Agilitní derby za májového léta.

Kůže vonící po slunci,
ve vlasech pach ohniště,
svěží vítr olizující tváře.

O modré obloze, o tomto aprílovém a májovém létě, za které jsem vskutku vděčná!


Po tom mrazivém březnu se svět rozjasnil, jako by nám to chtěl vynahradit. Vrátit všechno sebrané a darovat zpátky tolik, kolik jen je třeba. A ještě víc!

Když jsem ještě v oficiální kalendářní zimě plánovala všechny akce, na které bych chtěla, až bude líp, bylo mezi nimi i pálení čarodějnic na hradě. Chtěla jsem tam – ta atmosféra, kdy už konečně stojíte večer jen v mikině, slavíte, ve vzduchu je ten závan letní noci – Belleteyn! – a před vámi se otevírá nová sezóna vody a zeleně… je to jeden z opravdu mála tradičních svátků, který mám ráda. Ne, že bych si tak užívala to upalování. Naopak, když jsem předminulý rok v tento podvečer na hradě byla, všechny ty za čarodějnice převlečené děti, výskající kolem hranice se slaměnou obětí: „Upalte ji! Upalte ji! Ať shoří!“ mi přišlo… patetické. A poměrně morbidní. Na druhou stranu víme, o mé lehké náklonnosti k době středověké a takové prostředí vás může pomyslně přenést v čase…

…každopádně jsem si kolem tohoto svátku naplánovala také čtyři agilitní závody. Druhým z nich (po prvních dvojzkouškách) byl závod přímo prvomájový a tak jsem si netroufla účastnit se oslav hojnosti úrody kvůli brzkému vstávání a svému výkonu. I když… tím bych byla měla alespoň na co ten svůj výkon svést.

dav

Katmajácké derby

úterý 1.5., Opava

Opavský cvičák agilitního klubu Katmaj se mi moc líbil, s řekou Opavicí tekoucí jim hned za plotem, takže v horkých dnech (jakým tento byl) ideální osvěžení (hlavně pro ty psy, ale viděla jsem tam po splavu ťapkat i bosou rodinku). A mají tam opravdu krásnou kadiboudu, které se tak ani nesluší říkat, neboť působí spíš jako opravdová udržovaná místnost se záchodem – narozdíl od většiny cvičáků, kde si musíte zajít do boudy zbouchané ze starých prken a to ještě často velmi dávno, plné pavoučích obyvatel, nebo třeba za nějaký politováníhodný strom sloužící tomu účelu – s vyvěšenými vtipy na dveřích pro dlouhou chvíli a žádostí „otoč se než odejdeš“ pro uchování pořádku (jedna závodící paní za námi přišla: „Přišla jsem si za vámi pro radu – mám na tom záchodě udělat otočku na čelo nebo záda?“ – ehm, agiliťácký vtip :D:D).

Závody byly samy o sobě parádní. Byly celodenní, jakých se dneska už tolik nevidí. Často kluby pořádají spíše zkoušky (dvojzkoušky, trojzkoušky), kdy každá výkonnostní kategorie přijede na určitou hodinu a po těch dvou třech svých bězích zase odchází. Na „normálních“ závodech jste od slunka do slunka, zahrnují brzké vstávání, cestujete-li za nimi dál tak ještě dřívější, neboť prezence závodníků bývá většinou už kolem sedmi hodin ráno, a pak se škvaříte na slunci, moknete na kost nebo se necháváte vláčet vichřicemi až do v průměru pěti hodin odpoledne, přičemž pořád musíte zůstat soustředění, nebo přinejmenším bdělí. Běhy se tam nedělí na kategorie podle náročnosti, ale všichni zúčastnění běhají stejný parkur – jumping (bez zónovek) a agility, často alespoň ještě s jednou zkouškou, aby bylo co zapsat do výkoňáku. I když je to únavné, mají tyto závody své osobní kouzlo. Jako menší jsem si na takových závodech představovala svůj ideální den a když jsem tam mohla být, jen jako divák, byla jsem v sedmém nebi. Přestože jsem tam většinou byla sama, protože nikdo nebyl tak posedlý, aby tam tolik dlouhých hodin tvrdl se mnou.

DSC03407a

Asi bych se mohla vyjádřit konkrétně ke svým běhům. Abych řekla pravdu, moc se mi nechce. 😀 Už při ranním vstávání a v autě po sluncem zalité rychlostní cestě do Opavy se mi začalo dělat špatně z nervozity (takový ten pocit, kdy žaludek začne požírat sám sebe), po příjezdu a „ustájení“ psiska jsem se cítila naprosto nepřítomně („stojím tady a přede mnou jsou překážky ale ve skutečnosti lítám v oblacích na své posteli s neviditelným pohonem“) a po prohlídce prvního parkuru, který mi přišel neuskutečnitelně těžký („líbí se vám ten parkur?“ – „ne.“ – „vůbec ne.“ – „mně taky ne.“ 😀) jsem měla chuť vzdát se dopředu a jít se radši se psem koupat do řeky.

Začínalo se jumpingem, který se nám – ostravským Naurákům – vůbec nelíbil. Bylo třeba dlouhého odložení (to mi u prvního běhu zas tak nevadí – Akina většinou na prvním startu drží, na těch dalších už se jí moc nechce), ale hlavně tam byla vprostřed náročná pasáž plná otoček (na videu následuje po slalomu). Většina lidí to řešila otočkou na záda a o dvě skočky dál dalšími zády. Chtěla jsem tak taky jít, první záda jsem měla naplánované (0:12), ale u té třetí skočky (0:14-17) by pes měl šanci jak při pozdním načasování vniknout do jednoho tunelu, tak do druhého při příliš dlouhém podržení otočky. V takových chvílích chvílích se rozhodujete – riskovat to a mít na kontě krásný, plynulý běh, nebo jít to zpomaleně a krkolomně, ale víc si problémové místa pohlídat? Nechtěla jsem to riskovat, ještě nejsem tak rychlá a pozorná, abych poznala ten správný moment a načasování, a tak jsem vsadila na křížení – které se nejčastěji používá, když jste hodně pozadu za psem, já ho tedy používám často 😀 ale někteří psi s ním mají problém, Akina naštěstí ne, má ten tah na další překážku. Moc lidí to přes křížení nešlo (a někteří, co ano, také nedopadli nejlépe), nemuselo to vyjít, mohlo to být moc krkolomné a neohrabané… ale nakonec to bylo úplně plynulé a povedené a já jsem na výkon toho psiska hrdá. I na ten svůj.

(A tady se cítím, že bych měla vysvětlit, co vlastně všechny otočky znamenají, otočka na čelo (frontcross), záda (blindcross), křížení (rearcross)… a zvažovala jsem to, ale slovy to asi popsat nedokážu, tak pokud by někdo trval na tom, že chce rozumět mému žvatlání v odstavci výše, zde je celkem pěkné video se všemi možnými otočkami.)

(za video děkuji Evce Panáčové)

Musím se přiznat, že je to, dle mého osobního pocitu, jeden z nejhezčích běhů, jaký jsme snad dosud na závodech předvedly.

Získaly jsme 8. místo z 38mi, přičemž konkurence byla poměrně vysoká; mezi závodníky byla i vicemistryně světa a další množství velmi zkušených závodníků, takže jsem měla obrovskou radost. Odnesly jsme si jen jednu chybu, přesně nevím kde a na videu jsem to taky nepostřehla, nejspíš někde spadla nějaká laťka. (Ale kdyby tam ta chyba nebyla, tak jsme první! Co se týče nejrychlejšího času. Ovšem takto se to nedá brát, neboť kdybych všem prominula jejich trestné body, stejně bychom skončily na stejném místě, jako teď – navíc to tak často prostě bývá, někdo běhá rychle ale pes na úkor toho hodně shazuje, někdo zase pomalu ale přesně. V případě agility, přesnost vítězí a rychlost je až druhá.)

results

Další běhy (zkouška a agility) nestojí ani za řeč, nejspíš na Akinu na dolehla tréma, horko a přitomnost dalších psů a absolutně mě nevnímala, shazovala, seskakovala z kladiny, nezvedala nohy, netrefovala se… úplně jsme se rozpojily. V půlce běhu jsem to vzdala a odvedla ji pryč. Sbírala síly na tu poslední šanci. Ale tam zase dolehlo horko a vyčerpání na mě a nedokázala jsem se soustředit, už při prohlídce parkuru jsem mu nevěnovala plnou pozornost, částečně i proto, že mi přišel lehký. Jenomže jsem tam nějak zazmatkovala po slalomu (přišlo mi, že vynechala tyčku, tak jsem sledovala rozhodčí a ona nic, tak jsem běžela dál), ale už jsem byla rozhozená a pokazila to hned na další skočce.

Takže tak, jak jsem zvyklá, že první běhy kazíme, „než se proberu“ , tak tady byla posloupnost opačná. Ale ten první jumping mě potěšil natolik, že jsem nad tím nedokázala být skleslá. Jediné, co mě štvalo, bylo odvezení si ceny „spálená záda“ . Jaksi jsem si ráno natřela v rychlosti jen ramena, že ještě není takové horko (ve stínu byla zima!), a pak jsem zapomněla dotřít zbytek a seděla zbytek dne s agresivním sluncem v zádech. Takže první spálenina tohoto roku je pokořena! S hlavou k prasknutí jsem pak po příjezdu domů propsala celý zbytek dne až do rána. Vítejte, horké letní dny!


Doufám, že vás tyto agilitní zpravodaje baví, protože ještě vás čekají další dva. A pokud ne, pokud tomu nerozumíte tak, jak bych si já přála, pak bohužel, potřebuju se ze svých neúspěchů vykecat. Další vás čeká přibližně v pátek. A taky příhoda o mém zmraženém Birellu. 😀

 

Reklamy

8 thoughts on “Agilitní derby za májového léta.

  1. Ale zase kdyby byl někdo sice precizní, ale ultra pomalý, tak mu to taky k užitku nebude, ne?Nebo jak to je? Dejme tomu, že by tam byl psovod bez jediné chybičky, ale s jedním z nejhorších časů. Co by s ním nakonec bylo?

    Jinak k 8.místu gratuluju, to je hodně dobré vzhledem k počtu a vůbec ke konkurenci. Až jednou budeš na mistrovství ČR, tak se na tebe přijedu podívat. 😀

    Liked by 1 osoba

    1. No, pokud by to bylo uplne bez chyb, tak by byl prvni, kdyby vsichni ostatni nejake ty trestne body meli. 🙂 ale zase je tam dany maximalni cas, takze se tam nemuzes plouzit donekonecna, a taky pokud to vedeni uplne nenavazuje (pes se ti treba zacne tocit kolem sebe protoze nevi, kam dal) jsou tam u trestne body za cas. Ale takhle je zajisteno ze i pomali psi vyhravaji, fakt je to spis o te preciznosti.

      Diky! :’D sakra, to se musim dostat az na MCR abych te zaujala? 😀 co kdybych nekdy jela na nejake i mensi zavody pobliz tebe? 😀

      To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s