitě je lepší mít cosplay. A vlastně by mě zajímalo za koho by jsi šla! 😀 Mě vždy přítel říkal, že bych mohla být Triss. Já si zas tak moc nefandím. Radši bych se schovala za masku nějaké obludy. :D….
    Tak a nyní budu tiše závidět.

    Liked by 1 osoba

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s