Procházkování – naše Afrika.

Někteří nacházejí Narnie uvnitř skříně, jiní dostávají kouzelné dopisy… my našly svou Afriku!


DSC03601-vid

Jednu neděli – a bylo to tu neděli, kdy se slaví den matek, ale tento fakt je pro následující řádky vcelku nepodstatný – jsme šli na procházku. Tedy, na procházky chodíme každý den a to dokonce i třikrát a více, ale budeme se bavit o této jedné konkrétní procházce, která neměla být vůbec jinou než obvyklou. Dokonce i místo bylo jedno z našich až příliš často navštěvovaných, kde to máme prochozené už zleva, zprava, zezadu i zešikma, dokonce proběhané, jednou, dvakrát dokola, do kopce i z něj… vlastně docela stereotyp. Už jsme se zde mnohokrát vydali jak jenom na rychlovku, obejít políčko a domů, třeba za děsivých bouří, tak i na půldruhé hodiny dlouhou procházku skrz jen málo prošlapanou cestičku, postupně se měnící v civilizovanou asfaltku, kolem menší rozhledny a zase zpátky.

DSC03600-vid

Na to místo, říkáme mu Opavice – podle řeky, která tudy protéká a odděluje město od té přírodnější části – už chodím opravdu dlouho. Táhne tomu na deset let a deset let je čas v určitém pohledu vskutku nepředstavitelný.

Pamatuju si, kdy jsem ho poprvé objevila. Tehdy jsem trávila více času venku než doma, se svou border kolií Abby, protože venku bylo doma. Všude bylo víc doma, než doma. A příliš často jsem se vydávala k Opavici, která byla asi pouhé dva kilometry chůze městem a pak už žádné město, jen příroda. Tehdy, když už jsem to tam měla – stejně jako dnes – mnohokrát prochozené všemi možnými způsoby, sama nebo s kamarádkami, rozhodla jsem se vybočit z cesty. Prostě jsem šla po asfaltce plné cyklistů a najednou jsem se rozhodla prodrat se houštím po levé straně, sejít z očí lidí, být jen já a pes a modrý nebe. A nic víc.

A když jsem z té vyšlapané (vyasfaltované) cesty sešla, našla jsem ráj.

vstup-do-afriky
Dva vstupy do Afriky – z hlavní cesty nebo skrz „Strašidelný les“

Ten ráj jsem pojmenovala „Afrika“ , neboť přesně tak to tam tehdy vypadalo. Dokonalé rozlehlé savany, prosté stop po lidech, s podivně rozvětvenými stromy (které mi – při troše fantazie – připomínaly baobaby) a trávou v odstínech žluté.

Jsem moc ráda, že jsem tehdy na procházky taťkovi potají kradla jeho novou zrcadlovku, protože jinak bych byla možná zapomněla, že Afrika opravdu vypadala tak africky.

afrika
„Afrika“

Od doby, kdy jsem Afriku objevila, jsme tam chodily téměř denně. Jak jsem řekla – s kamarádkami, nebo já sama se psem. Zbožňovala jsem to tam. Víc, než kdekoliv jinde. Bylo to tam moje a naše, nikdy jsme tam nepotkaly člověka, byť kolem dokola proudily lidí zástupy skrz cyklostezky. Nikdo ze stezky nesjel a neobjevil tu „naši“ krásu.

nase-misto
„Naše místo“

Čím hlouběji jsme to tam prozkoumávaly, tím víc naše nám to tam přišlo. Nezůstaly jsme u pojmenování jen Afrika. Byl tam Ostrov – oáza ze stromků a trav uprostřed něčího pole, byla tam Škaredá Afrika, Kulatý les, Strašidelný les, Lom. Co do originality jmen naše fantazie úplně neoplývala, vždycky jsme všechno nazývaly tak, jak se to jevilo. Hned u Lomu (což je jakýsi sráz ze zřícené půdy) jsme si našly na samém okraji „útesu“ miniaturní palouček, který jsme začaly nazývat „Naše místo“ . Tam jsme chodily, denně, povídat si, snít, fotit, někdy dělat neplechu (opékat jablka a chleby), někdy se učit (výjimečně – jen to, co nás zajímalo, třeba vědomostní soutěže do Zoo) nebo trénovat sestavy na naše trapné vystoupení. Bylo jedno, jestli tam dojdeme spolu, nebo se tam některá z nás vydá sama; vždycky jsme věděly, že když nás nebude kde najít, jsme na Našem místě. Někdo má dům v korunách stromů, nám ho nikdo nepostavil, my si našly vlastní bezpečný kousek. „Bezpečný“ . Ono šplhání do toho srázu nebyla žádná sranda… teda, my to tak braly. Jako srandu. Jako třináctileté.

lom

„Lom“


Do Afriky jsem nevstoupila, co nemám Abby. Jen jednou, a to čerstvě po přivezení Akiny. Se vším tím znovunabytým pejskařstvím se ve mně probudila nostalgie a já se zase vydala do svých lesů; zase sama. Ale tentokrát jsem věděla, že najdu krásnou Afriku, když vybočím z cesty do houští.

Ale nenašla jsem ji.

Našla jsem jen zarostlou džungli, která se naší Africe ani zdaleka nepodobala.

A našla jsem tam divoké čuně, nebo spíš vyrušila, které se schovávalo v křoví a vyběhlo, když už jsem byla krok od něj. Celé vystrašené prchalo pryč, zatímco já celá vystrašená zmrzla a zírala na ten v porostu mizející zadek. A pes naštěstí taky šokem zamrznul.

Od té doby jsem tam nevkročila.

Od té doby jsem pochopila, že nám už to tam nepatří.

DSC02229b
Afrika v prosinci, proto tak „vzdušná“, navíc trochu jiná část.

Až do tohoto dne.

A vlastně to vůbec nebylo účelem a ta procházka vůbec neměla tudy vést. Té neděle matek jsme se vydali na klasickou obchůzku Opavky, kolem zmíněné rozhledny nad polem a zpátky, s tím, že to bude tak na hodinku a Miňa stihne hokej a zároveň i pochytat nějaký čerstvý šťavnatý hmyz pro chameleona. Tak tedy tahal s sebou tašku s k lovu upravenou badmintonovou raketou, která má místo mříže cíp z jemné látky jako síť na bezobratlou havěť, a spoustou krabiček, protože co kdyby housenka a co kdyby koníček.

Jenomže jsme prošli tu delší trasu – já si ji teda užívala, cestičkami skrz divoké byliny se sluncem v zádech, Akina vyřízená po sérii závodů takže s dokonale vyrovnaným až vyčerpaným tempem – ale žádný vhodný hmyz se neukazoval. Jen malé mušky sedající na kůži, pro naše účely naprosto nevhodné, pár brouků a pavouků. Už jsme se blížili ke konci a Miňa zoufal, že pořád žádný úlovek, a v tu chvíli mě to napadlo – procházeli jsme kolem.

Kolem těch houštin u vstupu do Afriky.

A byť to byly houštiny podstatně větší než před tou dekádou let, vedla v nich pouze taková uzoučká cestička, o které zpětně velice pochybuji, že byla lidská.

A byť mi to divě svištělo hlavou, nebyla jsem to já, kdo navrhl: „A co zkusit zajít do toho lesa tam na kopečku?“

Otočila jsem se bez zaváhání na Miňu. „Do Afriky? Tak jdem!“

Tak jsme šli.

ohlednuti

A nebyla to vůbec Afrika, zase, jak jsem si vzpomínala z posledního prozkoumávání s Akinou. Cestička, vyšlapaná nejspíš jen srnkami, se postupně rozšiřovala a tvářila, jako by tudy snad opravdu někdo chodil, a místy zase úplně mizela, jako by tudy vůbec nikdy nikdo nechodil. Hmyzu tam nebylo žádného vhodného, jen ti malí lítací pavouci, co se na vás zachytí a nejdou setřást, těch tam bylo na tisíce – a porost a houští a větve a kopřivy a mraveniště a džungle. Džungle divoká a k nám, v kraťasech odhalených nohou, nelítostná.

DSC03610-vid
Afrika z fotek výše, deset let starých – ale ta dnešní.

Ušli jsme už nějaký kus a já se nejen že rozhodla, že vracet se už nemá cenu, ale taky že bych moc ráda zase spatřila naše místo. A tak jsme kompletně opustili jakýkoli volný prostor (jestli se tak dá nazývat místo, kdy jste skrčení pod větvemi) a začali se prodírat někudy, kudy žádný člověk nebyl souzen prolézat. Užuž jsem byla čím dál zoufalejší, se vším tím trním zamotaným ve vlasech a omotaným kolem kotníků, užuž jsem to chtěla vzdát, když jsem to spatřila.

Ten náš bunkr. Ten, kde jsme si jako menší schovávaly věci a sebe před deštěm.

Nebyl ničím okouzlující – snad jen umístěním. Proč jen někdo stavěl takové válečné opevnění pro jednotky na takovém místě? I když těžko říct, jak to tam vypadalo před tolika lety. Možná tam nebyla ani ta sesunutá půda a procházeli tudy lidé. Každopádně jsem se od Miňi dozvěděla, že naše okýnka na koukání ven byly ve skutečnosti dírami na hlavně kulometů.

Dovnitř jsem si jít netroufla. Podívat se, zda tam po nás něco zbylo. Už kdysi jsme tam měly vždycky obavu vlézt, protože nevidíte, zda dole někdo není. Tehdy jsme měly moc rády dobrodružství a zpětně si o nás mnohokrát říkám, jak to, že ještě žijeme. Dnes už jsem větší srab.

DSC03621-vid

Každopádně když jsme narazili na bunkr, už jsem věděla, že Naše místo je blízko. Pamatovala jsem si, že bylo jen kousek dál podél srázu. Ten byl, mimochodem, ještě hlubší, než jsem si jej pamatovala. A to jsem myslela, že mé vzpomínky byly zkreslené.

DSC03617-vid

Podél okraje Lomu už nevedla cestička, jako tehdy – opět jsme se museli prodírat dlouho nikým neopečovávaným houštím divokých větví a bylin a já si pobaveně vzpomínala na Miňovu poznámku na začátku procházky, kdy ještě nevěděl, co nás bude čekat a říkal: „Tady bych potřeboval mačetu,“

Ale našli jsme ho. Světe div se, našli. Dokonce nezarostlé, pořád tím malým paloučkem, jakým jsem si ho pamatovala, byť těch šlahounů na okolo bylo trochu víc než dřív. A světe div se ještě víc, v té trávě tam byl vyležený čtverec od něčí deky. Někdo tam byl. Nedávno. Někdo tam chodil.

To by mě sakra zajímalo, jak? A kudy. (A vlastně mě zpětně napadá, jestli ten člověk tam spíš nežil pořád a nebyl zrovna schovaný v tom bunkru, do kterého jsem radši nelezla?!)

Každopádně jsem zkontrolovala, jestli na stromě nezůstalo označení našeho místa, ale jelikož náš nejlepší nápad tehdy byl napsat to na strom fixem, těch deset let to písmo nepřečkalo.

DSC03627-vid

A dostáváme se k té nejzajímavější části.

Nechtěli jsme se prodírat tím houštím zase zpátky. S takovou myšlenkou by se mnou Miňa byl na to místo ani nešel. On věřil, že tudy povede cesta ven.

Fakt mi věřil.

Snad i já tomu chvíli věřila. Malou chvíli.

Jeden z háčků, který jsem mu však zatajila, byl, že tehdy jsme sem chodily tak, že jsme šplhaly ten sráz. Taky že jsme byly celé jako prasata od bahna a kolikrát i s potrhaným oblečením a vždy s hlínou za nehty, protože zarýt drápy do sunoucí se půdy pod vámi byla někdy jediná možnost, jak se udržet.

To snad nemyslíš vážně, abych tohle slezl,

No, žalbohu.

Zase jsem pocítila ten adrenalin, pro který jsme si na ten sráz chodily tehdy denně. Věděla jsem, že musím jít první a otestovat to. Chtěla jsem jít první.

Půda byla velice mělká, plná nahromaděných sutin stále odpadávajících z oné stěny, a tak bylo téměř nemožné se udržet na místě. Sotva jste došlápli, už se to sunulo jako lavina i s vámi. Jen sem tam tenký stromeček vám poskytl oporu. Ale většina již byla suchá a seschlá a při doteku se zlomila a vy jste jeli dál do hlubin s vidinou hustého pletence trní pod vámi. Ale nakonec jsem to úspěšně sklouzla – po nohách, ve dřepu. S hlínou za nehty, protože bez toho zarývání to nešlo. Pes to seskákal jako vždy jako kamzík a zbýval jen ten, který to nečekal, s taškou plnou harampádí v ruce a v oděvu, který nebyl určen do džungle. Nadával, co vám budu říkat. A sjel kus po zadku. A ještě víc nadával. A já se nemohla přestat smát, byť jsem se snažila. Promiň.

DSC03628-vid

Tedy, nejhorší za námi, řekla jsem si.

Kéž by to bylo pravdou.

Nacházeli jsme se ve „Strašidelném lese“ . Strašidelný jsme ho tehdy pojmenovaly, protože byl hodně temný – už tehdy hodně zarostlý a s půdou na mnoha místech příliš vlhkou na průchod a plný děsivých stínů. Ale tehdy tam vedla stezka či dvě – přímo jeho středem až ven, ven z toho dobrodružství, zpátky na cyklostezku, do civilizace. Nebyla to přímo cesta, ale úzká cestička mezi houštinami.

Dnes už zbyly jen ty houštiny. Houštiny, houštiny everywhere.

A Miňa z toho nebyl vůbec nadšený.

„Kdysi tady vedla cesta… nebylo to tak zarostlé…“ dumala jsem a rozhlížela se, kudy bychom se mohli vydat.

„Neříkej mi, že se teď budeme muset vrátit.“ Pochybuji, že jste kdy slyšeli vražednější tón v hlase.

„Kdysi tady byla cesta… nevěděla jsem, že to tu bude vypadat takhle… kdysi tady vedla cesta… někudy se musíme dostat ven…“

A tak jsem prozkoumávala a prodírala se a už dlouho jsem si nepřišla tak ztracená na tak známém místě. Divný pocit, řeknu vám. A ještě zoufalejší, když jsem věděla, že nesu zodpovědnost i za provádění druhé osoby.

„Ty a tvůj mizerný orientační smysl. Ty kdybys vedla nějakou expedici!“ To jsou ty z šetrnějších vět, které padaly tónem trochu agresivnějším. Já se raději soustředila na hledání cesty a i ten foťák už jsem raději vypnula.

„Počkejte tady, já najdu cestu.“ Už bylo mé poslední řešení, a tak jsem se vydala na průzkumnou cestu a zase prolézala a prodírala se, už ani nevím, kolikrát jsem ta slova tady použila, a prolézala jsem tak moc, až jsem měla problém najít cestu zpátky k těm dvěma. (Psa jsem raději nechala hlídat zoufalého přítele. 😀) A pak jsem za hustým porostem konečně narazila na plot – plot něčí zahrady! Zajásala jsem, jako bych byla Robinson, který vidí připlouvat loď k jeho ostrovu, a vydala se pro ty dva zbylé ztroskotance. Prodrat se mou vybranou cestou nebyla žádná sranda, ale dokázali to a už jsme stáli na upraveném trávníčku u něčího dvorku s úlevou na srdci.

Teda, chodili jsme od jednoho konce k druhému a obě cesty končily – byla to jen malá cestička podél plotu, ohraničená tím divokým Strašidelným lesem a zdálo se, že jediná cesta ven jsou vrata do zahrady. Ale když už jsme se dostali tak blízko, nevzdávali jsme se a prodrali se mezi plotem a ostrými větvemi jehličnanů na ten plot až příliš blízko nalepenými, až jsme se nakonec prokousali na čísi příjezdovou cestu. A řeknu vám, už dlouho mi pohled na tak obyčejnou scenerii nepřinesl takovou radost.

Když jsme konečně vyšli z džungle, Miňa konečně přestal nadávat a začínal se pomalu taky smát a zoufali jsme spolu, jak máme požahané nohy od kopřiv a od trní. A i ten hokej nakonec stihl, byť s menším zpožděním.

DSC03577-vid

„Tak jak se ti líbilo v naší Africe? Tam jsme kdysi lozily každý den.“

„To teda nevím, co na tom bylo africkýho. To byla spíš Amazonie!“

„Mně to dnes teda přišlo spíš jako hlubiny Madagascaru…“

Na videu je třičtvrtina procházky, ta poklidnější část, ve chvíli, kdy jsme „sjeli Lom“ tak už jsem foťák schovala, protože bylo potřeba všech končetin, abychom se dostali skrz…

A jo, někdy si dělám videa z procházek… 🙂 Když točím moc. 😀

Reklamy

11 thoughts on “Procházkování – naše Afrika.

  1. Mně ten článek z velké části přijde hrozně smutný. To ta nostalgie, vždycky mi přijde hezká i strašně smutná. Dobrodružství a přátelství třináctiletých písklat… Achjo, kde je tomu konec. Svět vypadal úplně jinak. Ta změna vašeho místa to reflektuje naprosto skvěle, i když ono to celé není jen o fyzické změně míst, svět třináctiletých dětí prostě je jiný.

    Liked by 1 osoba

    1. Zcasti asi jo. Nostalgie je vzdycky smutna, ale cas od casu si vzpomenu nebo s tema kamaradkama zavzpominame a pak jsem vlastne rada, ze se to tak vubec stalo. Taky jsme mohly byt porad doma… a na to by se vzpominalo jeste smutneji.

      To se mi líbí

      1. Jo, tak to je na tom fajn, že jste pořád kamarádky. Moje přátelství z přelomu dětství a puberty už po většinou nejsou, případně se udržují na takovém tom pomezí „známých“, už ne přátel. S řadou kamarádek jsme šly úplně jiným směrem, o některých ani nevím, kde je jim konec, s jinými bych se už do řeči ani dát nechtěla, poněvadž bychom si kromě divnýho pozdravu neměly vůbec co říct. Máš pravdu, že to asi nejsou ty vzpomínky a nostalgie, jako spíš tohleto, že ty holky, co jsem znala, vlastně už nejsou.

        Liked by 1 osoba

        1. Tak to nejspíš bude tím. Já se sice s některýma bavím dodnes, ale přece jen, už jsme jiné. A s jinýma už se ani nepotřebuju bavit, i když mi třeba chybí ty doby, vím, že dneska by to nebylo, jako tehdy. Ony můžou být jiné, já jsem se změnila… a ten vztah už by prostě nebyl tím, co jsme na něm zbožňovaly tehdy. Ale to je pořád ten stesk po bývalých („bezstarostných“) dobách jako takových – ta nostalgie.

          To se mi líbí

  2. Tenhle článek mě tak zvláštně chytl za srdce. I já kdysi ve 12 letech měla svojí „Afriku“, akorát u nás se tomu říkalo Písák a taky měl nějaké části, bohužel si to už moc nepamatuju. Jediný co si pamatuju, tak tam ja potůčkem se tomu říkalo něco s vlkama 🙂 Dokonce tam se mnou jednou taťka šel a dělali jsme tam takové schody do písku, kterými se šlo dostat ze srázu nahoru 🙂

    WantBeFitM

    Liked by 1 osoba

    1. Já si právě zaznamenávala tyhle věci už odmalička, zapisovala, fotila i točila… a jsem na sebe hrdá, že jsem to dělala, jen díky tomu ty vzpomínky nikdy neztratím, i když paměť začne chřadnout. 🙂

      To se mi líbí

  3. Miluju tvoje příběhy uz z drivejska.. Miluju Akinu. Sem rada, ze sem to mohla propojit a znovu objevit jeden z webu kde si vzdycky rada poctu. Diky ti za to ! Sva mista mam taky.. Je fajn vedet, ze i ostatni to maji taky tak 🙂

    Liked by 1 osoba

  4. Páni, musím říct, že z tohohle článku jsem absolutně nadšená. Totálně na mě dolehla tvá nostalgie a vzpomínala jsem na naše stará místa, která jsme pravidelně navštěvovaly jako děti. Je ale pravda, že ty naše jsou mnohem obyčejnější a ne tak stranou od lidí. Co mě ale při čtení tvého článku napadlo, je, jak budou za deset let vypadat místa, na která chodím pravidelně okouzlená teď. „Moje místa.“ 🙂

    Afrika vypadá krásně a vaše dobrodružství muselo být vážně super. 😀 A hrozně se mi líbí tvůj výběr písničky k videu. ♥ Miňa byl statečný. 😀

    Liked by 1 osoba

    1. Určitě si teď svá místa zaznamenej, nic nezůstává stejné a takto budeš mít alespoň skutečný důkaz o svých vzpomínkách, i kdyby jen pro sebe. 🙂 Já jsem hrozně ráda, že jsem si tu Afriku tehdy takto fotila, protože bych pomalu nevěřila, že takto doopravdy vypadala. 🙂
      A vůbec nezáleží, co je to za místa, když jsou t v o j e. 🙂

      Díky! 🙂 I za všechny tvé krásné komentáře. 🙂

      To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s