Houpačka.

Duben mám moc ráda. S květnem a září dohromady úplně nejradši. Toho nej favorita z těch tří bych si asi nedovedla vybrat. Ale proč bych měla, vždyť nemusím. Nic už nemusím.

Sedím tady, protože chci. Přiznám se, že se cítím tak nějak nepatřičně. Byť je měsíc krátká doba, cítím se, jako by vody stihlo protéct příliš mnoho. I když i řeky někdy zamrznou. Na povrchu.

Chci tím říct, že jsem celou dobu měla v hlavě představu, kolik článků si budu muset dopřečíst a poskládat si souvislostí, zatímco se všichni posouvali dál a já stála… a najednou jsem zjistila, že jsem se nezastavila sama.

Že to možná celé nebylo jenom mnou a mými ‚musím‘ a těžkými myšlenkami.

Možná nás všechny prostě čekala zkouška, třeba v podobě našeho dychtivého vyhlížení křiklavě zelených pupenů na větvích, místo kterých jsme dostali jen zamrzlé kapky dechu na vlasech. Zůstali ti, kteří se svou ocelovou vůlí vydrželi a tu zákeřnou zimu přečkali, a zbytek odpadl, s vidinou nadcházející začarované a nikdy nekončící narnijské zimy. Já mezi ně patřila. Mezi ty, jež to nezvládli.

A přesto vycházím jako vítěz.

Jsem tady.

V novém začátku.

S více méně uspořádanými hodnotami, s novou energií po probdělých týdnech, s chutí tvořit. Ach, ta chuť tvořit. Už jsem si ani nemohla vzpomenout, jaké to jen může být, pociťovat ji.

Najednou, jako byste obrátili list. Ty předchozí zveřejněné články mi najednou přijdou hloupé, jak jsem mohla něco tak temného napsat a zveřejnit? Vidina předchozích týdnů mi přijde neskutečná, vždyť ono se to snad ani neodehrálo? Vzpomínka na všechny ty černé myšlenky, které byly tak silné a skutečné a intenzivní, mi přijde jako uměle nasazená, vždyť jak by člověk mohl cítit takovou bezmoc, když sama vím, že vždycky je naděje?

Teď to vím. V této chvíli.

V tom je ten háček, který ostatním zvenčí zabraňuje porozumět.

Když jste nahoře, nechápete, jak se někdo nemůže dostat za vámi, vždyť je to tak prosté!

Když jste dole, nechápete, jak byste se kdy mohli dostat nahoru, vždyť je to tak těžké!

Ta proklatá houpačka.

Připomíná mi to takovou tu dětskou houpačku pro dva. Jako byste si sedli doprostřed a snažili se zvednout nohy do vzduchu, aniž byste se převážili na jednu či druhou stranu. Pokoušela jsem se o to mnohokrát, ale nepamatuju si, že by se mi kdy tu rovnováhu povedlo udržet na dobu delší než pár okamžiků.

Odstřihla jsem se.

Když jsem v hlavě počítala roky ve kterých na hlavě nesu pořád ty samé vlasy, došla jsem k lehkému zděšení. V paměti jsem dorazila někdy k době na základce, kdy jsem se z náhlého popudu nechala ostříhat na ježka podle mé nejlepší kamarádky, což bylo tuším někdy ve čtvrté páté třídě. Od té doby jsem si jen sem tam zastřihla konečky. Někdy jsem nechtěně střihla o dost, pravda, ale pořád to bylo udržováno v rámci představy „dlouhých vlasů“ . Takže nejen, že jsem došla v počtu roků k číslu deset, ale ještě bych mohla pokračovat dál.

Jak bych se vůbec mohla chtít cítit svěží? Chodící po světě s vlasy staršími deseti let? S vlasy, které zažily se mnou všechno to špatné, co už jsem myslela, že je dávno pryč. Ale já si to pořád nosila s sebou, každý den všude, jako železnou kouli na noze pokreslenou hezkými obrázky květinek, aby nevypadala jako přítěž.

A tak jednoho dne, když jsem si umyla hlavu a cítila tu váhu těch mokrých vlasů na zádech mi došlo, jak jsou těžké. Jak těžkou minulost s sebou celou dobu vláčím. A přestože patřím mezi ty, kteří mají rádi dlouhé vlasy, došlo mi, že už je nechci s sebou dál tahat. A že mi už ani nesluší, spíš naopak.

To byla jedna věc. Aby mě ta myšlenka napadla. A i když napadla, pořád byla jen myšlenkou. Hned po uschnutí těch těžkých vlasů, když se z nich vypařila voda zase zlehkly a ta myšlenka byla odstrčena někam do pozadí „na později“.

V určitou dobu jsem pak však začala sledovat Skam. A spatřila Nooru. Oblíbila si ji. Našla se v ní. Narazila na vzor a hned jsem věděla, že to je to, co chci. A pak… už jsem se rozhodla definitivně.

Musím se přiznat, že mým asi největším zádrhelem ke změnám střihu a barev jsou ostatní lidi. V práci se setkávám s desítkami pravidelných zákazníků a neustálé vymýšlení odpovědí na „vy jste se ostříhala?“ mi přišlo vyčerpávající. (-„ne, jen jsem použila zneviditelňující barvu!“) Nejsem ten typ, který se v krámku přes pult dokáže s cizími lidmi bezostyšně vykládat o osobních věcech. Za ty roky v kontaktu s lidmi jsem už i poznala, kteří se jen potřebují vykecat ze svých osobních problémů a vlastně je ani nezajímá, jestli doopravdy posloucháte, a kteří chtějí vymanit pikantnosti z vás.

Ale potřebovala jsem tu změnu. Nejspíš právě tím způsobem, že si řeknu: „Seru na to.“ Seru na všechny lidi, na všechny otázky, na všechny poznámky a na všechny předsudky. A strachy a bubáky v hlavě. Seru na všechno a udělám to, protože už od začátku cítím, že to udělat musím.

A poslední bubák zapištěl a donutil mé srdce poskočit, když jsem seděla naproti zrcadla a slyšela, viděla a cítila kadeřnici ustřihnout první pramen vlasů. Rovným, razantním stisknutím nůžek ve výšce brady a pohled na ten trčící pahýl, který zbyl. „Ne, já to nechci! Já se bojím!“ Poslední výkřik a sbohem, ty neočekávaně krutá zimo. Sbohem, deset let staré minulosti.

Když jsem slezla z křesla, byla jsem někdo jiný. Ve všech ohledech.

Víte, slyšela jsem, že to nezabírá. Že se odstřihnete, abyste zakusili změnu a začali se cítit líp. Abyste se stali někým jiným.

Ale na mě to zabralo dokonale.

zdroj: sframesi

zdroj: sframesi

zdroj: sframesi

Jako další pro mě až příliš odvážný krok jsem nakoupila tak tři odstíny sytě červených rtěnek, po Noořině vzoru, abych tím tu proměnu ještě víc podtrhla. Napadlo mě, co si o mně mnozí pomyslí, až mě takto spatří. Ale připomněla jsem si tu důležitou větu: „Seru na to.„

Víte, jak to je, když si koupíte novou mikinu, když se namalujete výrazněji než obvykle, když se cítíte jinak – když jdete po ulici, máte pocit, že na vás všichni zírají. Někdy to není jen pocit, ale opravdu vidíte, jak na vás všichni zírají! Vaše oči se setkávají, tak jak by to mohl být jen pocit?!

Čekala jsem to. Kvůli tomu strachu, jaký jsem měla z reakcí ostatních lidí… jsem čekala, že budu chodit po ulicích a v práci a všude mezi lidmi s tím sklíčeným pocitem, že na mě všichni zírají. Nechtěla jsem, ale rozhlížela jsem se po kolemjdoucích, dívala se jim do tváří, jestli na mě zírají. Čekala jsem, že budou.

Ale nikdo nezíral. Nikdo mi dosud ani jednou neřekl, že bych se rozhodla špatně.

A já se díky tomu cítím tak dobře, že je to jen s těží popsatelné.

Odstřihnout se byla jedna z těch nejlepších věcí, jaké mě mohly napadnout. Asi se i přiznám, že jsem se na sebe první dny v zrcadle nemohla vynadívat.

Vlasy jsem darovala. Na paruky pro nemocné rakovinou.

Vůbec jsem nevěděla, že se to dělá. Když jsem si sedla na to křeslo a paní kadeřnice mi řekla, že je mám dost dlouhé na to, abych je darovala, až jsem se zastyděla, že jsem o této možnosti nevěděla. Ale byla jsem moc ráda, že mi o ní řekla a že jsme to mohly takto udělat.

Aby ty vlasy mohli darovat, potřebovala odstřihnout podle pravítka přesně 30cm, takže mé zkrácení bylo trochu větší, než jsem čekala. Ale mně v tu chvíli bylo jedno, jak moc, jen jsem tu tíhu potřebovala shodit. A možnost, že bych tím dokonce mohla někomu i pomoct, mi nedocenitelně padla pod ruku.

A dneska je mi dobře.

Opravdu.

Každý má svůj způsob, někdy konkrétní a jedinečný pro určitou situaci, jak se z těch těžkých časů dostat ven. Někdy postačí počasí, jindy udělat jen malý krůček a někdy je třeba zase změna razantní.

Ale vždycky to jde. Je to o rozhodnutí.

Nejdůležitější je pamatovat na to, že to celé je pořád jen ta houpačka. A na té přece nikdy nemůžete setrvat jen na jedné straně do konce věků! Dříve či později se převážíte zase na druhou stranu. Jen je někdy třeba trochu se odrazit.

A ještě jedna rada. Důležitá.

Serte na to. Pokud vás něco zlobí, štve, bolí, straší… prostě na to serte, fakt.