Smysl života.

Snad už od počátků věků si lidé kladli otázky na tohle téma a hledali na ně odpovědi. Dostal je někdo? Zjistil v průběhu své cesty, jakým směrem se měl skutečně vydat a zda se vydal správně? Nebo alespoň na konci své cesty?


Přiznám se, že jsem nad tímto tématem přemýšlela už jako relativně malá. V době na přelomu prvního stupně základky mi byl podstrčen Bohátý táta, chudý táta a poměrně mě to i bavilo, přestože druhou odbornou půlku knihy jsem tehdy již moc nechápala. O něco později jsem se zamilovala do zpěváka, jež o sobě tvrdil, že je katolík a mně tedy lákalo poznat jeho Boha. Dostaly se mi do rukou Hovory s Bohem od Neala D. Walsche, ale místo abych si našla cestu sbližující mě s mou platonickou láskou a jeho uvažováním, přesedlala jsem a zamilovala se do Boha, tak jak jej Neil popisoval – a v jeho knihách nejde o křesťanského Boha, spíše o uvědomění si, že my sami jsme strůjci svého osudu, my sami jsme svými Bohy. K jeho knihám se dnes moc ráda vracím a čtu je průběžně, vychutnávám si je.

DSC03411a

Troufám si tvrdit, že každý si někdy pokládá ty otázky; za co bojuju? To, co dělám – má to smysl? Jsem na správné cestě? Budou si mě lidé pamatovat? Zůstane po mě něco? Nežila jsem nadarmo?

A odpovědi? Dopátrali jste se někdy odpovědí?

Jak jsem zmiňovala, už nad tím hloubám nějaký ten pátek. Proč se učím vědomosti světa, když nakonec stejně zapomenu? Proč sportuju, soutěžím a sbírám medaile, k čemu mi jsou? Proč píšu nebo kreslím, kdo ocení ten pravý význam skrytý za tvorbou, když jej skutečný na pozadí samotného díla cítím jen já? K čemu všechna ta snaha, až tady nebudu?

…přijde někdo další a bude se prokousávat životem stejně, jako teď já, bude dělat stejné chyby, bude teprve získávat vědomosti, které dnes já už vím, bude trénovat a vyhrávat a tápat, proč vlastně to vše.

Přijde někdo, kdo nás nahradí.

DSC03375a

Nejsem úplně rodinný typ a k dětem nemám zrovna kladný vztah, takže to beru více obecně, protože – ať se vám to líbí, nebo ne – nesmířím se s tím, že smyslem života je mít děti. Množit se a mít potomky. Odtrhovat si od úst, abyste jim zajistili bezpečí a oni pak mohli v tomto koloběhu pokračovat, rozdat se, aby svým ratolestem zajistili zázemí…Ne. Po tomto jsem nikdy netoužila, jakkoliv vznešeněji to nazvete a popíšete. A představa, že žiju jen proto, abych vyprdla škvrně, sedřela se jeho výchovou a pak skapala – tato představa se mi vyloženě hnusí. (Ach jo, chtěla jsem být neutrální, ale na tohle téma se mi do řeči stejně vždycky vetře alespoň ta kapka cynismu…)

Netvrdím, že je to špatně – mít děti za svůj smysl života – to zase ne; jsou povahy, pro které je to dostatečně naplňující, pro které je to údělem. Kteří do toho dají všechno a srdce především, takoví by měli své volání osudu následovat, cítí-li to tak. Ale přesvědčovat druhé o tom, že je to poslání každého člověka jako takového, to je absurdní.

Rozmnožovat se – zachovávat druh – už není smyslem lidstva; vždyť lidí už je tady tolik! Země strádá naším množstvím a plýtváním jejích přirozených zdrojů, jenž nám nabídla dostatečnou hojnost a nám to stále bylo málo. Nestaráme se o budoucnost té základní síly, která nám dala život v první řadě a vnímáme se jako pána tvorstva; víme, jaký dopad na přírodu mají plasty a chemikálie v ovzduší, a stejně pořád kupujeme v jednorázových obalech zbytečně zabalenou zeleninu a jezdíme auty nebo autobusy se spalovacími motory, místo abychom šli pěšky nebo na kole. (Neberte si to osobně, mluvím o lidstvu jako celku; ale přesto si to trochu osobně vemte, protože tyto změny začínají od jednotlivců a malých krůčků a skutků.Dnešní porodnost je dvojnásobně vyšší než úmrtnost a to podle mě není úplně ideální rovnováha, jak se tady sakra chceme všichni vlézt, když už teď nemáme úctu a pokoru k naší planetě? Nijak, chceme se rozprcat i po Marsu a dalších prozatím neobytných oblastech. Lidská rasa. Všemocná a všemohoucí!

Původně jsem chtěla říct, ehm, než jsem se rozvášnila, že nemusí jít nutně o pokrevní příbuzné, kteří přijdou a nahradí nás. Svět je plný lidí – ach, tak plný – že se vždycky najde někdo, kdo vás bude následovat. Možná ve vás najde vzor. Bude se mu líbit, co děláte a bude chtít jít ve vašich stopách. Nebo jej budete přinejmenším inspirovat k malým krůčkům na jeho cestě.

A tohle je podle mě důležité. Nechte mě to říct srozumitelněji:

Smyslem života je být užitečný.

DSC03369a

Jakým způsobem být užitečný, to už může být vysoce variabilní. Není to nutně to, že se musíte stát vyslancem greenpeace a rýt do každého malého vietnamského obchodníka, který má před obchodem bednu plnou paprik, každou zalisovanou zvlášť ve svém vlastním obalu (to jsem potkala v sobotu ráno a rozesmutnilo mě to; takovému Vietnamci je to jedno, hlavně že mu vydrží na pultu dlouho a nakonec se prodá), jsou lidé, jejichž údělem to je, a takoví, kteří mají jinou roli. Stejně důležitý je doktor jako uklízečka – ani bez jednoho by se dnešní svět neobešel. V každém kousku práce nebo toho, k čemu vás to táhne, je ždibec něčeho, čím pomáháte lidstvu, jeho části nebo alespoň pár lidem. Nebo jednomu. Ono na tom počtu zas tolik nezáleží, dokud chcete pomáhat.

Nejspokojenější na konci dne jste tehdy, když jste splnili, co jste chtěli. A věci, které jste ze srdce chtěli, většinou bývají takové, které nás vedou k tomu – být užitečný.

A nejste užiteční, když nejste šťastní. Takhle to nefunguje, že se strháte ze svých sil, jen abyste někomu pomohli. Abyste se mu zavděčili. Ne. Musíte být užiteční jak druhým, tak i sami sobě. Bez lásky k sobě to nejde. Bez lásky k sobě ji nemůžete rozdávat druhým. Tohle je pravda, kterou je důležité pochopit – uvědomit si ji – a zapamatovat.

Můžete se tomu bránit. Vždycky máte svobodnou vůli dělat, co chcete. Můžete se upsat ďáblu, pokud si to zvolíte. Činit zlo a snažit se vzepřít osudu. Ale budete pak šťastní? Stejně… stejně na konci cesty zjistíte, jak to doopravdy je. Na konci, nebo v průběhu. Až budete připraveni tomu čelit. Až se tak rozhodnete učinit.

DSC03365b

Ve skutečnosti se nesnažím hrát si na mudrce – nic z toho není původně z mé hlavy. A přece všechno je. Učím se – co jen žiju, tak se učím. Ze zkušeností, z důsledků, z otázek a odpovědí, z knih i z proslovů, od lidí i od zvířat. Ode mně, od vás. Každý z vás, každý článek který přečtu, mi něco předá – názor, myšlenku, vzpomínku – která mě utváří a formuje. A já pak pomáhám vám najít sebe, v komentářích, v mých článcích. To, že jste tady, není náhoda, víte to? To, že dnes píšu, také není náhoda – vždycky jsem věděla, že je to něco, co je mi předurčeno, něco, co zároveň chci dělat i musím. A přesto jsem proti tomu bojovala – tím, že jsem měla strach. I dnes se ještě někdy bojím. Pořád se bojím! Ale beze strachu bychom neměli nad čím vítězit, beze strachů bychom nerostli, není to tak?

DSC03396b

Chtěla jsem říct, že hlavní myšlenku k napsání tohoto článku mi vnukl B. Burchard se svou knihou Zlatá vstupenka. Původně to měla být recenze, ale víte – vidíte – že recenze mi příliš nejdou.

Je to báječná kniha, podaná jako příběh, ale především přináší poselství v osobním rozvoji. O tom smyslu života. Má vám pomoct, uvědomit si své hodnoty. A jak jsem tak pochopila, nejsilnější tažnou myšlenkou bylo právě to – být užitečný.

Jde o silný příběh, u kterého jsem několikrát nezadržela slzy, a to vůbec ne v dojemných pasážích – spíš jsem zrovna četla část, která by mohla být definována jako „neutrální“ , ale na mě v tu chvíli doléhaly všechny ty myšlenky o vlastním životě, že jsem se neudržela. Jinak, než „silná“ se ta kniha definovat nedá. Přečtena téměř na jeden zátah. Doporučuji, moc doporučuji! I obal je krásný, zlatá vstupenka se leskne a tváří jako skutečná, jako byste zrovna rozbalili výherní čokoládu Willyho Wonky.

DSC03410a

Zároveň jsem chtěla obohatit tuto „recenzi“ myšlenkami z přednášky „Hledání smyslu“ mého oblíbeného spisovatele a motivátora Petra Ludwiga, na které jsme byli minulý týden. Vlastně je to už čtvrtá přednáška, kterou jsem si od něj šla poslechnout – mám moc ráda jakým způsobem mluví a přemýšlí a styl, jakým dokáže namotivovat. Ve finále k té přednášce ale ani nevím, co moc dodat, spíše mně rozvíříla vlastní myšlenky, než abych se teď pokoušela sdílet ty cizí (ale to bude možná už jen tím počtem, kolikrát jsem si jej byla poslechnout), tak snad jen – pokud budete mít možnost jít na některou z jeho přednášek, určitě to zkuste. Je skvělý.

 

DSC03321b

Cítím, že dneska to bylo trochu chaotické, mám v hlavě z toho všeho trochu guláš a skládám si hodnoty a takto se vyjadřovat mi v tom pomáhá. Nebo mě to víc zamotává. Vlastně nevím. Navíc jsou už dvě hodiny ráno a to vůbec není můj psací čas, byť kdysi, přiznám se, to pro mě byl hlavní čas pro tvorbu, dnes už jsem spíše ranní tvůrce.

Ehm, netroufám si napsat, „snad jste si z této recenze něco vzali“ , ale jedna věc tu stejně zůstává – sežeňte si Zlatou vstupenku! Každý by měl mít možnost jednu si pro sebe získat. Každý si to zaslouží. A jak s ní dále naloží, to už záleží pak jen na něm…

Reklamy

5 thoughts on “Smysl života.

  1. Někdy je až překvapivé, kam všude se dostaneme, jen protože se snažíme přiblížit svým idolům a nakonec tam i zůstaneme – tentokrát ne kvůli snaze o pochopení myšlenkových pochodů někoho cizího, ale kvůli sobě 😀 K Bohu s tím největším B, jsem si teda cestu nenašla nikdy, přestože jsem k tomu byla mírně naváděna. Asi jsem příliš brzy zapustila kořeny ve světě různých mytologií… Víra, to je jedno z těch témat, u kterých se pokaždé zaseknu a kecám, hlavně že článek pořád nedopsaný.. 😀

    Smysl života. Jen ta slova stačí k tomu, aby mi přeběhl mráz po obratlích a střelil mi facku. Nevím, jestli mě víc děsí myšlenka, že žádný pořádný smysl života a všeho kolem vlastně neexistuje, nebo protichůdná myšlenka, že nějaký smysl života existuje, ale moc lidí ho nedokáže najít. Včetně mě samozřejmě. Také jsem nad tím často přemýšlela… i jako malá… i jako ještě menší (kdy smyslem mého života bylo osvobodit náš les od zlých lidí, kteří tam vyhazují odpadky a nenávistných duchů a najít cestu do Země Nezemě). A připadá mi, že čím jsem starší, tím míň si vůbec troufám v nějaký smysl doufat.

    V tomhle směru bývám asi šílený pesimista – chvíle, kdy mám pocit, že bych třeba někdy něco mohla dokázat, bývají nelítostně zadupány do země chvílemi typu „skončím jako svoji rodiče“. Paneódin, to teď muselo vyznít hrozně… na obou rodičích jsou věci, které obdivuju, ale připadají mi jako většina dospělých, co potkávám. Duchové, kteří se občas dokáží z něčeho radovat, jen proto, že si zvykli a nabyli pocitu, že své sny si stejně nedokážou splnit. Cituju jeden z mých oblíbených filmů: When you grow up, your heart dies.

    Souhlasím s tvým názorem na děti. Snažila jsem se několikrát nějak pokračovat, vypsat se… ale bojím se znít až moc rozporuplně a bezcitně, tak bude lepší, když některé věty zůstanou… smazány… 😀

    Z článku jsem si odnesla zase lepší náladu (to se vážně děje opakovaně) a moc se mi líbí tvé uvažování o smyslu života, ale to není žádná novinka, protože zbožňuju tvoje myšlenkové pochody a jejich vyjadřování a popisování a aww. A jak tady píšeš, z každého článku si něco odnášíme, něco co nás formuje, ať je to tedy ta myšlenka, názor, nakouknutí na něco z jiného úhlu pohledu, vzpomínka. Tady se teda formuju pěkně často a po přečtení každého článku mívám šílené nutkání ti prostě poděkovat.
    Děkuju♥

    PS: Achjo, připadá mi, že je na mě tvůj blog alergický. Pokaždé se bojím, že je to třeba jen mojí špatnou wifi, a že až se to načte pořádně, bude tady deset identických komentářů 😀

    To se mi líbí

    1. Promin, že až tak opožděně, kažodpádně chci jen žít, že smysl života je něco, co si tvoříme. Co neexistuje jen tak a nepadá nám to do klína – můžeme jej dle libosti měnit a tvarovat, ale vždycky je to o naší volbě. A pokud se rozhodneme sedět s rukama v klidně, pak je naším prozatimním smyslem jen ten prostého bytí. Ale vždycky to můžeš udělat něčím víc! Jen musíš chtít. 🙂 Chtít překonat své rodiče, své předchůdce, všechny ty, co to nedokázali.
      Děkuji ti! ❤

      To se mi líbí

  2. o smyslu života přemýšlelo lidstvo odjakživa, všechny ty filozofické školy se prostě snažili přijít na to PROČ tady jsme. a jestli jsi došla k tomu být užitečný, je to zajímavá myšlenka. v podstatě jde asi o to, že být užitečný znamená se rozdávat a žít ne pro sebe, ale pro druhé. z toho pak má člověk asi největší radost, uspokojení, vidí v tom smysl… takže být užitečný je možná dávat smysl druhým? i když my sami ho najít nemůžeme, alespoň sdílíme svůj život a to nás naplňuje? 🙂 pro mě osobně je zatím smysl takový…že ho není potřeba hledat. prostě ty chvíle, kdy je člověk spokojený se svým životem, baví ho, co dělá a sdílí s ostatními, to je pro mě asi „smysl“
    díky za super článek 🙂 a ta obálka knížky je vážně jak z Karlíka!

    Liked by 1 osoba

    1. „Být užitečný“ vůbec neznamená „rozdávat se a žít jen pro druhé“ … právě kvůli tomuto nedorozumění jsem psala: „Nejste užiteční, když nejste šťastní. Takhle to nefunguje, že se strháte ze svých sil, jen abyste někomu pomohli. Abyste se mu zavděčili. Ne. Musíte být užiteční jak druhým, tak i sami sobě.“
      A chtěla jsem tím pozvednout, že díky těm chvílím, kdy děláme něco pro druhé, dostáváme pocit, že náš život nabývá toho „smyslu“ … Kdyby se člověk jen od rána do večera válel třeba na pláži, obklopen dobrým pitím a jídlem a lidmi a zábavou… tak asi bude šťastný. Ale bude mít jeho život ten smysl?
      A ne každý může žít pro smysl v životě. Ne každý to může chtít.
      Ale já došla jen k závěru, že „být užitečný“ naplňuje ten „smysl“, po kterém lidstvo pořád pátrá. Jak každý prožije svůj život, to už je každého volba a rozhoduje o ní jen on sám.
      A samozřejmě, každý ten smysl může chápat a cítit jinak, to ti vůbec neberu. Jen vyjadřuju ten svůj názor.

      To se mi líbí

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s