(3) Nic a všechno.

Minulý rok, už od února, kdy jsem pocítila, že sluneční paprsky začínají hřát, mě zaplavila vlna nezadržitelné energie. Snad i proto, že ta minulá zima byla jiná. Plná mnoha hodin odklouzaných na ledovém ostří a tedy plná něčeho, čemu se dá říkat smysl.

Tato zima byla zrádnější. Když jsem na ni čekala s otevřenou náručí, ona nepřicházela a já stále čekala; bylo mi z toho smutno. Že tady není skutečně, jen v mých představách a článcích a přehrávaných zimních písničkách. A když jsem to čekání konečně vzdala a začala se těšit na okolnosti jarní, objevila se. Už dávno nechtěná, vysála ze mě život. No, a co tak pozoru, tak vlastně – z nás. Mnohých.

springsky2-01

Byla jsem tady, ale přitom jsem byla jinde.

Nejdřív jsem se nechtěla dostat zpátky, bylo mi příliš špatně na to, abych si vůbec představila, že se ještě někdy budu cítit dobře. Ale když to trochu ustalo a mě napadlo, že možná nastal ten čas, kdy by to i šlo – najednou jsem ani nevěděla, jak že se mám vrátit zpátky.

Důležité však bylo, že jsem najednou cítila, že bych se chtěla dostat zpátky, a že vlastně dokonce i vím, kam.

Tady.

Zbývalo jen pořešit to, jak.

springsky2-02

„Je krásně, mohla bych jít dnes běhat.“

Když konečně vysvitly první paprsky lehce jarního slunce a já konečně zacítila, že už i hřejí, bylo jasné, že se ve mně ta myšlenka zase objeví.

„Říkala jsem si ráno, že bych šla běhat, tak bych asi měla jít.“

„Měla bych jít běhat, takže bych se měla teď hned sebrat a jít.“

„Už opravdu musím vyrazit.“

„Musím jít běhat.“

Tak je tady zase, moje staré známé ‚musím‘ . Vítej.

Nemusím nic, ty zmetku! Lehnu si a budu válet šunky, abys věděl. A tak jsem zaryla zadnici do důlku v matraci a zírala do stropu; tvrdohlavě na důkaz, že nemusím nic a tak učiním přesný opak.

Zavřela jsem oči a podřimovala s lehce neuvědomělou myšlenkou, že jsem ‚musím‘ poslala do zadele a najednou mě, z čista a jasna, napadlo:

„Chtěla bych jít běhat.“

Byl to první takový pocit, první ‚chtěla bych‘ za opravdu dlouhou dobu.

A tak jsem vyskočila, a aby mi neuteklo, vyběhla jsem za ním…

springsky2-03

 

Jenom napsat ‚chtěla bych‚ , jenom to vyslovit či na to pomyslet, místo abych použila ‚musím‘ , bylo najednou strašně nezvyklé, divné, nezažité, odcizené..

A tak jsem si uvědomila, že přes zimní období ‚chtěla bych‘ absolutně přestalo být mou součástí a nahradilo jej plně ‚nechtěla bych‘ .

„Nechci žít, ale nechci ani umřít.“

„Nechci jíst, ale nechci ani mít hlad.“

„Nechci spát, ale nechci být unavená.“

„Nechci se s nikým bavit, ale nechci být sama.“

Nic a všechno, pamatujete?

Ale co pak můžete vůbec chtít, když nechcete nic a všechno?

Proč se vůbec vždycky tolik topím v abstraktních pojmech, když vím, že jsou… no, abstraktní?

“When everything seems hopeless just take one day at a time. And if one day becomes too much, just take one hour at a time. And if one hour becomes too much, then just take one minute at a time.” —  Sonja, Skam

Keiji, minute by minute.

Tahle myšlenka je tak důležitá. Obrovsky nápomocná.

Když nevíte, co dál, za co vůbec jen může stát žít, tak nad tím prostě přestaňte přemýšlet. Ta jediná věc, o která vás teď bude zajímat, je ta příští minuta.

A příští minuta v sobě přece nemůže schovávat takové množství zklamání, smutku, provinění a vůbec všech těch bubáků, jako pohled do daleké budoucnosti, ne?

springsky2-04

 

Nejspíš jsou vždycky určité způsoby, kterými si můžete dopomoct k probuzení. Jen je těžko jmenovat obecné doporučení, která by zafungovala u každého, protože v této situaci jde často právě o tu jedinečnost. O tu rozdílnost. Aby ten člověk pocítil, že on je důležitý tím způsobem, jako nikdo jiný ne. Že on je jen jeden na světě a je ho škoda, takto sedícího v koutě.

Prvním důležitým krokem je však přiznat si, že máte depresi. Myslím si, že právě u těch, jež doopravdy posedla, je to jedna z těch těžších věcí. Ale nemůžete léčit to, u čehož nevíte, co to je. To je jako by vás bolela noha a vy poslepu sáhli do lékárničky a začali baštit první pilulky, na které byste sáhli, s myšlenkou: „Třeba na to tyhle zaberou.“

A když ten fakt přijmete, je to začátek nového začátku. I když to ve skutečnosti ve vaší hlavě zrovna vypadá naopak jako začátek konce všeho. „No bezva, patřím mezi lidi s psychickou poruchou, jak se to mohlo jen stát mně, proč mně, ten život je už k ničemu, už ho nepotřebuju, prodám a při rychlém jednání daruji!

No, a zde už obecné rady končí. Tady už musí každý hledat to svoje. I když to hledání bývá často tím nejhorším zádrhelem. Tím, na co je příliš bolestivé vynaložit tolik energie. Tím, co se zdá tak beznadějné.

springsky2-05

 

V mém případě, kdy z největší části za všechno nejspíš mohlo přehlcení nesplněných povinností, ale i nevyplněných radostí, mi nejvíc pomohl právě ten okamžik, kdy jsem se rozhodla, že nemusím jít běhat, abych se z té letargie probrala. Přestala jsem se cítit provinile za to, že nejdu, když musím, a přijala fakt, že no tak prostě nepůjdu. A teprve po tomto smíření se se svou myslí mi byla navrhnuta ta možnost, chtít.

A tak jsem šla běhat.

A pak jsem začala kreslit.

A najednou se ke mně rozhodla přicházet konečně i ona, ta slova a souvětí, jež si nezasloužila být zapomenuta. Tak jsem je zapisovala a později rozvíjela a zase se i těšila se na jejich konečnou podobu.

Minutu po minutě.

Krůček po krůčku.

Žádné „teď se hned vzpamatuješ už konečně!!“ , ale „je to ok, že je mi takhle.

Když na vás je tvrdý celý svět, dotírají na vás všechna ‚musím‘ a ‚měla bych‘ a ‚nechci‘ , buďte na sami na sebe hodní. Jak je chcete všechny porazit, když se přidáte na jejich stranu?

Být na sebe hodný.

To je důležité.

springsky2-06

 

Já vím, v této chvíli – mluví se o tom hned jinak, když je to za vámi.

Jen jsem chtěla sdělit, že vím, jaké to je.

Beznaděj plave všude kolem vás, zalykáte se jí a topíte se v ní, a když si myslíte, že jste konečně spatřili břeh ostrovu, když se k němu malátní a polomrtví doplácáte a začnete hledat kousek pevné půdy pod nohama, zjistíte, že jde jen o ostrov z nahromaděného plastu. Zbortí se, rozsype a s ní i všechny světelné odlesky, jež vrhaly, všechny duhové barvy, všechna jistota. Protože to je něco, co bylo vyplaveno, čeho se lidé zbavili, a vy se toho zoufale chytáte jako pomoci, jako posledního stébla trávy, které vás nemůže udržet, natož vytáhnout. A pak se zase topíte a rozhlížíte a je jen otázka času, kdy se rozhlížet přestanete, kdy přestanete vidět naději, protože všude kolem jsou jen hromady ostrovů z použitých pet lahví a i když by třeba některý z nich mohl být skutečný, z písku a rostlin a půdy, už tomu nevěříte, už nemáte chuť se snažit, už jste slabí a zlomení a lhostejní. A sami. Sami v celém oceánu vyplaveného hnusu.

Ne, není to pravda. Je to iluze, kterou způsobuje horko, žízeň, hlad a touha po záchraně. Je to přelud, který se však zdá být natolik skutečný, že dokáže stáhnout lidskou duši pod hladinu a držet ji tam dlouhé… týdny, třeba. A i když někde v koutku duše víte, že to nejspíš není skutečné, že je to jen trik, jak vás zničit, jste natolik omámení a natolik vyčerpaní, že nemáte chuť ani sílu bojovat proti tomu.

A to je právě to, co chtějí. Ten okamžik, kdy jste nejzranitelnější. Ta chvíle, kdy se konečně vzdáte.

A i když je to opravdu těžké, ach bože, tolik těžké! A i když to vypadá jako předem prohraná bitva, jako zbytečná snaha, jako chvíle, kdy už nezbývá nic než útěk do jiných krajin – je to ten okamžik, kdy potřebujete vstát znovu. Kdy potřebujete udělat další tempo, byť malinké, zdánlivě bezvýznamné; kdy potřebujete začít se znovu rozhlížet po možnostech, znovu vystrčit hlavu nad hladinu a zalapat po dechu, znovu, znovu.

Protože jinak opravdu umřete. Jinak to vzdávání už nepůjde vzít zpátky.

A nemyslím si, že by smrt byla oním vysvobozením, jak se to při těch s nekonečnou hlubinou válčících chvílích zdá. Upřímně pochybuji, že všechny problémy tou chvílí, kdy nastane, dávají sbohem.

Je to jen další útěk. A útěky nikdy neřeší vnitřní bubáky, protože ty si nesete s sebou. Kamkoliv. Na kterékoliv místo, do kteréhokoli života, do kteréhokoli těla.

Takže pokud vás moře vláčí tmavými modrými pustinami bez břehů, pokud s vámi vlny cloumají, jak se jim zachce, pokud se vás hlubiny nemilosrdně chápou a táhnou vás dolů, zkuste to znovu.

A pak znovu.

Neumírejte.

Zkuste to znovu.

Ten pokus jednou vyjde. Jednou ano.

Kdo na první hodině plavání zvládne hned přeplavat moře?

Neslibuju to, že je to naposled, kdy se vás ten oceán depresí chopí. Pravděpodobně se mu to ještě několikrát, nebo mnohokrát, podaří. Možná to zkusí s ještě větší vervou, když se vám předtím podařilo se mu vytrhnout. Možná na vás čeká hned za další vlnkou, sotva jste se dostali přes tu předchozí. I tohle nelze vyloučit.

Když si s vámi zase začne pohazovat a vy budete schlíple ležet ve vodě jako leklé ryby, snad na chvíli načerpáte sil, ale vždycky už budete jen tím kusem masa, který unáší proud. Pokud to však alespoň zkusíte, znovu povstanete, znovu se nadechnete, znovu a znovu, pak zvítězíte. Jednou, víckrát, mnohokrát.

To vám slibuju.

springsky2

I watched my world view
disappear in front of my eyes
moments of magic and wonder
seems so hard to find

is it ever coming back again?
is it ever coming back again?
take me back to the feeling when
everything was left to find

it comes and goes in waves
it always does, it always does

Dodatečně jsem narazila (díky Skam ♥) na krásnou písničku, která to vše zde řečené dokonale podtrhuje.

Reklamy

6 thoughts on “(3) Nic a všechno.

  1. Taky jsem se dlouho nemohla vymanit z období prostoupeného neustálým „musím, nemůžu, nestihnu, měla bych a nechci“. Bylo to neskutečně vyčerpávající. Myslím, že to všechno vedlo k tomu, jak nepoužitelná jsem nakonec skončila. Už kvůli tomu, že jsi dopadla vlastně úplně stejně. Takže to asi bude tím.
    Nejhorší na tom asi bylo to, že (hodně z nedostatku času a snahy udělat všechno, co musím, co bych měla a i to, co bych chtěla, naráz) jsem v době dělání jedné činnosti už myslela na něco úplně jiného, v hlavě mi běželo, jak bych měla udělat tamto a ono, ale musím ještě zvládnout tohle a tamto a že na to, co bych chtěla, možná nebudu mít čas, leda bych udělala ono… a tak dál a dál, neustálý koloběh toho, co ještě musím, abych si mohla dovolit to, co chci. Hrůza.

    Zrovna včera jsem znovu po dlouhé době potkala ten pocit: „chci jít dělat tohle, můžu a půjdu“. Je to nesmírně osvobozující a konečně máš potom pocit, že zase žiješ.

    Liked by 1 osoba

    1. To zní tak hrozně zmateně všechno naráz! Ale přesně takové je i to období. Nevíš, co dřív, a tak někdy skončíš při nedělání ničeho. Nebo jen u myšlenek na to, že něco půjdeš dělat a ve finále ti pak třeba připadá, že už jsi to dělat opravdu šla. Ale víš, že ne..
      …přesně! Na mě se usmál když konečně začalo být tepleji a zatím se vesele drží :))

      To se mi líbí

  2. Pane jo. Tak tenhle článek je něco! Špatné období jsem měla dříve. Popravdě ani nevím jak to přišlo. Asi toho bylo prostě moc a já začala příliš přemýšlet. Hledala za vším něco, co tam vlastně není. Je hrozně těžké říct si, odteď budu šťastná. Někdy jde všechno proti nám a nemůžeme to nijak ovlivnit, ale jak píšeš. Důležité je se nevzdat. nikdy. Protože nikdy není nic tak moc špatné, aby to bylo opravdu špatné.

    Všem smutným, zmateným, ztraceným lidem posílám úsměv. Malé světlo majáku, které jim snad alespoň trošičku posvítí na cestu z hlubin labyrintu. Všechno má svoji cenu a věřím, že zpoza mraků jednou prostě musí vyjít slunce.

    Liked by 1 osoba

    1. Ono přichází plíživě, neuvědomuješ si, kdy se tě snaží polapit a kdy se mu to konečně daří, dokud nebude pozdě. Nevím co dodat, je to přesně jak říkáš. Souhlasím se vším. 🙂
      Děkuji ti! Snad tvá laskavá slova doshánou na všechny, jež to potřebují!

      To se mi líbí

  3. Krásně napsáno. Je pravda, že se o tom bojování nakonec mluví mnohem snáze až po vyhraném zápase než před ním. Ale asi je důležité o tom mluvit alespoň někdy. Třeba to pomůže jiným, kteří ještě nevyhráli.
    A to „chtěla bych“, to je neuvěřitelně důležité. Já jsem si poslední dobou zvykla chodit do parku, když je venku tak krásně. Jsem schopná tam několik hodin prostě sedět. A jdu tam, protože prostě cítím, že tam chci jít, a pak můžu neřešit všechna „musím“. Je to doopravdy lék. A hlavně – to sluníčko zachraňuje život. 😀
    Moc pěkný článek, děkuju za něj. 🙂 A obrázek taky.

    Liked by 1 osoba

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s