Pot, hovna a odřené tlapky! aneb naše dovolená ve Vysokých Tatrách.

Kameny zahalené v kabátě světle zeleného mechu. Šumění potůčků vody protékající mezi těmi balvany, měnící se o pár metrů dál ve vodopády. Barevné květiny mezi čerstvě a mladě vyhlížejícími stébly trávy. Rozléhavý hvízdot dravce. Mohutné vrcholky, odrážející se ve větrem zvlněné hladině průzračného plesa.

Tohle je to, za čím jsem sem přišla.

Ale je nefér začínat od prostředka. Měla bych to zaznamenat tak, jak jsem si tím prošla.

(Pojďte se mnou zažít pot, hovna a odřené tlapky! aneb naši (příliš krátkou) dovolenou ve Vysokých Tatrách.)

001-main-inarticla-stay


Kriváň (2495m.n.m.)

Plytký dech. Potem nasáklé oblečení. Bolest lýtkových a stehenních svalů. Pálení vespod chodidel. Odřené ruce od levných horských tyček. Nervy na piraňu, která vodítkem podráží jiným lidem nohy.

Kameny, kameny, prťavé jehličnany, kameny a na nich mech, voda protékající mezi kameny a dělající je hrozně kluzkými. A balvany a kameny.

To byl můj první dojem z výletu ve Vysokých Tatrách. Z lezení na Krivaň. (Chtěli jsme na Rysy nebo Gerlach, ale museli jsme brát ohled i na psa a na to, že není cvičený lozit po výšlapových žebříkách.) Třeštila mi hlava z každého nárazu při sestupu z velkých kamenů, které byly všude. Všude. Kamenné cestičky, kamenné schůdky, kamenné srázy… když jsme se blížili vrcholu, vstupovali jsme do hustého mraku, takže jsme navíc kolem sebe neviděli na víc než pár metrů, ale na tom nezáleželo, protože jsem věděla, co se o kousek dál v té mlze skrývá. (Kameny!)

To je teda nádherná dovolená, říkala jsem si rozlámaná, rozbolavělá, s migrénou a se strachem, že ten bláznivý pes se mi někde zřítí s kamennou lavinou, protože někdy ta Akina vůbec nepřemýšlí a taky se často dívala dolů, jako by se tím směrem chtěla rozběhnout. Třeba když pod bůhví kolik desítek metrů dlouhým srázem leží horské jezírko a ona přemýšlí, že se v něm schladí. Naštěstí asi nějaký pud sebezáchovy má.

Navíc, za téměř každým tím nevelkým stromkem jste viděli hordu kapesníků. Někdy s hnědým flekem uprostřed. Byla to ukázková záchodová alej. A lidská hovna jsou pro psy prostě tak chutná! A Akina byla při tom výšlapu přece tak hladová! Takže… si to asi dovedete spojit. Normálně mi stačí ji okřiknout a přestane takový věci očichávat. Ale s každou další schovkou pro vykonání potřeby (bylo to všude!) zjišťovala, že jsem příliš daleko a ty věci voní příliš lákavě, takže se za stromy zdržovala čím dál déle, až jsem ji nakonec musela běžet v patách a prohánět ji z kopce s neustálým pobízením, ať je pořád v pohybu a nevybočuje z cesty. Alespoň jsme byli rychleji dole, no. (Já věděla, že si mám přibalit i psí kartáček na zuby…)

 

A všichni čuměli na psa. Někteří se ptali „to ako ste prešli cez tie kamene?“. Pes se proměnil na kamzíka s pohonem 4×4. Mý bolavý nohy a prázdný plíce nikoho nezajímaly.

002-rasuto

Batizovské pleso (1884m.n.m.)

Druhý den jsem se probudila protivná. Všechno mě bolelo a navíc jsem se právě dozvěděla, že místo slibovaných 15km půjdeme dnes 17km na Batizovské pleso, které leží pod vrcholkem Gerlachovského štítu, nejvyššího bodu Slovenska. Stoupání jen necelých 1000m, jo to se dá, na Kriváň to bylo nahoru 1300m (parkoviště se už nacházelo kolem 1000m; i tak to byl záhul!), to bude v pohodě.

Piraňa se nedrala kupředu na začátku tolik, jako předešlý den, protože si nejspíš uvědomila, že si i ona musí trochu rozložit síly. A já… se rozhodla, že se přestanu psychicky vzpírat. Čekala mě celá cesta plná těch šutrů, tak jsem se s tím rozhodla smířit, neočekávat příliš a jen si prostě užívat tu cestu. Na Krivaň jsem lezla s myšlenkou „ať už tam jsem“ a ta mě poháněla šíleným tempem kupředu (a to šílený tempo mě nutilo dělat častý přestávky na popadnutí dechu), na Gerlach jsem lezla bez myšlenek. S prázdnou hlavou, prostě jsem šla a lezla a skákala.

Vyšlo nám počasí, někdy svítilo slunce přímo pro fotky, někdy zalezlo, abychom byli osvěženi chladným horským větříkem, teplota byla akorát. Tak proč nežít teď a tady? Původně jsem myslela, že tam na těch pár dní jedu meditovat přírodou, zaznamenávat její krásy slovně, foťákem, a pokud bude chuť i tužkou. Ale nakonec jsem si vytvořila takové prázdno v hlavě, že jen slepě cvakat spoušť bylo jediné, na co jsem se zmohla. (Zbožňuju to tlačítko! Cvakám často a všechno!)

 

A najednou jsem z té cesty měla úplně jiný požitek, než jsem čekala.

A čím víc jsme stoupali a přibližovali se cíli, tím rychleji jsem na balvany vyskakovala. Ne proto, „abych to už měla za sebou„. Ale proto, že se stoupající nadmořskou výškou mi stoupaly endorfiny natěšenosti na to ledovcové jezírko, které by mě přesunulo alespoň ve fantazii na chvíli k norskému fjordu (a taky se zmenšoval přísun kyslíku do mého mozku, taky možnost). Najednou jsem se ho hrozně nemohla dočkat a bylo mi jedno, že všude kolem budou jenom kameny. I kameny jsou příroda!

A ten okamžik, kdy jsme se vyškrábali přes poslední horizont a spatřili tu vodu v objetí skalnatých srázů a přes veškeré stoupání ještě stále dost vysokých horských hřebenů, ten okamžik jsem zůstala stát v němém úžasu.

Kameny zahalené v kabátě světle zeleného mechu. Šumění potůčků vody protékající mezi těmi balvany, měnící se o pár metrů dál ve vodopády. Barevné květiny mezi čerstvě a mladě vyhlížejícími stébly trávy. Jehličnaté stromečky o velikosti mého psa. Rozléhavý hvízdot dravce. Mohutné vrcholky, odrážející se ve větrem zvlněné hladině průzračného plesa. Čistá, ledová, horská voda.

Tohle je to, za čím jsem přišla.

Můj malý kousek Zélandu.

003-batiz

 

003-arasuto

Krivaň byl pro mě za trest. Gerlach za odměnu. A nejde o cestu, o její vzhled, o krajinu, o cílové místo, o lidi, co potkáte. Jde o myšlenku, jakou si s sebou nesete.

Vždycky jde o to, co máte v sobě.

Štrbské a Popradské pleso

Třetí a poslední výletovací den se nám Akinka rozkulhala. Měla oba dny mě jako zátěž navíc (stoupali jsme na amortizovaném vodítku a tažném postroji) a taky za oba dny naběhala o mnoho kilometrů více než my (na sestupy byla puštěná, drží se sice velkou vzdálenost od nás, ale je alespoň naučená se každou chvíli vracet k nám pro pamlsek, takže cestu dolů si naběhala několikrát). Taky skákání po šutrech ji muselo přidat, takže měla sedřené polštářky na všech tlapkách (ne moc, vždycky byla na ně citlivější a kulhala při sebemenším problému, ale nehodlala jsem to ignorovat, obzvlášť když nás za pár dní čekaly závody).

Proto jsme se rozhodli nechat ji odpočívat na pokoji penzionu a vydat se někam sami. Jelikož hrozně zbožňuju vodu (a hory v odraze vodní hladiny, ach.), chtěli jsme stihnout co nejvíc ples, a zároveň nenechat piraňku příliš dlouho samotnou, i když pořád jen spala (no a naše svaly mimo jiné taky prostestovaly proti nějaké delší cestě). Ráno Miňa navíc náhodou narazil na informaci o velké Belianské jeskyni a ani jeden z nás v žádné ještě nebyl, takže před obědem jsme se vydali tam (nádhera!) a po obědě na jednu lehčí trasu, jak tam psali na úvodním poutači: „cesta lesom medzi plesom a plesom“. Nakonec jsem byla ráda, že jsme psa nebrali, protože jsme jich po cestě potkali hrozně moc a ta naše je trochu… ehm, reaktivní. Někdy. Na některý.

Každopádně jsem měla co dělat, bez tažného zvířete jsem byla o polovinu těžší a musela jsem zabrat, abych pořád byla před Milanem. (Předchozí dny jsme ho s psiskem nechávaly kolikrát dost za sebou, aniž bychom si to uvědomily :D) Ale ty plesa za to stály. Jen mě mrzí, že jsme nestihli to Zelený, který je údajně to nejhezčí v Tatrách.

 

A nakonec jsem si teda tu horskou dovolenou v naší sesterské zemi velmi užila. Ach, ale bylo to krátký. Tak krátký. Sotva jsem se stihla zamilovat a začít si to užívat, už jsme byli v autě na cestě zpátky.

IMG_20170816_133933

Všechny trasy nám naplánoval Miňa a i když jsem ho chvílemi proklínala, musím říct, díky! Bylo to krásný! ❤

A psík spí až doteď. (Bože, je naživu! Jen tohle asi nečekala :D)

ps. na slovenském FunRádiu nám na cestách neustále dokola pouštěli tyto dvě písničky, které jsem si zamilovala a už pořád je budu mít s těmi horami spojené (Smtg just like this & Náš malý Hollywood)

 

Reklamy

9 thoughts on “Pot, hovna a odřené tlapky! aneb naše dovolená ve Vysokých Tatrách.

  1. Přesně po takových výletech i přes tu dřinu a námahu toužím. Jenže na ně nemám s kým jezdit, takže zalezlá v peřinách pouze tiše závidím. Krásně si to všechno popsala (poetičnosti máš v sobě víc než já!) a doplňující fotografie jsou jakbysmet dech beroucí. Nad myšlenkou „Jde o myšlenku, jakou si s sebou nesete“ jsem se musela chvíli zastavit, jak moc je pravdivá. Jde vidět, že sis to pořádně užila a já ti tak přeji víc takových naplňujících výletů! 🙂

    Liked by 1 osoba

    1. To mě mrzí, že nemáš s kým. Určitě se vždycky najde s kým! Třeba rodičema nebo kámoškou…? Já zas nemám moc čas (a kolikrát energii :D), takže jsme museli obětovat moře, abychom mohli na hory. A ničeho nelituju! 😀
      Jsi strašně hodná a já ti hrozně moc děkuju. ♥

      To se mi líbí

  2. Stačí pak vidět ty fotky, tu nádheru a není možný říct nic jinýho, že ať už je cesta jak chce šílená, právě za tohle to stojí. Osobně se mi vůbec nelíbí představa dovolené jako válení u moře, ale takovéhle prostředí je úplně ideál, nádhera a skvěle využitý čas.

    Liked by 1 osoba

  3. „Proměnil se na kamzíka s pohonem 4×4“ :’DDDD To mě odrovnalo :’DDD
    Pěkný článek s naprosto nádhernými fotografiemi. 🙂 Máš pravdu, ta horská příroda je prostě nádherná. ♥ Sice by tam moje nohy asi umřely, ale stejně ti závidím, že jsi to všechno mohla vidět na vlastní oči. 🙂

    To se mi líbí

    1. Moje teda taky umřely a pak už jsem je necítila, takže bolest odešla s tím citem a bylo to vyřešeno. 😀
      A musím potvrdit, že fotka absolutně vůbec nezachytí ten pocit, tu krásu, když tam stojíš, obklopená těmi v mracích schovanými vrcholky. Ať jsem se snažila sebevíc to popsat a zachytit, žádná náhražka reality ten pocit nevystihla. Stát tam, po té těžké cestě, hrdá na sebe a připadat si najednou zároveň tak maličká v objetí těch hor, a přitom tak spokojená, protože… protože prostě příroda, ach. Určitě někdy vyraž vstříc něčemu takovému taky, protože to za to fakt stojí. 🙂
      A znovu děkuju, za všechny krásné komentáře, co jsi mi tu nechala, a hlavně za všechnu tu trpělivost, že jsi toho tolik ode mě četla. Jsem dojatá :‘)

      To se mi líbí

  4. Ahojky. 🙂 trošku jsem ti projela blog a musím říct, že se mi tu moc líbí. Ráda bych s tebou spřátelila. Kdybys měla zájem, potěšilo by mě, kdyby ses mi ozvala na blog. Já si tě každopádně mezi oblíbená přidávám. 🙂
    Měj pěkný den a jen tak dál! 🙂

    Liked by 1 osoba

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s